Demokracie je nesmírně křehkou formou vlády, o čemž se lidstvo ve své bouřlivé historii přesvědčilo už mnohokrát. A že se snadno může zvrtnout v diktaturu, pokud si ji lidé dostatečně právě nechrání a nebojují proti těm, kteří ji chtějí podkopat a zničit, to víme z aktuální velmi žhavé současnosti. Není právě zvykem, aby se takového tématu ujal operní skladatel a navíc se zcela naléhavou filozofickou hloubkou. Tím byl francouzský (dnes téměř zapomenutý) humanista Albéric Magnard (1865 – 1914). Jeho politické myšlení bylo ovlivněno epizodou kolem generála Boulangera, který se z levicového politika proměnil v předfašistického odpůrce parlamentarismu a málem slavil úspěch jako pučista.
Magnardova opera pojednává o politikovi (Guercœur), který svůj národ dovedl ke svobodě a demokracii, ale předčasně skonal. Ve svém posmrtném životě pak žádá čtyři bohyně o možnost návratu ke svému lidu, aby dokončil své započaté dílo, a také k manželce Giselle, která mu na jeho smrtelné posteli přísahala věčnou věrnost. Touto expozicí se otevírá fascinující a strhující zpracování nevšedního tématu. Guercœurova cesta zpět do pozemského života se však odvine jinak, než si představoval: Giselle našla rodinné štěstí a sexuální naplnění u bývalého Guercœurova žáka Heurtala a jeho národ se odvrací od myšlenek svobody, rovnosti a bratrství. Hmotná nouze volá po vládě pevné ruky a tu právě nabízí Heurtal, který se etabluje jako nový diktátor s neomezenou mocí. To vše až nepříjemně rezonuje s realitou dnešní doby. V současnosti se populisté nezdráhají využít jakékoli krize – ekonomické, migrační, klimatické či zdravotnické – jako záminky k oslabování samotných pilířů demokracie.
Samotného Magnarda a jeho klíčové dílo postihl velmi krutý osud. V roce 1914, na začátku první světové války, poslal skladatel svou ženu a děti do bezpečného úkrytu, zatímco sám zůstal, aby střežil své sídlo Manoir de Fontaines departementu Oise. Když na pozemek vnikli němečtí vojáci, Magnard na ně vystřelil a jednoho z nich zabil. Vojáci opětovali palbu a poté zapálili dům. Předpokládá se, že Magnard zahynul v požáru, avšak jeho tělo nebylo v troskách nikdy identifikováno. Oheň rovněž zničil všechny jeho nepublikované partitury, včetně orchestrální partitury jeho rané opery Yolande, orchestrální partitury Guercoeur (z níž se dochovala pouze klavírní verze a orchestrální partitura druhého dějství) a novějšího písňového cyklu. Dirigent Guy Ropartz, který v únoru 1908 dirigoval koncertní provedení třetího dějství Guercoeur v Nancy, později rekonstruoval ztracené části orchestrace zpaměti. Díky tomu se nakonec Pařížská opera rozhodla uvést tuto operu ve světové premiéře v roce 1931, nicméně poté jedinečná Magnardova opera upadla v zapomnění na dlouhá desetiletí.
V roce 1933 byly na gramofonový pás nahrány dvě árie z opery, v roce 1951 dirigent Tony Aubin natočil s orchestrem De L’ORTF pro rozhlas průřez Magnardovou operou a v roce 1985 dokonce natočila gramofonová společnost EMI kompletní snímek s dirigentem Michelem Plassonem a José van Damem v titulní roli, nicméně na scénické znovuvzkříšení si humanismem prodchnutý opus si musel počkat až do roku 2019, kdy jej uvedli v Osnabrücku, a následně pak v roce 2024 Opéra National du Rhin ve Štrasburgu uvedla dílo v plné délce, a to díky úsilí dirigenta Ingo Metzmachera, režiséra Christofa Loye a výtečného francouzského barytonisty Stéphana Degouta v titulní roli (z inscenace existuje video záznam).
Nová inscenace ve Frankfurtu je dalším pokusem operního jeviště o znovuobjevení výjimečného ideového a hudebního poslání Magnardovy opery a hned na počátku musím zdůraznit, že se jedná o téměř fenomenální umělecký počin. Režisér David Hermann, scénograf Jo Schramm, kostýmní výtvarnice Sibylle Wallum a scénograf osvětlení Joachim Klein vytvořili hluboce působivé ztvárnění filozofickým obsahem po okraj naplněné opery. Přestože první a třetí jednání opery má spíše oratorní charakter a skutečně dramatická akce se odehraje (až) v druhém jednání, citlivě promyšlený ideový koncept inscenace dokáže upoutat obecenstvo v každém okamžiku. Téměř hypnotizovaný divák sleduje děj, s naprostou soustředěností vnímá každé slovo a je hluboce ponořen do Magnardovy pozdně romantické hudby, vycházející z Wagnera a obohacené o esenci Chaussona, Faurého či Debussyho.
