Opera Národního divadla v Praze se pokusila znovu uvést dílo Otakara Ostrčila, který mezi lety 1919–1935 jako dramaturg a později šéf opery výrazně ovlivnil její směřování. Jeho temně baladická LEGENDA Z ERINU měla premiéru v roce 1921 v brněnském Divadle Na hradbách (dnes Mahenovo divadlo), pražské uvedení následovalo o dva roky později. Pokud nepočítáme koncertní provedení fragmentů opery v roce 1982 na Pražském jaru, vrací se tato opera na scénu ND po více než století.
OD ZEYEROVY IRSKÉ INSPIRACE K OSTRČILOVU LIBRETU
Jako předlohu si Otakar Ostrčil zvolil stejnojmennou hru básníka Julia Zeyera. Ten se při psaní Legendy z Erinu inspiroval starými irskými bájemi, které studoval jak v originále, tak v překladech. Významnou roli při jeho tvorbě sehrály Ossianovy zpěvy – slavná literární mystifikace, jež hluboce ovlivnila evropský romantismus. Zeyer se starou irskou kulturou zabýval s mimořádnou pečlivostí; vlastnil dokonce odbornou gramatiku staré irštiny. Irské motivy zpracoval v několika dílech, například Maeldunova výprava či Ossianův návrat. V Legendě z Erinu spojil různé mýty do původního příběhu o lásce, pomstě a odpuštění – příběhu silného, temného a vášnivého zároveň.
Zeyerova hra měla premiéru již v roce 1886, avšak dočkala se jen tří repríz. Publikum tehdy odradil její výrazně lyrický ráz a slabší dramatická výstavba. Ostrčil si hru převedl do podoby libreta sám – nešlo však o zásadní přepracování textu, nýbrž o zkrácení jeho částí. Tyto zásahy ovšem místy zamlžily motivace některých postav, což mimo jiné přispělo i k nižší dramatičnosti díla. Pokud čtenáře zajímá podrobnější rozbor irských mýtů v Zeyerově a Ostrčilově pojetí, stejně jako detailní popis děje opery, doporučuji nahlédnout do pečlivě připraveného programového bookletu k inscenaci, jehož autorkou je Patricie Částková.
OSTRČILOVA HUDBA
Hudební složku Ostrčilovy „Legendy“ lze označit za výrazně symfonickou – s bohatou orchestrací, hutnou fakturou a silným psychologickým podtextem. V kompozici je zřetelná inspirace Wagnerem, Straussem i Mahlerem, ovšem bez takové míry tvůrčí invence, jakou u těchto autorů nacházíme. Zvláště dlouhé monology krále Kormaka v prvním jednání vzdáleně připomínají Gurnemanzovy pasáže z úvodu Parsifala – ovšem postrádají Wagnerovu hudební rafinovanost i jeho filozofickou hloubku. Podobně tak nálada ve třetím jednání po Dermatově smrti může některým posluchačům evokovat atmosféru v Soumraků bohů, konkrétně v momentu, kdy Gutruně přinášejí mrtvého Siegfrieda. Ostrčilova kompozice plyne jako nepřetržitý hudební proud, bez tradičního členění na árie a recitativy. Tento prokomponovaný tok umožňuje plynulé budování atmosféry a psychologických kontrastů, avšak zároveň s sebou nese úskalí v podobě rozvláčných pasáží, které místy postrádají výraznější dramatický impuls. Přesto se v partituře objevují silné momenty, kdy se hudba dokáže zkoncentrovat do působivého výrazu a naplno podpořit emocionální vrcholy příběhu.
OSTRČIL V PRAZE V ROCE 2025
Jedním z nejvýraznějších pilířů nové inscenace se stal Orchestr Národního divadla, jehož výkon lze bez váhání označit za mimořádný. Zvuk tělesa byl krásně vyvážený, kultivovaný a technicky precizní – a to jak v souhře jednotlivých sekcí, tak v sólových výstupech. Dirigent Robert Jindra přistoupil k Ostrčilově náročné partituře s mimořádným osobním nasazením, hlubokým zaujetím a smyslem pro detail. Jeho pojetí vyniklo především v práci s dynamikou a tempem – dokázal vystavět jemná pianissima i působivou zvukovou plasticitu orchestru. Zpěváci pod jeho taktovkou nemuseli svádět boj se zvukem bohatě obsazeného orchestru ani zpívat na hranici svých hlasových možností. Výslovnost byla – vzhledem k neznámému libretu – klíčová pro pochopení hloubky textu a vynikla především u mužských představitelů, zejména u hlubších hlasů. Naopak v případě interpretky jediné ženské postavy, Granie v podání Alžběty Poláčkové, byli diváci odkázáni převážně na titulkovací zařízení.
