Šťastný návrat Straussova INTERMEZZA do saské metropole

Takřka na den přesně a sto let od prvního uvedení se vzácně uváděná opera Richarda Strausse INTERMEZZO vrací na místo své premiéry do Drážďan, kde ji v Semperoper nově uvádí ve fascinujících „filmových“ obrazech režiséra Axela Reinische a v příkladném hudebním nastudování Patricka Hahna.

OPERA Z VLASTNÍHO ŽIVOTA

Richarda Strausse lákalo vystavovat na odiv vlastní soukromý život. Zatím co však ve svých hudebních básních a operách vždy usiloval o jisté zamaskování své existence, v případě Intermezza však vystavil publiku bez obalu jakési „manželské intermezzo v domě u Straussů“, datující se do období cca roku 1907. To, co Strauss jako libretista a hudebník znázornil až s exhibicionistickou otevřeností, je v podstatě fotograficky věrný obraz rodiny skladatele „Roberta Storcha“ v jeho vile u „Grundsee“. Stejně tak jako v reálném životě, tak v libretu paličatou paní Christinu (ve skutečnosti Straussovu choť Paulinu) nečekaně rozruší telegram, který je adresován jejímu slavnému muži (ve skutečnosti ovšem patří jeho méně slavnému berlínskému kolegovi s podobně znějícím jménem).  Zmínka o plánovaném schůzce s ženou pochybné pověsti okamžitě podnítí její žárlivost; chystá všechny kroky k rozvodu, i když ona sama předtím měla lehkou avantýru s mladým hochštaplerem. Intermezzo končí pochopitelně s velkým smířením s půvabným hořkosladkým koncem.

Straussova konverzační „manželská“ opera s úchvatnými orchestrálními mezihrami se bohužel uvádí jen zřídka. Na rozdíl od jeho dalších oper, které nesou silný dramatický étos, jde o „lehčí“ dílo. To sice neklade mimořádné pěvecké nároky na hlavní představitelku, jako je tomu u Salome, Elektry nebo Egyptské Heleny, ale přeci jenom vyžaduje zvládnutí velkého množství textu, který se musí zpěvačka doslova „nadrtit“ ještě před nástupem na jeviště. V roli Christiny se, snad s výjimkou premiérové Lotte Lehmann z roku 1924, neobjevují žádná slavná jména minulosti. Důvodem je náročnost přípravy role, která zabere měsíce, možná i roky práce, přičemž pěvkyně nemají příležitost si ji často zazpívat. S tímto problémem se potýkala i Renée Fleming. Přestože by pro ni role byla typově i hlasově ideální, před lety ji právě z těchto důvodů odmítla.

INSCENACE

Inscenace režiséra Axela Reinische efektivně využívá skutečnosti, že Intermezzo je operou inspirovanou životem Straussovy rodiny. Vedle hlavního dějového plánu proto vtipně a nápaditě doplňuje příběh Christiny a Roberta o němé postavy Richarda Strausse a jeho manželky Pauliny de Ahna. Manželský pár Straussových – zobrazený černobíle na plátně – začíná sledovat premiéru díla 4. listopadu 1924 ve Schauspielhausu Saského státního divadla. Zatímco na jevišti „Storchovi“ prožívají hektické ráno spojené s balením na Robertovu obvyklou služební cestu, na plátně propuká osobní konflikt, když Pauline nečekaně poznává samu sebe v titulní postavě. Reinisch však nezůstává u „filmového“ konceptu – jeho Richard a Pauline během přestávky vstupují mezi diváky ve foyeru, aby se po návratu do hlediště zapojili do děje i jako glosátoři probíhajících událostí. Humor i dramatické vyznění podtrhuje funkční a velmi variabilní scéna Saskie Wunsch a kostýmy Alfreda Mayerhofera. Výborně jsou zpracovány také rozsáhlé orchestrální mezihry. Ty využívají nejen zdařilé filmové projekce, ale také taneční a pohybovou choreografii Michaela Tuckera. Ta originálním způsobem zapojuje sedm statistek ztvárňujících ikonické ženské postavy Straussových oper – Freihild, Salome, Elektru, Maršálku, Helenu, Arabellu a Danae, do kterých Strauss také promítl jisté osobnostní rysy své choti. Znalý operní divák je snadno identifikuje podle jejich charakteristických atributů.

