Z pestrého operního odkazu Julese Masseneta se na českých jevištích pravidelně objevují pouze Manon a Werther. Výjimkou z tohoto málo pochopitelného úzkého dramaturgického výběru byl Don Quichotte, který se v roce 2010 představil na ještě samostatné Státní opeře, a pozoruhodná inscenace Thais v libereckém divadle F. X. Šaldy v roce 2016. Obecně francouzská romantická opera, která je na pražských scénách nasazována spíše skromně, měla původně letos obohatit sezónu Gounodovým Faustem, jenž se v pražském Národním divadle nehrál více než čtyřicet let. Kvůli provozním důvodům však byl tento titul nahrazen znovu Massenetovým Wertherem, který měl na scéně historické budovy ND premiéru již v roce 2018.
Veleúspěšný režijní koncept Willyho Deckera, který se v minulosti objevil na řadě významných zahraničních jevišť, se po šesti letech vrátil na pražské pódium v režijním nastudování Stefana Heinrichse a Miroslava Pavloviče, doplněný o nové hudební nastudování pod vedením dirigenta Sebastiena Roulanda. Deckerova tvůrčí vize, spolu se scénou a kostýmy Wolfganga Gussmanna, dokonale ladí s Massenetovou hudbou na libreto inspirované Goethovým Utrpením mladého Werthera. Drama nenaplněné lásky se odehrává na jediné vysoce funkční scéně, s minimem rekvizit – zcela v kontrastu k jiným režisérům (také angažovaným v pražském ND), kteří pro podobný příběh často potřebují složité přestavby scény a více než pětačtyřicetiminutové přestávky. Z vysokého nasazení většiny umělců při obnovené premiéře 13. března 2025 bylo zjevné pečlivé propracování hereckých úloh, přičemž téměř všichni účinkující, s výjimkou Jiřího Brücklera, nastoupili do svých postav poprvé.
Hudební nastudování obnovené inscenace bylo svěřeno francouzskému dirigentovi Sebastianu Roulandovi, který projevil značný cit pro specifický styl Massenetovy hudby, ale občas se mu nedařila souhra mezi orchestřištěm a jevištěm. Jeho tempa byla poměrně svižná (která by určitě lépe zvládli zpěváci z řad francouzských rodilých mluvčích), ale převážně české obsazení tu a tam potřebovalo více času na správné vyslovení francouzského textu. Rouland kladl důraz spíše na rozsáhlé lyrické pasáže a dramatismus používal střídmě.
Vedle premiérové Charlotty z roku 2018 Štěpánky Pučálkové, která se rovněž zapojí do nové sérii představení, se poprvé pražskému publiku v hlavní ženské roli představila Arnheiður Eiríksdóttir s podmanivým mezzosopránem a s osobitým pojetím složité role Charlotty. Eiríksdóttir vedle strhujícího osobního nasazení převedla dobrou výslovnost francouzštiny, ale ne vždy respektovala přirozený rytmus jazyka a také někdy narážela na úskalí obávaných nepřízvučných koncovek. Jejím partnerem byl mexický tenorista Alejandro del Angel, který po technické stránce zpíval výtečným způsobem a s velmi dobrou výslovností francouzštiny. Bohužel jeho styl byl značně vzdálen specifické estetice francouzské romantické hudby. Když k tomu navíc přidal své herecké pojetí, připomínající vášnivého italského Turiddu nebo Nemorina, divák mohl mít pocit, že do Massenetovy opery zabloudil omylem z nějakého veristického kusu. Stoicky uměření J. Bruckler a A. Eiríksdóttir, jejichž charaktery a jevištní projev dokonale souzněly s Deckerovou režijní koncepcí, tak v interakci s del Angelem působili velmi nesourodě. Nad obsazením Zuzany Markové do roli mladičké naivní Charlottiny sestry Sophie zůstává trochu rozum stát, pokud nevíme, že Marková byla původně angažována do Gounodovy Markétky a Sophie jí byla nabídnuta jako jistá kompenzace za zrušenou produkci. Z pěveckého a interpretačního stylu Markové je znát značná jevištní zkušenost z mezinárodních scén, nicméně její hlas už postrádá lesk, jistotu výšek a zní značně rozvibrovaně. Navíc i díky nevhodnému střihu kostýmu vypadá na jevišti jinak půvabná a mladistvě vyhlížející Marková až příliš matrónovitě, což je v přímém rozporu s charakterem postavy.
Jiří Brückler se stal hvězdou večera díky dokonalé interpretaci role Alberta, kterou ztvárnil s nádherně klenutými tóny, skvělou francouzskou výslovností a soustředěným hereckým projevem. Podobně se v obnovené inscenaci ukázal výborně zpívající Jerzy Butryn v roli Městského správce, jehož výkon by jistě uspěl i na velkých mezinárodních scénách. Pavel Švingr v roli Johanna sice předvedl pěkný hlasový materiál, avšak jeho francouzská interpretace a místy až nepřirozené herecké podání působily dost rozpačitě. Co se týče Schmidta Petera Malého, tak jeho pěvecký výkon rozhodně neodpovídá standardům první operní scény v republice. Velké uznání však na závěr patří členům Kühnova dětského sboru, kteří své vánoční písně zazpívali s mimořádnou emotivností a hlubokým citem.
Jules Massenet: WERTHER, Národní divadlo v Praze, obnovená premiéra 13. 3. 2025, původní premiéra 7. června 2018
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.