Režisér Jiří Heřman vtiskl Legendě z Erinu až mystický rozměr – s mimořádnou citlivostí dokáže převést vnitřní hloubku příběhu do přesvědčivé jevištní podoby. Jako v předchozích inscenacích hojně pracuje se symbolikou, tentokrát dominantně inspirovanou keltskou kulturou. Tyto prvky výrazně přispívají k atmosféře místa a doby, i když občas působí spíše jako ilustrativní doprovod (např. motiv lyry či jeřabin). Heřmanovi se daří s mimořádnou přesností vystihnout vnitřní svět postav – a to nejen skrze herecké vedení sólistů, ale i především prostřednictvím důmyslné choreografie členů Baletu Opery ND. Ta v jedinečné koncepci Jana Kodeta působí jako výrazný dramatický komentář, který citlivě doplňuje psychologické vrstvy příběhu a obohacuje inscenaci další rozměr. Scénografický koncept Dragana Stojčevskiho a užití adekvátních projekcí (světelný design Daniel Tesař, videoart Natálie Portíková, Jakub Žanony) a působivé funkční kostýmy Kateřiny Štefkové rovněž propůjčují inscenaci významný transcendentní rozměr.
V Legendě z Erinu především exceluje „basbarytonový“ výkvět naší první scény. I přes původně ohlášenou indispozici především v prvním aktu zazářil velice výrazný František Zahradníček jako Kormak, který prokázal neobyčejnou výdrž při intepretaci dlouhých králových monologů, jen jeho hluboké tóny tentokráte postrádaly obvyklou znělost a jistotu. Jiří Brückler se skutečně zaskvěl v pěvecky náročné a charakterově téměř hamletovsky rozporuplné postavě Midaka; jeho výkon patřil k absolutní špičce večera. Svatopluk Sem propůjčil Ossianovi vedle nádherného materiálu příkladné frázování, bohatost výrazu a vždy okouzlující legato. I další barytonista Lukáš Bařák věnoval intepretaci roli Dary velkou pozornost a oznámená indispozice nebyla na jeho výkonu výraznějším způsobem znát. K barytonům a basu ze souboru Národního divadla se připojil americký basbarytonista Seth Carico, který ztvárnil sice ne nejrozsáhlejší, ale zásadní roli Finna. Carico zaujal mj. výbornou češtinou – jeho precizní dikce byla patrná už před několika lety, kdy jako člen Deutsche Oper Berlin přesvědčivě zvládl jazykově náročnou roli Doktora Kolenatého. Na jevišti působí Carico jako živel – jeho výrazná fyzická přítomnost, ztepilá postava, herecká jistota a přirozený magnetismus okamžitě strhávají pozornost publika. Disponuje poněkud odlišným hereckým a pohybovým výrazem než většina domácích interpretů, což však v kontextu inscenace působilo jako výhoda. Tento kontrast ještě více podtrhl výlučné postavení Finna v Zeyerově příběhu a dodává postavě zvláštní sílu i tajemství. S náročnou a hlasově velice exponovanou rolí Dermata O´Dyna se s přehledem a vysokým nasazením vypořádal tenorista Peter Berger, který neméně přesvědčil i neobyčejně plastickým hereckým ztvárněním role. V souboru pěveckých sólistů jen sopranistka Alžběta Poláčková jako Grania nedokázala obstát pěveckým nárokům svého partu. Pěvkyně bohužel není schopna už tvořit legato, jednotlivé tóny (nezřídka pod tónem) vykřikuje a celkově pěvecky podává nevyrovnaný výkon, což ostře kontrastuje s tím, jak neobyčejně tvárně a do hloubky umí pracovat s rolí po herecké stránce. Z jejích gest a pohybu může divák číst proměny duše, nicméně opera je pořád o zpěvu a v tom směru je její výkon málo akceptovatelný.
Bezesporu je velmi přínosné, že Národní divadlo tuto operu nastudovalo a vrátilo ji na scénu po více než století, čímž umožnilo divákům seznámit se pozoruhodným dílem české hudební historie. Přestože Ostrčilova partitura patří mezi solidní, nikoliv ale brilantní – nenabízí takovou dramatickou sílu a uměleckou invenčnost jako řada jiných českých oper, což činí její nastudování o to cennější, protože se jedná o dílo, které by jinak zůstalo zapomenuto. Protože až dosud neexistoval žádný kompletní záznam Legendy z Erinu na zvukových nosičích, určitě by stálo za to na CD nebo DVD zachytit představení, aby se zachovalo pro budoucí generace jako doklad tvůrčí interpretace.
Otakar Ostrčil: Legenda z Erinu, Národní divadlo v Praze, psáno z premiéry dne 16.října 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.