Ve dvou večerech se do Národního divadla v Praze vrátilo vrcholné belcanto. Přesně před deseti lety ND v Praze naposledy uvedlo Belliniho NORMU. Nyní ND ve Státní opeře uvádí nejslavnější operu Vincenza Belliniho v koncertní verzi převážně se zahraničními pěveckými hvězdami.
PÁR SLOV O NORMĚ A VÝVOJI PŘÍSTUPU K JEJÍ INTERPRETACI
Většina dnešních interpretů i posluchačů Belliniho „vyrůstala“ na slavných gramofonových nahrávkách s Marií Callas, Montserrat Caballé či Joan Sutherland. Tyto snímky však vznikly před více než padesáti lety a odrážejí tehdejší dobový pohled na Belliniho Normu. V druhé polovině 20. století se interpretace stavěla převážně na velké dramatické monumentalitě – legendy jako Gina Cigna, Maria Callas či Leyla Gencer prosazovaly silný dramatický výraz a dirigenti jim stavěli po bok heroické tenory typu Maria Del Monaca či Franca Corelliho, stejně jako těžké dramatické mezzosoprány (Ebe Stignani, Fedora Barbieri, Giulietta Simionato). V případě role Adalgisy však tento obsazovací model jen málo odpovídal charakteru této postavy.
Zcela odlišný interpretační přístup volily Joan Sutherland, Beverly Sills či později Edita Gruberová – pěvkyně vzešlé z koloraturního oboru, které kladly důraz na vokální čistotu a technickou brilanci belcantových ozdob. Za jeden z prvních kroků k návratu k původní vokální estetice lze považovat provedení Normy na Festivalu della Valle d’Itria (1977) s Grace Bumbry a Lellou Cuberli pod taktovkou Michaela Halasze. Bumbry, původně mezzosopranistka, která několik let předtím přešla do sopránového oboru, si zachovala tmavou barvu hlasu; naproti tomu belcantová specialistka Cuberli disponovala jasným, světlým sopránem ideálním pro lyrickou novicku Adalgisu, jež poprvé zakouší rozkoš lásky. Podobnou cestou se vydal o rok později Riccardo Muti ve svém florentském nastudování (1978) s Renatou Scotto v titulní roli a lyrickou Margheritou Rinaldi jako Adalgisou. Muti tehdy otevřel některé tradiční škrty, po desetiletí respektované velikány italské dirigentské školy jako byli např. Tullio Serafin, Vittorio Gui a Antonino Votto. Stejný směr následovalo i Mutiho pozdější ravennské provedení z roku 1994 s Jane Eaglen, Evou Mei a Vincenzem La Scolou.
V té době však stále ještě neexistovala kritická edice partitury, která by zbavila běžně užívanou partituru chybných doplňků, retuší či neautentických dynamických značek– ta byla oficiálně vydána až v roce 2016. Nicméně mezitím nové inscenace vycházely z dostupných badatelských materiálů a pracovních revizí. Z těchto podkladů čerpala také Cecilia Bartoli při studiu titulní role; její vlastní interpretační přístup se následně stal jedním z podnětů, které přispěly k podobě pozdější kritické edice. Nová historicky poučená interpretace přináší lehčí orchestrální zvuk, větší citlivost k frázování, menší vibrato a celkovou zvukovou transparentnost. Norma se v tomto koncepčním přístupu neinterpretuje jako těžká veristická tragédie, ale jako dílo stojící na hraně klasicismu a raného romantismu. Vedle tradičního „padesátkového“ stylu se dnes objevují i inscenace, v nichž hlavní roli zpívají mimořádně disponované mezzosopranistky – například Karine Deshayes, Vasilisa Berzhanskaya či už zmíněná Cecilia Bartoli – protože dirigenti hrající „historicky poučeně“ jim pro to připraví optimální hudební prostředí.
V souvislosti s interpretací Normy pěvci, dirigenty i orchestry se zvažuje také tónina, v níž se dílo provádí, resp. jeho klíčová hudební místa. V rukopise je uvedena např. slavná árie „Casta diva“ v tónině G dur. Bellini však patrně během zkoušek v La Scale souhlasil s transpozicí do F dur, aby tak vyhověl první představitelce Giudittě Pasta (která byla z dnešního pohledu mezzo). Dílo se běžně provádělo a i dnes provádí v této snížené tónině (v ní zpívaly Callas, Gencer, Scotto,Souliotis, zřejmě i Caballé), na původní tóninu si „troufly“ v minulosti pěvkyně, které pocházely z koloraturního oboru a zpívat o celý tón výš bylo pro ně komfortnější; byl to případ zmíněné Joan Sutherland, Beverly Sills nebo později Edity Gruberové.