STAATSKAPELLE NA VÝBORNOU, ALE RADĚJI MENŠÍ DIVADLO

Jak je v Semperoper u interpretací děl německé operní literatury dobrým zvykem, Staatskapelle Dresden podala vynikající výkon, který vynikl zejména v bohatých orchestrálních mezihrách. Orchestr skvěle vedl mladý, ale již stylem obeznámený a zkušený rakouský dirigent Patrick Hahn (nar. 1995), jenž se navíc předvedl jako excelentní pianista. Doprovodil úvodní píseň Cäcilie, kterou inscenátoři zařadili jako prolog před samotné Intermezzo, v podání Marie Bengtsson. Nicméně Intermezzo je především konverzační operou, jejímuž intimnímu „rodinnému“ tématu by spíše svědčilo komornější divadelní prostředí, než nabízí velká drážďanská Semperoper. Nakonec připomeňme, že i samotná premiéra v roce 1924 se nekonala v Královském Dvorním divadle (tzv. Semperoper), nýbrž v menším Schauspielhausu Saského státního divadla, tzv. divadla Albert-Theater, které byl částečně zničeno během druhé světové války a posléze zcela zbořeno.

BENGTSSON A OSTATNÍ INTERPRETI

Hlavní postava Christiny Storch vyžaduje širokou škálu komediálního výrazu a cit pro pointaci replik. Její představitelka musí zvládnout vykreslit proměnlivé nálady, rozmary, žárlivost i lyrické okamžiky něhy. Švédská sopranistka Maria Bengtsson, která je zdomácnělá na německých scénách a v německém repertoáru, toto všechno podává s vynikající pěveckou kulturou a nezaměnitelným osobním šarmem. Její německá výslovnost je výborná a ve střední poloze dobře srozumitelná, ve vyšších tónech však srozumitelnost poněkud ztrácí. Celkový dojem z jejího projevu mírně narušuje lehký flór, jistá zastřenost v hlase, která není ideální pro konverzační styl Intermezza. Naopak v závěrečné scéně smíření tento charakter jejího hlasu nepůsobí rušivě a dobře zapadá do lyrického vyznění role. Charismatický barytonista Christoph Pohl byl výrazným a hlasově odolným Robertem Storchem. Mladého záletníka Barona Lummera vytvořil tenorista James Ley, který zaujal znělostí, bohatostí výrazu a citem pro konverzační styl hudební komedie. Bernard Hansky se pěkně uplatnil v menší, nicméně skvěle vypointované postavě notáře a pěvecky se dařilo dlouholeté člence drážďanské Semperoper Utě Selbig (Anna). Absolutní profesionalita a vysoká interpretační úroveň byla i u představitelů menších rolí jako byly např. kapelník, komerční rada, justiční rada, komorní pěvec, notářova choť apod.

Drážďanská opera svůj bohatý a pečlivě rozvíjený straussovský repertoár rozšířila o vzácnou inscenaci Intermezza. Znovu tak prověřila nadčasové kvality díla, které bylo svého času částečně zatracováno pro svojí tématickou „obyčejnost“ a slabší hudební invenci. Dnes můžeme v kontextu ukončeného Straussova díla vnímat Intermezzo jako ojedinělý zdařilý pokus o autofikci, stejně tak jako inspirativní propojení čistě symfonické a dramaticky recitativní kompoziční formy. Nová produkce Semperoper má výjimečnou hudební i jevištní brilanci a stojí určitě za shlédnutí!

Richard Strauss: Intermezzo, Semperoper Dresden – premiéra 1. listopadu 2024, psáno z 5. představení 24. 11.2024