(od: Marián Sekerák)

Koncertní provedení téměř zapomenuté opery Jean de Nivelle Léo Delibese zaznělo 14. ledna 2026 v budapešťské koncertní síni MÜPA v koprodukci Palazzetto Bru Zane a Nemzeti Filharmonikus Zenekar. Dílo, které se na evropská pódia prakticky nevrátilo od roku 1908, tak dostalo mimořádnou příležitost znovu prokázat své nesporné hudební kvality – a učinilo tak ve špičkovém interpretačním obsazení.

Francouzská opera o třech dějstvích na libreto Edmonda Gondineta a Philippa Gillea měla premiéru v Paříži roku 1880. Ačkoliv byla původně označena jako opéra comique, svým hudebním rozsahem, orchestrální bohatostí a dramatickou výstavbou se přibližuje tradici francouzské grand opéry. Delibes zde spojuje melodickou eleganci typickou pro francouzskou vokální školu s vážnějším, místy až heroickým výrazem. Charakteristická je jak dramatická stavba celku (např. balada o Mandragoře v 1. dějství či monumentální závěrečná sborová scéna), tak i jemné hudební detaily – například menuetová „královská“ stylizace či flétnové trylky ilustrující zpěv slavíka.

Děj se odehrává v Burgundsku za vlády Ludvíka XI. a volně vychází z historické postavy Jeana de Nivelle, šlechtice známého svým odmítáním vojenské poslušnosti. Titulní hrdina (tenor) se pohybuje mezi milostným citem k Arlette (soprán), konflikty s okolní šlechtou a politickými intrikami. Jeho protivníkem je Saladin d’Anglure (bas), zatímco hrabě de Charolais (baryton) představuje autoritativní, ale v závěru smířlivou mocenskou postavu. Významnou ženskou roli zaujímá také Simone (mezzosoprán), vypravěčka balady o Mandragoře, a Diane de Beautreillis (hlasový typ dugazon), jejíž part stojí na pomezí sopránu a mezzosopránu.

Právě toto hlasové rozvržení dává opeře pestrou barevnost. Delibes pracuje s kontrasty mezi lyrickými sopránovými plochami, mužnou barytonovou autoritou a temnějším basovým fundamentem. V budapešťském provedení se navíc podařilo obsadit všechny role typově i technicky mimořádně přesvědčivě.

Taktovky se ujal György Vashegyi, jenž se dlouhodobě specializuje na francouzský repertoár 19. století. Maďarskou národní filharmonii vedl s jasnou koncepcí, bez zbytečného patosu a s důrazem na průzračnost orchestru i stylovou kultivovanost. Smíšený Maďarský národní sbor (sbormistr Csaba Somos) zaujal disciplinovaným projevem a patřičnou monumentálností zejména v rozsáhlých ansámblech.

Největší pozornost na sebe přirozeně strhl Cyrille Dubois v titulní roli Jeana. Francouzský tenorista, který se nachází na vrcholu své kariéry, předvedl kabinetní ukázku stylové interpretace: technicky jistý hlas, vzorové frázování, cit pro text i výraz a zářivé výšky s charakteristickým „květovým“ timbrem. Vrcholem jeho výkonu byla árie ve 3. dějství J’ai vu la bannière de France, v níž spojil hrdinský patos s lyrickou jemností.

Silným bodem večera byla také Marie-Andrée Bouchard-Lesieur jako Simone. V baladě Tant que le jour dure encore dokázala vytvořit sugestivní, téměř vypravěčskou atmosféru, podpořenou pevným mezzosopránem a kultivovanou dikcí. Mélissa Petit vtiskla Arlette křehký, vroucný charakter; její zlatavý mladodramatický soprán se uplatnil jak v intimních milostných scénách, tak v náročném výstupu třetího jednání Ah! Malgré les douleurs d’une cruelle offense. Julietta May zaujala ve dvojroli panoše Isolina a Diane, přičemž obě postavy podala s výrazovou lehkostí a hlasovou flexibilitou typickou pro hlasový obor dugazon.

Z mužských rolí kromě Duboise vynikl charismatický barytonista Tassis Christoyannis jako vévoda de Charolais, jenž dodal postavě autoritu i noblesu. François Rougier zaujal kultivovanou deklamací a humorným nadhledem, zatímco basista Jean-Philippe Mc Clish předvedl tmavě zabarvený, jadrný hlas s výraznou projekcí. V trojroli Saladina, herolda a starce se představil mladý basbarytonista Adrien Fournaison, jehož vznešené frázování a znělá střední poloha připomněly, že patří mezi laureáty stipendijního programu Génération Opéra 2025–2026.

Historický, místy až patrioticky laděný námět dnes působí poněkud anachronicky a zřejmě i proto se Jean de Nivelle na scénách neobjevuje často, zejména mimo Francii. Budapešťské koncertní provedení však přesvědčivě ukázalo, že hudební kvality díla – melodická vynalézavost, dramatický tah i barevná instrumentace – obstojí i bez scénické výpravy.

Ti, kteří neměli možnost být u této výjimečné události osobně, se mohou těšit na plánovanou CD nahrávku v edici Palazzetto Bru Zane, jež by měla vyjít ještě letos a bude doplněna rozsáhlým odborným bookletem.

Léo Delibes: Jean de Nivelle, Budapest MÜPA 14. ledna 2026

Léo Delibes – Jean de Nivelle, Budapest MÜPA 2026 © Szilvia Csibi