V dnešní operní inscenační praxi už klasické pojetí MANON LESCAUT ve stylu Otto Schenka, s rokokovými budoáry, plachetnicí v Le Havru a protagonisty v dobových kostýmech, ustupuje civilnějším, modernějším konceptům. Současní režiséři se přiklánějí k „syrovější“ interpretaci slavného příběhu Abbé Prévosta, který inspiroval řadu operních skladatelů, včetně W. Balfeho, Daniela-Françoise-Esprita Aubera a H. W. Henzeho. U nás se však prosadily především dvě operní verze: Manon od Julese Masseneta, která nedávno zaujala v Ostravě i v Praze, a Pucciniho Manon Lescaut, kterou po nedávné premiéře v brněnském Národním divadle nyní uvedlo také Národní divadlo v Praze. A s jakým výsledkem? To se můžete dočíst v následujících řádkách.
Obsazení s kompromisy
Najít ideální obsazení hlavních rolí v Pucciniho veristické opeře není jednoduché. Na rozdíl od Massenetových hrdinů tato partitura požaduje velké dramatické hlasy schopné obstát v souboji s mohutným orchestrem. Takové hlasy se však vyvíjejí až s věkem, což často vede k rozporu mezi vokální zralostí a věkem postav. Moldavská sopranistka Ghiulnara Raileanu, která se už v Praze představila jako Tosca, je na scéně pohybově i herecky přesvědčivá. Navíc štíhlá postava jí umožňuje věrohodně ztvárnit koketní ženu, která má muže omotané kolem prstu. Její hlasový projev se však potýká s obtížemi: vysoké tóny tvoří s námahou a pod tónem, zatímco střední poloha není dostatečně zvučná. Bulharský tenorista Milen Božkov se naopak může pochlubit mohutným, dramatickým hlasem, vyrovnaným ve všech polohách. Herecky však působí poměrně staticky a jeho vizuální projev postrádá potřebnou vášnivost a mladistvou zanícenost. Režisérka Sláva Daubnerová jej navíc profiluje jako usedlého, nenápadného úředníčka, který s sebou pořád tahá ošuntělý batoh, což celkovému pozitivnímu dojmu nepřispívá.
Více pozornosti na sebe strhávají vedlejší role. Lukáš Bařák v roli Lescauta zaujme jadrností svého barytonu, skvělým frázováním, méně však trochu úzkými výškami. František Zahradníček podává pěvecky dokonalý a výrazově přesvědčivý portrét Géronta di Ravoir, kterému navíc dodává své výrazné charisma. Divák se tak neubrání údivu, proč Manon upřednostňuje nepřitažlivého de Grieux před zámožným mužem v plné síle zralosti. Martin Šrejma se pěvecky výborně zhostil svého úkolu jako Edmont. Kateřina Jalovcová v menší roli Muzikanta předvedla především nádhernou barvu hlasu.
Hudební nastudování a režijní koncepce
Poměrně nezvyklými tempy překvapil italský dirigent Simone Di Felice, které ovšem technicky jistě zvládl Orchestr Státní opery, sóloví účinkující i výborně zpívající Sbor Státní opery. Jisté rozpaky zůstávají ohledně hudebního nastudování a premiérového provedení. Tyto rozpaky pramení zejména z menší plasticity a dynamické vyváženosti, při které převažovala vysoká intenzita orchestru, který zpěváky nezřídka překrýval.
Zásadní nedostatek nové inscenace však představuje volba inscenátorů včele s režisérkou Slávou Daubnerovou, která si s látkou, která v porovnání s jinými operními díly zase není tak inscenačně náročná, nedokázala poradit, resp. na scéně předváděla často pravý opak toho, co by divák podle libreta očekával. To zásadní však je, že často necítila hudbu a nedokázala řádně vystavět situace a vztahy (např. de Grieux zpívá o spalující vášni k Manon a je přitom od ní vzdálen asi deset metrů a ještě otočen zády !). Režisérka místy věnovala více pozornosti inscenování zbytečně rušivých činností sboru a statistů, než detailnějšímu prokreslení vztahů mezi hlavními aktéry. Scéna Alexandre Corazzoly a kostýmy Terezy Kopecké dávají tušit, že se celý děj opery přesunul kamsi na americký kontinent, což postrádá dějovou logiku. Inscenátoři dávají do protikladu nevzhledné ošuntělé kostýmy „obyčejného“ lidu s okázalými oděvy prostitutek, které ovšem jsou v rozporu s tím, na jakém místě a v jaké situaci se tyto ženy právě nacházejí. Málo srozumitelný je i závěrečný obraz, v němž Manon, stále ověšená šperky a zahalená v sobolí kožešině, umírá v nouzi žízní. Pozoruhodného momentu je divák svědkem i v posledních minutách představení: rytíř de Grieux, odcházeje Manon pro vodu, se nejprve pohodlně uvelebí do křesla (kdesi v krajině) a poté, když vodu přinese, ji jednoduše vylije. Poslední výkřik režijní beznaděje nebo nový styl, který ovšem režisérka předtím vůbec nepředstavila?
Nová Manon Lescaut patrně nebude patřit k chloubám repertoáru naší první scény. Možná přinese lepší pěvecko-interpretační výsledek druhé obsazení, nicméně inscenace nepotěší ani příznivce moderních přístupů, ani milovníky tradičního divadla.
Giacomo Puccini – MANON LESCAUT, Národní divadlo v Praze, premiéra 27.března 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.