VÍTEJTE V MAHAGONNY! Ve foyer Německé opery v Berlíně panuje zvláštní šero. Okna jsou zalepená a všude jsou nataženy pásky omezující vstup. Příchozí návštěvníci se snaží zorientovat v přítmí a mezi ně se mísí postavy v podivných kostýmech, které sami divákům nabízejí drobný kostýmní doplněk, tu čelenku, tu kanýrek k jejich garderobě. Všechno působí dojmem, jako by se člověk připletl na jakousi podivnou párty. Ale není tomu tak – ocitáme se na posledním představení divadelní sezóny, na 4. repríze opery Kurta Weilla Vzestup a pád města Mahagonny (Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny), která měla svoji premiéru 17. července letošního roku.
Režisér Benedikt von Peter už dříve naboural zavedený způsob vnímání opery svou Traviatou v Hannoveru a v Deutsche Oper již dvakrát umístil sbor přímo mezi diváky – v Aidě a Matoušových pašijích. Ve své nejnovější inscenaci zcela stírá veškeré hranice prostoru. A to má svoji vnitřní logiku – vždyť ani v Mahagonny, městě založeném za účelem vytahování peněz z lidí prostřednictvím domnělých požitků, žádné hranice neplatí. Pokud tedy někdo nespáchá smrtelný hřích kapitalismu – a nezůstane bez peněz.
Publikum sleduje rozbíhající se děj ve foyer či na chodbách divadla přes projekční plátna, zatímco ho míjejí sólisté snímaní ručními kamerami kameramanů a členové sboru se snaží ověsit přítomné dalšími částmi kostýmů, aby jej tak dokonale vtáhli do atmosféry hlavního města večírků a hříchu. Orchestr je umístěn přitom v zadní části jeviště Německé opery a jeho zvuk je obdivuhodně kvalitně přenášen do foyeru a do dalších prostor divadla. Gesta dirigenta Stefana Klingeleho jsou promítána na obrazovky, aby je zpěváci mohli sledovat a synchronizovat se. Zpěv nebo mluvený projev tak slyšíte buď přímo z úst sólistů, které stojí vedle Vás, nebo z reproduktoru – protože se hraje i před budovou opery, kam právě přijeli čtyři chlapi z Aljašky, na chodbách či dokonce na toaletách.
Divák jako organická součást nově vzniklé komunity „staví“ město Mahagonny, které ve svém ostře satirickém podobenství představuje touhu po konzumu, požitku a morálním úpadku společnosti. Jeho zakladatelka a neformální vůdkyně Leokadja Begbick kapitalistický systém ovládá a těží z něj. Když se město začne hroutit a vládne chaos, Leokadja se nezabývá morálkou ani lidskými osudy, ale pouze udržováním pořádku a výběrem peněz. A právě v tomto duchu zcela cynicky odsoudí k smrti zlatokopa Jimyho Mahonyho, který se proviní tím, že jednoduše nemá peníze.
Ve druhé části první poloviny se děj na chvíli přesune na forbínu, kde prostitutka Jenny Hill školí své kolegyně. Poté následuje plynulý přechod do druhé poloviny (opera se hraje bez přestávky), kdy diváci spolu s účinkujícími přecházejí na otevřené a rozsáhlé jeviště Německé opery. Tam diváci usedají na připravené matrace a Vzestup a pád města Mahagonny podle libreta Bertolta Brechta se odvíjí přímo mezi nimi. Podobně jako ve své inscenaci Matoušových pašijí J. S. Bacha zapojuje režisér von Peter publikum i tentokrát – rozdává notové zápisy písně „Wenn wie man sich bettet“ („Jak si kdo ustele“), aby se diváci mohli připojit ke společnému zpěvu. Tento moment nejen stírá hranici mezi jevištěm a hledištěm, ale také oživuje brechtovský princip apelativně angažovaného divadla.
Zvolená zcela otevřená a interaktivní forma divadelního prostoru působí na publikum neokázale a záměrně drsně až provokativně. Na rozdíl Matoušových pašijí však tentokrát výsledek působí chladněji, místy až vykalkulovaně a emocionálně zanechává podstatně méně silný dojem. Jisté rozporuplné pocity může vyvolávat i skutečnost, že ačkoliv finančně jistě nákladná produkce představuje mimořádné nasazení celého souboru Německé opery (zkoušky trvaly přes rok), kvůli prostorovým omezením ji může zhlédnout pouze zhruba 600 diváků z původní kapacity 1860 míst — a to jen v pěti reprízách.
Představení se opírá vedle kvalitního hudebního nastudování a provedení Stefanem Klingelem o řadu vynikajících pěvecko-hereckých osobností, které výrazným způsobem vytváří profil představení. Evelyn Herlitzius zůstává i po změně pěveckého oboru výraznou tváří německého operního divadla. Stále uplatňuje svůj mimořádný smysl pro slovo, který využívá při přesvědčivém a výrazném ztvárnění svých postav. Cynickou a strhující Leokadju Begbick staví na silném výrazu podpořeným autoritativní razancí, přičemž vždy zpívá s obdivuhodným legatem. Přestože má Anette Dasch (Jenny) problémy s vyrovnaností a znělostí hlasu a nejvyšší tóny zvládá jen s obtížemi, dokáže se stylově obdivuhodně ponořit do weillovskému stylu, založenému více na výrazu sdělení a významu každého než na krásném zpívání. Navíc díky svému neobyčejnému charismatu vytváří velice sugestivní silný charakter, kterému přihlížející divák věří při každém gestu i pohybu.
S velkou pěveckou i hereckou erudicí a vysokým osobním nasazením zaujal tenorista Nikolai Schukoff jako Jim Mahoney, výtečný byl skvěle frázující a velkým výrazem oplývající Robert Gleadow jako Trojjediný Mojžíš. I zbývající obsazení působilo velice vyrovnaně a herecky i pěvecky svrchovaně: Thomas Ciluffo jako Fatty, Kieran Carrel jako Jakob Schmidt či Artur Garbas (Bill) a Padraic Rowan (Joe).
Kurt Weill – Vzestup a pád města Mahagonny (Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny), premiéra 17.července 2025, psáno z reprízy 26. července 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.