V koprodukci s Tiroler Festspiele v rakouském Erlu připravila Opera Frankfurt inscenaci zřídka hrané opery Adolpha Adama (1803–1856) Le postillon de Lonjumeau, která se v povědomí operního publika udržela hlavně díky efektní tenorové árii „Mes amis, écoutez l’histoire“ z 1. jednání opery, kde mají pěvci možnost se zaskvět vysokým D. Jelikož popis samotné inscenace jsme na našich stránkách přinesli již loni právě z Tirolského festivalu, soustřeďme se nyní více na hudební a pěveckou složku provedení díla tak, jak zaznělo během jedné z březnových repríz ve vavříny ověnčené Opeře Frankfurt.
Sbor a orchestr tamního operního domu dirigoval Beomseok Yi, který nastudoval již premiéru tohoto díla v Erlu, přičemž se jedná o jeho frankfurtský debut. Od roku 2016 působí na Tyrolském festivalu, v současnosti jako kapelní mistr, a od roku 2022 je také ředitelem symfonického dechového orchestru a lektorem pro studenty dirigování na Vysoké škole múzických umění v Grazu. Yi adekvátním způsobem přiblížil publiku hudbu této tříaktové komické opery, kterážto se vyznačuje lehkostí, elegancí a melodickou zpěvností typickou pro francouzskou operní tradici první poloviny 19. století. Zvolil spíše mírnější tempa, která byla velmi ohleduplná vůči pěvcům z různých zemí, z nichž ani jeden nebyl rodilý Francouz. V instrumentaci vynikl především měkký zvuk smyčců a jiskřivé flétny, které dodaly patřičný kolorit tanečním rytmům přítomným v partituře.
Z pěveckého obsazení vynikla ve dvojroli Madeleine/Madame de Latour především polská rodačka Monika Buczkowska-Ward, která je od sezony 2020/21 členkou frankfurtského souboru. Pěvkyně má veškeré potřebné dispozice včetně půvabu, jevištní přirozenosti a v neposlední řadě lehké tvorby tónů a přesvědčivého frázování. Jejím jevištním partnerem byl sardinský rodák Francesco Demuro jako Chapelou/Saint-Phar. Tato dvojrole je typickým příkladem tenorového podoboru „de grâce“, což značí lehčí, ale velmi obratný hlas s důrazem na jasné výšky a precizní koloraturní techniku. Nebylo by férové Demura srovnávat se slavnými a fenomenálními představiteli této postavy, ať už se jedná o Nicolaie Geddu či Michaela Spyrese. V jeho případě se jedná spíše o menší a užší hlas, ovšem bez forsírované tvorby tónů. Zmíněná pomalejší tempa mu zřetelně pomohla v náročné francouzské výslovnosti. Dirigent byl tak pro něj spolehlivým partnerem.
V další dvojroli kováře Bijou-a a zpěváka Alcindora se představil kanadský basbarytonista Joel Allison, který zatím na různých scénách zpíval spíše menší role; toto nastudování je jeho frankfurtským debutem. Allison poměrně zdárně sekundoval svému tenorovému společníkovi, ovšem v nejnižší poloze už byl jeho sonorní basbaryton na hranici srozumitelnosti. Bez přehrávání, s patřičnou šlechtickou nonšalancí kreoval svou roli markýze de Corcy Jarrett Porter, jenž se v napudrované paruce a krajkách zřetelně našel.
Opera Postillon z Lonjumeau se svým prostým, místy až naivním příběhem a široce přístupnou hudbou představuje navýsost vhodný doplněk už beztak zajímavé aktuální sezóny Opery Frankfurt, plné pozoruhodných operních rarit, z nichž některé jsme již na našich stránkách recenzně přiblížili. Frankfurtští ještě plánují v aktuální sezóně čtyři další premiéry (jedna proběhla již 30. 3.), z toho rovnou dvě opery nedávno zesnulého skladatele Ariberta Reimanna. Je to pozvánka pro všechny, kteří jsou ochotni si za zřídka hranými a kvalitně provedenými operními opusy zajet i do poněkud geograficky vzdálenějších destinací.
Charles Adam: Le postillon de Lonjumeau, Oper Frankfurt, premiéra 2. března 2025, psáno z reprízy 29.3.2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.