Návštěva nejstaršího operního divadla na světě, neapolského Teatro di San Carlo, které nepřetržitě hraje od roku 1737 a které bylo postaveno ještě o pár desítek let dříve než slavná milánská La Scala či Teatro La Fenice v Benátkách a pro které skládali největší skladatelé jako Gluck, Donizetti, Bellini či Verdi, je vždy mimořádným zážitkem. Vedle dechberoucí krásy interiéru laděného do tradiční červené a zlaté tu doslova dýcháte historii, všímáte si obyčejů a mentality italských diváků a samozřejmě si užíváte představení. Na konci září letošního roku se v Teatro di San Carlo uskutečnila série představení jednoho z klíčových děl opery 20. století – Straussovy ELEKTRY. V obsazení dvou klíčových postav Straussova a Hofmansthalova hudebního dramatu se objevily ve vrcholné formě německé sopranistky – Ricarda Merbeth jako titulní Elektra a Evelyn Herlitzius (poprvé) jako Klytämnestra. Orchestr Teatro di San Carlo řídil uznávaný britský dirigent Sir Mark Elder.
V Neapoli se hrála starší inscenace režiséra Klause Michaela Grübera, která sice nepřináší do emocemi zmítaného antického dramatu nějaký zásadní pohled, ale při vedení účinkujících respektuje libreto, rozehrává vztahy, ale dává velký prostor především interpretkám, aby během cca 110 minut intenzivní hry a zpěvu ze sebe dostaly absolutní maximum. To platí především pro zmíněnou Ricardu Merbeth, jejíž interpretace titulní role Elektry představuje bez nadsázky to nejlepší, co lze od zpívající herečky očekávat – jak pěvecky, tak interpretačně i celkovým ztvárněním postavy. Merbeth po počáteční Čtvrté služce (ve vídeňském angažmá) dlouhá léta zpívala v této opeře lyričtější Chrysothemis, nyní je na vrcholu svého dramatického umění v nejtěžších rolích světového repertoáru jako je Brünnhilde ve všech částech Wagnerova Ringu, Isolda, Barvířka a právě Elektra. Merbeth doslova uchvátí hloubkou své intepretace, způsobem, jak pracuje s (německým) jazykem, kdy pro každou slabiku volí specifickou barvu, hlasový odstín, výraz, vždy se znalostí obsahu zpívaného textu, resp. i s vědomím toho, co se i může skrývat za jednotlivými slovy. A přitom vlastní partii odzpívá velmi lehce, bez hysterie, technicky výtečně jako by to byla nejjednodušší partie světového operního repertoáru. Dokonalou podobu velké antické postavy umocňuje velmi promyšlenou, nicméně spontánně působící hereckou akcí, ve které nevyhýbá ani plížení, válení po jevišti či závěrečnému ritálnímu tanci. Opravdu kreace, podle které by se mělo vyučovat na vysokých uměleckých školách. Elektřinu matku Klytämnestru vytvořila jiná velká heroina německého operního divadla Evelyn Herlitzius. Herlitzius sama řadu sezón zpívala titulní Elektru, nicméně v posledních letech se soustřeďuje na níže položené party. Nedá se říci, že by se touto změnou oboru automaticky stala mezzosopranistkou – její hlas má stále sopránový témbr, avšak s masivní střední polohou a obdivuhodně znělými hlubokými tóny. V pouhém asi patnáctiminutovém výstupu může Herlitzius ukázat zcela ojedinělé vlohy „Singschauspielerin“. Když Herlitzius zpívá a pohybuje se na jevišti (podobně jako Merbeth), divák je magicky přitahován silou její osobnosti a zapomíná na čas. E. Herlitzius na rozdíl od jiných interpretek (v této roli) působí mladistvě a svojí soustředěnou hrou spíše demonstruje Elektřinu matku jako duševní vrak zamotaný v uzlíčku nervů. Třetí velkou ženskou postavou Straussovy Elektry je Chrysothemis, kterou v Neapoli zpívala norská sopranistka Elisabeth Teige, jejíž akcie v posledních letech nepřetržitě stoupají zvláště po opakovaných hostováních v nejrůznějších úlohách na Bayreutském festivalu. Tentokrát však Teige příliš neoslnila, působila dosti nevzrušivě, ploše až nudně. Předvedla i pár pěkných vysokých tónů, ale její hlas zněl v této poloze nepřirozeně rozvibrovaně jako by jej tlačila do dramatické polohy, která není zatím jejímu hlasu úplně vlastní. Basista Łukasz Goliński působil v sousedství svrchovaných umělkyň Merbeth a Herlitzius velmi chabě, předvedl sice působivě znělý hlas pozoruhodné barvy, ale v této opeře opravdu nejde o vnější krásu zpívaných tónů. Johnu Daszakovi jako Aegisthovi se jeho krátký výstup vcelku podařil. Horší to bylo u italských zpěváků obsazených do menších partů jako byl třeba Giuseppe Esposito (Orestův vychovatel), Chiara Polese (Důvěrnice), Anna Paola de Angelis (Nosička vlečky) či Mladý sluha Andrea Schifauda, kteří o správné výslovnosti, neřku-li interpretaci němčiny neměli příliš ponětí. Z Pěti služek se v tomto ohledu vedlo hostujícím pěvkyním Regině Hangler a Miriam Clark, jejichž výstupy měly nějaký obsah a výraz; zcela nepochopena byla úloha Dohližitelky Valerie Attianese, která se svým subtilním zpěvem na roli vůbec nehodila a ani představitelsky mu nebyla schopna dát žádoucí výraz a razanci; působila jako „Šestá“ služka, pro kterou ovšem Strauss žádný part nezkomponoval.
Sir Mark Elder se neukázal být výjimečným znalcem Straussovy hudby, hře Orchestru Teatro di San Carlo chybělo skličující napětí s neustálou gradací, které dokáží přenést na hráče velcí němečtí dirigenti, jeho tempa byla pro extrémně vypjatou hudební tragédii velmi pomalá, Elektra s dobou trvání 109 minut čistého času je opravdu (nežádoucím) rekordem. Italští hráči bohužel se nedokázali plně ponořit do náročné Straussovy partitury, dělali chyby a ani maestro, který dirigoval velmi vlažně, do hry nepřinesl vyšší dávku vzruchu.
Měl jsem možnost sledovat hned dvě představení Elektry v Neapoli a obrovský zážitek, který jsem si odnesl z premiéry i první reprízy byl především zásluhou ojedinělých kreací Merbeth a Herlitzius, kvůli nimž se daleká cesta do Neapole určitě vyplatila.
Richard Strauss – ELEKTRA, produkce Teatro di San Carlo Neapol, psáno z premiéry a reprízy 27. a 29. září 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.