David Hermann umisťuje počáteční skon demokratického vůdce Guercœra do blíže neurčeného přízemního domku a od prvních okamžiku fascinuje bohatostí obsahu: Guercœr leží na smrtelném loži, oplakáván svojí manželkou, a jeho duch zahalený do popelavé řízy vystupuje z těla a stává se pozorovatelem dalšího osudu svého mrtvého těla od okamžiku smrti až po velkolepý pohřební obřad. Jeho společníci v posmrtném životě (Dívka, Žena Básník) jej varují před návratem mezi živé, nicméně Guercœrovi se podaří přesvědčit čtyři honosně oděné bohyně Verité (Pravda), Bonté (Dobrota), Beauté (Krása) a Souffrance (Utrpení), aby mu byl vrácen život a on mohl dokončit své pozemské dílo. Samotný rituál reinkarnace, při němž je tělo poléváno vodou, patří k nejúchvatnějším momentům inscenace. V druhém jednání oživlý Guercœr neslavně a pln osobní bolesti počíná svůj „nový“ začátek vášnivou hádkou s Giselle, která našla svůj nový život ve společnosti Heurtala. Po delší přestávce, během které dojde k zásadní přestavbě jeviště, se ocitáme v zasedacím sále OSN v New Yorku, kde vznikne potyčka mezi dvěma antagonistickými tábory – stoupenců Guercœra a diktátorského Heurtala. Namísto očekávaného bouřlivého znovu přijetí „svým“ lidem je Guercœr ubit při parlamentní rvačce. Dalším vrcholným momentem představení je symbolický pád demokracie – betonové konstrukce jednacího sálu se postupně zhroutí a z jeho trosek se znovu vynoří bohyně, které (podruhé mrtvého) Guercœra opět odvádí do říše stínů, která v Hermannově inscenaci není místem poklidného života odpočinku, ale místem totální beznaděje a hořkosti.
Hudebně nastudovala Magnardovu operu dirigentka Marie Jacquot a v březnových představeních ji měl „vystřídat“ Takeshi Moriuchi, který se rovněž intenzivně podílel na celkové hudební přípravě ve frankfurtské opeře. Z důvodu Jacquotové onemocnění se však Moriuchi ujal taktovky již o první repríze 8. února 2025 a svým uměním dovedl Frankfurter Opern- und Museumsorchester k mimořádnému výsledku plnému citu, vášní a dramatického vzruchu. Ve skvělé kondici se představil i operní sbor Opery Frankfurt (Opera Frankfurt’s Chorus).
Stejně vysoká kvalita, kterou diváci vnímali z orchestřiště a ze scénického pojetí znovu vzkříšené Magnardovy opery, se odrážela ve většinou špičkových pěveckých a hereckých výkonů sólistů. V náročné titulní roli vskutku zazářil výborný barytonista Domen Križaj nejen krásou a vyrovnaností šťavnatých a ušlechtilých barytonových tónů, ale především bohatostí výrazu a dokonalou soustředěností svého hereckého výkonu. Mezzosopranistka Claudia Mahnke (Giselle) předvedla v mnoha směrech dokonalou pěvecko-hereckou interpretaci složitého ženského charakteru a jeho náročného vývoje. AJ Gluckert výborně obstál v roli Guercœrerova soka v lásce i politice, jeho tenor sice neměl znělost a barevnost jako Křižajův sytý baryton, ale přesto zanechal velmi dobrý dojem. V klíčových rolích bohyň se výborně uplatnila především Cecelia Hall (Bonté) s okouzlujícím frázováním, působivou barvou svého mezzosopránu a celkovou vznešeností svého hlasového projevu i jednání na scéně, Judita Nagyová (Souffrance) s tajemnými kontraaltovými hloubkami (Souffrance) a rovněž Bianca Tognocchi (Beuté). Jediným slabým místem představení byla sopranistka Anna Gabler jako Vérité. Gabler svým sopránem prostě nestačila na svoji roli, která není obyčejnou operní partií, nýbrž mýtickým charakterem s neobyčejným posláním a velkým duchovním obsahem. Pěvkyně během představení ze sebe vydávala nepěkné suché tóny, znějící často pod tónem, s velkým vibratem, bohužel navíc bez vnitřního obsahu, patřičného výrazu a její francouzštině nebylo téměř rozumět. Škoda tohoto výkonu, který však mírně narušil jinak až mystického opojení z jedinečné inscenace Guercœur v Oper Frankfurt. Svým neobvyklým tématem a výjimečným zpracováním je Magnardova opera unikátním zážitkem s velkým přesahem, který ve Vás doznívá ještě několik dní po shlédnutí inscenace – a to je největší odměnou pro tvůrčí tým frankfurtské opery. Produkce se bude ještě hrát v několika termínech v únoru a na počátku března – pod recenzí uvádím termíny jednotlivých představení.
Albéric Magnard: Guercœur, Oper Frankfurt, premiéra 2. února 2025 ,psáno z reprízy 8. února 2025.
Příští představení: únor: 13., 16., 21., 23 a březen: 1. a 8.
a D. Križaj (Guercœur) © Barbara Aumüller
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.