PRAŽSKÁ NORMA
Nové pražské provedení však v tomto ohledu – tedy pokud jde o jednotný interpretační přístup – poněkud tápe. Hudební ředitel Státní opery Hermann Bäumer není vyhraněným specialistou na belcanto, a jeho pojetí se tak spíše přiklánělo k robustnějšímu stylu připomínajícímu interpretaci zhruba před padesáti či šedesáti lety. K tomu přistoupil fakt, že si každý ze sólistů do koncertního provedení přinesl svůj vlastní, často velmi odlišný výrazový svět, aniž by je dirigent výrazněji sjednotil nebo stylově usměrnil. Škoda také je, že Bäumer partituru zatížil škrty převzatými z tradice padesátých let. Chyběla druhá sloka Norminy cabaletty i Pollionova cabaletta, finále prvního jednání bylo zkráceno – a přitom byl zopakován duet Adalgisy a Polliona. Výsledkem byl dojem určité nekoncepčnosti a chybějící hudební rovnováhy. Celkově tak vznikl večer plný různorodých interpretačních vrstev – zajímavý jako sonda do rozmanitých podob belcantového zpěvu, avšak málo sourodý a v podstatě velmi vzdálený dnešním představám o moderní, historicky poučené interpretaci Belliniho Normy.
Marigona Qerkezi (Norma), pěvkyně s kosovskými kořeny, která se v této roli již představila mimo jiné v Palm Beach i ve frankfurtské opeře, vládne krásně zbarveným dramatickým sopránem plným lesku a technické jistoty. Belcantové ozdoby tvoří s naprostou přirozeností a vždy je podřizuje výrazu a smyslu italského textu. Její interpretace se kloní spíš k verističtějšímu pojetí role, jak jej známe např. od Giny Cigny, Leyly Gencer či Gheny Dimitrovové. I v koncertním provedení působila jako výrazná, charistmatická osobnost operního jeviště. Po jejím boku zazářila česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, která má náročnou roli Adalgisy zažitou díky drážďanské inscenaci z roku 2021, o níž jsme rovněž psali na stránkách Operajournal.cz. Její lyrický mezzosoprán se výtečně pojil s jemným charakterem druidské kněžky i s dramatičtějším témbrem Normy Marigony Qerkezi. Pučálková se náročné role ujala skutečně mistrovsky: zaujala nádherným legatem, jemnými finesami nabitými emocemi a výrazem, a neméně také promyšlenou a přesvědčivou výstavbou vývojového oblouku své postavy. Na rozdíl od Qerkezi Pučálková svým typem hlasu celkově lépe odpovídala současnému ideálu kritické edice, tj. lehčím obsazením této role. Vedle technicky i výrazově skvěle vypracovaných dvou hlavních ženských postav bohužel mužští interpreti Pollione a Oroveso, působili méně přesvědčivě. Italský tenorista Stefano la Colla, který vystupuje převážně na menších italských scénách a v repertoáru má dramatické role typu Calaf, Radamese či Enza Grimalda, přeci jen disponuje spíše lyrickým hlasem. Rozehrání role Pollioneho zvládá na solidní úrovni, avšak v kontrastu s dramatickým výrazem Marigony Qerkezi působí jeho výkon poněkud rezervovaně a postrádá plnou dramatickou intenzitu. Moldavský basista Jurie Maimescu nabídl velmi zvučný a působivý basový hlas, méně už však propracované nuance a specifický výraz potřebný pro belcantový styl. Navíc měl po celé představení tendenci zpomalovat a jen zřídka dodržoval dirigentem stanovené tempo.. Kvarteto hlavních spolehlivě doplnili čeští umělci Martin Šrejma jako příjemně znějící Flavio a Sylva Čmugrová jako Clotilde, kterou již tvořila při posledním nastudování Normy v pražském Národním divadle. Sbor Státní opery se tentokrát nepředstavil v nejlepší kondici – jeho zvuk nebyl plně kompaktní a jednotně zabarvený, občas působil roztříštěně a s nižší intenzitou, což mohlo být částečně způsobeno jeho umístěním až v zadní části jeviště.
Vincenzo Bellini – NORMA, koncertní provedení opery, ND v Praze 18. listopadu 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.