Mlčenlivá žena (Die schweigsame Frau) Richarda Strausse patří k méně často uváděným operám tohoto skladatele – a to i v německy mluvících zemích, přestože se vyznačuje mimořádně kvalitní partiturou i libretem Stefana Zweiga. Důvodem není jen relativně náročný poslech, ale především mimořádné interpretační požadavky, které dílo klade na hudební provedení.
Proto je velkou zásluhou berlínské Deutsche Staatsoper, že v závěru divadelní sezóny 2024/2025 uvedla vůbec poprvé ve své historii tento Straussův hudební skvost, a to jako první titul, který se souborem nastudoval jeho nový General Musikdirektor Christian Thielemann. Šestašedesátiletý dirigent je dokonale seznámený se skladatelovým stylem a s orchestrem Staatskapelle Berlin, která s ním působí dokonale sehraně, jako by spolu hráli už dlouhá léta. Dechberoucí hudební nastudování je tak důkazem, Thielemann našel ideálního partnera pro společný projekt. Navzdory hutné orchestraci řídil dirigent tříhodinové představení se Staatskapelle Berlin s neuvěřitelnou lehkostí a průzračností a naprosto brilantně. Ačkoliv je pro Thielemanna typické uvádět Straussovy opery v nezkrácené podobě – jak ukázal například na krajně obtížné Ženě bez stínu v Drážďanech, o níž jsme psali v naší loňské recenzi, zcela mimořádná interpretační náročnost Mlčenlivé ženy vedla k tomu, že sice byla „otevřena“ řada tradičních škrtů, nicméně stále se hraje verze cca o 30 minut kratší oproti původní partituře. Titulní ženskou roli Aminty se před lety např. zdráhala řádně nastudovat i Edita Gruberová. Považovala ji za takřka nezvládnutelný úkol, který by si vyžádal obrovské množství času a energie, přičemž by se k roli mohla vracet jen zřídka – na rozdíl například od Straussovy Zerbinetty – protože se Mlčenlivá žena uvádí jen vzácně.
Zvláštností hudebního jazyka tohoto pozdního Strausse (opera měla premiéru 24. června 1935 v Drážďanech) je výrazně uplatněný parlando styl, který klade na interprety extrémní nároky. Zpěváci musí kromě mistrovského zvládnutí extrémně vysokých i hlubokých poloh věnovat maximální pozornost práci s jazykem a dosáhnout dokonalé srozumitelnosti každého slova – a to i na pozadí hutné orchestrální faktury. V berlínské inscenaci se tento náročný požadavek – s výjimkou několika míst v prvním jednání – podařilo naplnit s obdivuhodnou precizností.
Připomeňme, že vynikající a úžasným způsobem jazykově vytříbené libreto Stefana Zweiga plné vtipu vzniklo podle komedie Epicoene or The Silent Woman od Bena Jonsona, anglického současníka Shakespeara. Opera po svém zpracovává téma staršího muže, který touží po sňatku s mladou (mlčenlivou) dívkou a stane se obětí promyšleného podvodu – motiv známý mimo jiné z Donizettiho Dona Pasquala. Zweigova osoba židovského původu byla ostatně důvodem, že premiéra musel být osobně schválena vůdcem, nicméně posléze byla zakázána a v Německu nebyla uvedena až do konce druhé světové války. V Praze se kupodivu ještě objevila v Neues Deutsches Theater v roce 1936 a po válce se na rozdíl od jiných skladatelových oper dokonce hrála ve dvou produkcích. V sezóně 1955/1956 ve třech představeních Komické opery v Berlíně a pak 13x v letech 1987-1988 v inscenaci Národního divadle v Praze dirigenta J. Chaloupky a režiséra Otto Ševčíka.
Režisér Jan Philipp Gloger jako by nevěřil nadčasovému humoru Zweigova libreta a přenesl děj do současnosti – do elegantního, prostorného bytu v berlínském činžovním domě, rozvrženého do několika místností, jako jsou ložnice, salón, hala či knihovna (scéna: Ben Baur). Přesto však toto aktualizační „přesazení“ díky mimořádně zdařilé herecké souhře pěvců fungovalo překvapivě dobře. Gloger, původem činoherní režisér, si dal záležet na pečlivém budování scén i komických situací a na přesném vykreslení jednotlivých charakterů. Zároveň se snažil do inscenace vnést i závažnější společenská témata – především citace o lidské osamělosti a bytové krizi v Berlíně, které však zůstaly bez hlubšího ukotvení. Ty naštěstí (s výjimkou závěrečné scény) nepřevážily, a tak si divák mohl naplno vychutnat brilantní a nadčasově zábavný příběh.
Straussova Mlčenlivá žena stojí především na čtyřech ústředních postavách: Za prvé je to Sir Morosus, starý námořní kapitán, který by se rád oženil s tichou mladou dívkou; jeho synovec Henry, jenž mu zdánlivě „zprostředkuje“ svou vlastní manželku Amintu; samotná Aminta, která se chopí herecké role falešné nevěsty; a nakonec holič Schneidebart, který celý podvod se sňatkem vymyslí a organizuje, aby starce přivedl k rozumu.
Sira Morosuse vytvořil britský basista Peter Rose, představitelsky výborný, ale po slušném prvním jednání značně polevil na pěvecké intenzitě a až do konce představení bojoval se slyšitelností svého zpěvu. Brenda Rae si výtečně poradila s místy extrémně vysokou polohou svého partu, kde podala opravdu špičkové tóny plné jasu a vysoké znělosti, ovšem spodní a střední polohu měla velice málo znělou, a tak se i její parlando utápělo v orchestrálním přílivu. Herecky ovšem byla prvotřídní. Jestliže výkony interpretů Morosuse a Aminty znamenaly zklamání u části publika, velký ohlas vzbudila bezprecedentní kreace Samuela Hasselhorna (Holič). Jeho dokonalá německá dikce, podpořená správným výrazem, ale vždy ve službách legatového zpívání byla vedle stoprocentního hereckého nasazení a velkého osobního fluida umělce perlou berlínského představení. Tenorový materiál nevšední lehkosti a průzračnosti představil člen souboru Německé státní opery Siyabonga Maqungo, i když jeho výkon postrádal vyrovnanost – v některých pasážích dokázal vytvořit krásná legata a jindy zpíval nespojeně jen jednotlivé noty. Z dalších sólistů zaujala osobitým způsobem Serafina Starke (Isotta) příjemným a zvučným sopránem. Ve třetím dějství navíc brilantně zvládla parodii zpěvu papouška. Další výraznou posilou z řad členů Operního studia Lindenoper byla i Rebecka Wallroth (Carlotta) s pěkně sytým mezzosopránem, která předvedla příkladné frázování při zpěvu stejně tak jako výborně provedený bavorský akcent v mluvené řeči. Rozsahem menší, avšak výrazově bohatý part Morosusovy věčně upovídané hospodyně ztvárnila s úžasnou razancí a plasticitou pěveckého projevu Iris Vermillion.
Richard Strauss: Mlčenlivá žena (Die schweigsame Frau), Deutsche Staatsoper, premiéra 17.července 2025, psáno z reprízy 24. července 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.