Verdiho Otello – svrchovaný hudební zážitek v ND Praha

Nového Verdiho ze skladatelova vrcholného tvůrčího období uvedlo Národní divadlo v Praze na konci září letošního roku. Pro OTELLA, který se hraje ve Státní opeře, má Praha výtečného hlavního představitele v osobě Denyse Pivnickeho, výborného Jaga Mikołaje Zalasińskeho a půvabnou Desdemonu Olgy Busuioc, jejíž soprán má vskutku evropské parametry.

Příkladným hudebním nastudováním a provedením se v první řadě může chlubit Orchestr Státní opery pod vedením dirigenta Andrije Jurkevyče, který tentokrát opravdu překvapil velmi dobrou hrou při uplatnění celé dynamické šíře Verdiho geniální partitury. Příkladná souhra panovala mezi orchestrem, účinkujícími a výborně zpívajícím Sborem Státní opery, který by si možná vzhledem ke svému výkonu zasloužil i častější umístění v přední části jeviště, neboť např. při svatební scéně jeho zvuk vzadu na scéně zanikal a byl překryt Kühnovým dětským sborem. Dirigentova tempa byla optimální, navíc tenkrát Jurkevyč projevil i značný cit pro zpívanou italštinu a její rytmus a zpěváci tak dostali dostatečný prostor ukázat i svoji schopnost ponořit se do textu a sdělit jeho obsah prostřednictvím vytříbené interpretace.

INSCENACE

Režie Martina Čičváka je přijatelná, avšak u tak renomovaného činoherního režiséra, navíc u mnovrstevnaté shakespearovské látky bychom očekávali daleko propracovanější a důkladnější předivo vztahů, motivů a interakcí mezi hlavními postavami, než čeho jsme byli svědkem na repríze Otella 9. října letošního roku. Čičvákovi a jeho výtvarníkovi scény Hansi Hofferovi se hodně vydařila úvodní scéna bouře a pak především milostnou touhou a citem překypující II. scéna prvního jednání „Già nella notte densa“, ve které byl sofistikovaně použit velký závoj spuštěný z provaziště, který se později do hry vrátil jako naopak smrtící nástroj v rukou Otella ve scéně Desdemonina zardoušení. Rozpaky však budí nepříliš inspirativní choreografie tanečních scén Silvie Belákové navíc doplněná škaredými a nic neříkajícími kostýmy (tanečníků) z dílny Georgiose Vafiase. Režisér jakoby nevěřil tomu, že hlavní linie je dostatečně nosná pro dramatický spád představení, a tak zaplňuje jeviště zbytečným druhými či třetími hracími plány, které do konfliktu tří hlavních postav a motivace jejich chování nic nepřinášejí a slouží jen k nadbytečné ilustraci děje. Toho jsme byli svědky při vyprávění „Era la notte, Cassio dormia, zbytečně doprovázené výjevem sedícím Cassiem s knihou (?), přiJagově slavném Credu a pak zejména při dramaticky vyhrocené scéně (č. VII.) příjezdu Dóžete benátského. Jeho doprovodná suita plná rozličně podivných lidských kreatur neúčelně odvádí pozornost od intenzivně expresivního duelu Otella a Desdemony. Tu a tam prosvitne v režijní koncepci i náznak výjimečnosti; např. pozoruhodné, byť ne úplně původní použití černé barvy Otella pro vyjádření nikoliv barvy jeho kůže, ale jeho hrůzně se měnícího charakteru či Emiliino zahazování papírových kapesníků (které ovšem svým charakterem zase nezapadá do celkového stylu inscenace). Celkově se však inscenace neliší od průměrného standardu. 

INTERPRETI

Denys Pivnickij má pro titulní roli OTELLA ideální hlasové prostředky, part si umí náležitě rozložit, roli zpívá velice kultivovaně, s výbornou italštinou a s perfektním frázováním. I představitelsky obdivuhodně zvládá enormní nároky nejtěžší role italského tenorového repertoáru. To platí i pro Jaga Mikołaje Zalasińskeho, který je v hereckých prostředcích střídmější, nicméně jeho síla tkví ve zpěvu a v interpretaci italského textu. Jeho sytý baryton se výborně hodí pro ztvárnění charakteru Jaga. Olga Busuioc má krásně znělý mladodramatický soprán s nádhernými košatými výškami a působivě znělou střední polohou. To, co však její Desdemonu činí opravdu unikátní, je způsob jejího frázování a finesy, kterými vyšperkovává svůj part. Především dlouhý recitativ „Mia madre aveva una povera ancella“ a následnou píseň o jívě obohacuje o neslýchané nuance, výrazové valéry a bohatou citovost, které neznáme ani z interpretace velkých představitelek Desdemony jako byla R. Tebaldi, M. Freni či R. Scotto. Busuioc nemodeluje Desdemonu jako pasivní Otellovu oběť, ale jako emancipovanou bytost a k jejímu naprosto přesvědčivému hereckému uchopení pomáhá pěvkyni i nezanedbatelné osobní fluidum. Martin Šrejma se pěvecky velmi příjemným způsobem vyrovnal s postavou Cassia, Kateřina Jalovcová má krásný mezzosopránový materiál, ale tentokrát její italština zněla jen idiomaticky, tvrdě a až neempaticky stroze vedle emocemi prodchnuté Desdemony Busuioc. Z vedlejších postav se nejlépe vedlo Janu Hnykovi, který výrazně uplatnil svůj sytý bas jako Montano; naopak v inscenaci byli málo výrazní Josef Moravec (Roderigo) či Oleg Korotkov (Lodovico). Za největší ostudu představení lze považovat výkon Hlasatele (italsky Araldo) v podání Libora Nováka. Jeho jediná věta na jevišti „La vedetta del porto ha segnalato la veneta galea che a Cipro adduce gli ambasciatori“ (tj. hlídková loď v přístavu oznámila, že benátská galéra přiváží na Kypr vyslance“) byla interpretována z hlediska rytmu, jazyka i kvality zpěvu tak podprůměrným způsobem, že v tu chvíli výrazně srazila kvalitu inscenace, která jinak v té době směřovala strmě vzhůru. Národní divadlo v Praze obsazením této „čurdy“ jako by zapomnělo na pravidlo, že úroveň divadelního představení neurčuje obsazení hlavní role, ale i té nejmenší.

Giuseppe Verdi – Otello, Národní divadlo v Praze, premiéra 26. září 2024, psáno z reprízy 9.října 2024