Navštívit některé z představení závěrečné série Bludného Holanďana v pražském Národním divadle se rozhodně vyplatí, neboť inscenace nabízí celou řadu nových pěveckých tváří.
Při repríze 25. května 2025 řídil Orchestr Státní opery dirigent Karsten Januschke. Přestože se orchestr nevyhnul vícero technickým chybám, zejména v dechové sekci, dirigent dokázal celku vtisknout potřebnou dynamiku. Plasticita orchestrální hry nebyla vždy ideální a některým scénám – například velkému duetu Holanďana a Senty z druhého jednání „Wie aus der Ferne längst vergangner Zeiten spricht dieses Mädchens Bild zu mir“ – chybělo větší dramatické napětí. Sbor Státní opery působil sice zvukově kompaktně a mohutně, ale nástupy často nebyly jednotné a jeho výslovnost občas byla ledabylá.
Americkému barytonistovi Danielu Scofieldovi, který již v Opeře Národního divadla vystoupil například ve Schrekerově Vzdáleném zvuku nebo v dvojroli Tonia/Alfia v inscenaci Komedianti a Sedlák kavalír, chybí pro hlasově přesvědčivé ztvárnění titulní postavy výraznější střední poloha a především znělejší hluboké tóny. Scofield sice exceluje ve vysoké poloze, která je zářivá a zvukově impozantní, avšak jeho hluboké tóny jsou sotva slyšitelné. Herecky však dokáže své postavě vtisknout potřebný nádech tajemství, a to díky výraznému osobnímu charismatu. S okrajovými horními i spodními tóny vydatně bojoval Daland Veli Petri Lindroose, který ani představitelsky nijak zvlášť nezaujal. A tak vedle sympatického výkonu Daniela Matouška v roli Dalandova kormidelníka dominoval na scéně z mužských představitelů především vynikající Magnus Vigilius jako strhující Erik. Vigilius má roli zjevně naprosto pod kůží, zpívá ji krásně zabarveným a uvolněným tenorovým hlasem plným vášně a k tomu výtečně pracuje s německým textem.
Po Elisabeth Teige a Dorothee Herbert „vstoupila“ nyní do role Senty členka operního souboru ND v Praze Tamara Morozová. V sopranistce Morozové zřetelně roste velký talent pro dramatické role, zejména v českém a německém repertoáru. Pro tento typ postav je předurčena nejen typem hlasu, ale především výraznou produchovnělostí přednesu a mimořádnou interpretační intuicí, díky nimž dokáže své role hluboce naplnit. Její ztvárnění Senty neohromuje v první řadě ani tak mohutností hlasu, ale rafinovanou interpretací, opřenou o bohatý výraz při práci s textem. Nejde tolik o pouhou krásu jejího hlasu, ale o jeho interpretační hloubku, která fascinuje posluchače a vtahuje je do mikrosvěta její postavy. Vedle působivých pian překvapila také krásně znějícími, pevnými a sytými výškami, jimiž působivě vygradovala složitý vývoj Senty v dramatickém finále. Ačkoli Morozová vstoupila do inscenace později – zřejmě s menším počtem přípravných zkoušek – zaujala rovněž mimořádně procítěným a tvárným hereckým pojetím Wagnerovy Senty, které, podobně jako postava Holanďana, neslo v sobě mystérium silné individuality a neuchopitelného tajemna.
Především působivou barvou svého mezzosopránu zaujala Jana Sýkorová jako Mary, jí však právě chyběla schopnost jít hlouběji do obsahu zpívaného textu a i herecky působila skoro až nemotorně a nezúčastněně.
Ve svém příspěvku záměrně nehodnotím inscenaci režiséra Ole Anderse Tandberga; zvídaví čtenáři si mé hodnocení mohou vyhledat ve starší recenzi, kterou jsme na našem portálu zveřejnili po premiéře.
Richard Wagner – Bludný Holanďan, Národní divadlo v Praze ve Státní opeře, 25. května 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.