16. září letošního roku se uzavřel jevištní život inscenace Janáčkovy JEJÍ PASTORKYNĚ v Národním divadle Praha, která po dlouhou dobu plných devatenácti let plnila hlediště Zlaté kapličky. Originální produkci režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka pro premiéru v r. 2005 hudebně připravil Jiří Kout, za dirigentským pultem jej pak vystřídal např. Jan Chalupecký, J. Kyzlink či současný Hudební ředitel Opery ND Robert Jindra. Premiérovou Jenůfou byla Jitka Svobodová, načež nejobsazovanější se stala Dana Burešová a později Alžběta Poláčková. Debut v roli Kostelničky zažila o premiérovém večeru 11. 9. 2005 Yvona Škvárová, která pak převzala roli Stařenky Buryjovky; nejčastější Kostelničkou byla Eva Urbanová, kterou v roce 2017 na pár představení vystřídala Eliška Weissová, v současnosti bezesporu nejlepší česká Kostelnička. A konečně v rolích Jenůfčiných nápadníků diváci mohli vidět např. Aleše Brisceina (Števa i Laco), Štefana Margitu, Miroslava Dvorského, Pavla Černocha či mezinárodní hvězdy jako Pavola Breslíka, Jormu Silvastiho či Magnuse Vigiliuse.
V září 2024 se uskutečnila poslední dvě představení této inscenace a my přinášíme recenzi z derniéry. V průběhu 19 let trvání inscenace se divácký vkus a jeho vnímání divadla hodně proměnily a pokud Nekvasilova inscenace měla něco říct v době svého vzniku, dnes už je svojí jistou dramatickou mělkostí a falešnou rádoby folklorní dekorativností opravdu vyčpělá. V posledních dvou reprízách Její pastorkyně se v titulní roli poprvé představila Kateřina Kněžíková. Kněžíková se setkává s velkou janáčkovskou úlohou teprve podruhé (poprvé to byla Káťa Kabanová v anglickém Glyndebourne) a jako vždy přichází na jeviště perfektně připravená. Ve své interpretaci projevuje vysokou dávku muzikality, příkladná byla její práce s textem, zejména způsob, jakým se doslova mazlila s každým zpívaným slovem. I přes tyto nesporné devízy však Jenůfa ještě není vhodnou rolí pro pěvkyni. Role je komponována hodně ve střední poloze, kterou Kněžíková nemá dokonale znělou. Její zpěv postrádá jiskru, rozjasněnost, zní šedivě a navíc divák má pocit, že pěvkyně zpívá part s maximálním vypětím, nadoraz, tj. místo „z úroků“, tak na úkor svého hlasového kapitálu. Po herecké stránce nelze jejímu výkonu nic vytknout, ale celkově její kreaci lze spíše označit za triumf vůle než přirozený a bezprostřední umělecký projev. Poslední Kostelnička byla svěřena pěvkyni mimořádného mezinárodního formátu Karitě Mattile, která po letech jedinečné interpretace Jenůfy přikročila ke Kostelničce shodou okolností také na české půdě, to v dubnu 2016 v koncertním provedení opery Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Bohužel na Mattile už je znát hlasová opotřebovanost a trvalá ztráta čerstvosti a jasu hlasového projevu. To nebylo pro mnohé diváky takovým překvapením, nicméně pěvkyně zklamala i po představitelské stránce. Kdysi jedinečná zpívající herečka oplývající velkým osobním fluidem předvedla jen matnou kreaci s opakovanými gesty a nesrozumitelnými klátivými pohyby (především v druhém jednání). Jejímu přednesu spíše dominovalo velmi introvertní pojetí postavy a Mattila vlastně už předjímala od začátku velkou Kostelniččinu tragédii, čímž však ochudila charakter o velký vývojový oblouk. Je škoda, diváci ND měli možnost poznat velkou umělkyni až v této fázi její tvorby, která spíše vrhá stín na její dřívější úchvatné kreace (nejen) janáčkovských postav. Po pěvecké stránce nejhorší výkon večera předvedla ovšem Yvona Škvárová (Stařenka Buryjovka) s nepřeslechnutelnou hlasovou opotřebovaností, intonačními problémy a často nekontrolovanými houkavými či naopak velmi ostrými tóny, které diváky doslova zvedaly z křesel. O mnoho lépe se dařilo mužským představitelům: Peter Berger byl hlasově průrazným a herecky přesvědčivým Števou. Pro roli mu však chybí potřebný glanc a vokálně mu určitě více sedí dramatičtější (a charakterově bohatší) Laca, kterého už v Praze také ztvárnil. Aleš Briscein se spolehlivě ujal Laci, propůjčil mu lesk svého tenoru (ve výškách) i své mimořádné charakterizační umění. Jen právě v partnerství se Števou, který vynikal tmavším témbrem hlasu, působil Brisceinův Laca dost lyricky a jeho spodní poloze chyběl fundament. Lahodně krásný projev představil barytonista Jiří Hájek jako Stárek. Z vedlejších postav byla výrazná Maria Kobielska (Rychtářka), stále s neobyčejnou mladistvou svěžestí v hlase, Ekaterina Krovatova jako Karolka sice prýštila energií, ale jejímu zpěvu chybělo legato a pro Magdalenu Hebousse byla Barena trochu nízko. Svými sympatickými dvěma výstupy zazářila ovšem Marie Šimůnková (Jano) svým jasným štíhlým sopránem se svítivou výškou. A konečně: Zdeněk Plech předvedl jako přesvědčivý, hlasově vyrovnaný Rychtář.
Jestliže pěvecké obsazení derniéry Její pastorkyně přineslo nejedno rozčarování, za stoprocentní a ukázkový lze hodnotit výkon Orchestru Národního divadla v Praze pod vedením Roberta Jindry. Jindra převedl kabinetní ukázku toho, jak dirigovat Janáčka; hra orchestru oplývala úchvatnou vyvážeností, dramatičnost vybraných scén dirigent podpořil pozoruhodným zdůrazněním některých nástrojových skupin. Interpretace orchestru celkově zaujala bohatou plasticitou, s vzorně vypracovaným přechody, s citlivými nástupy a bylo potěšitelné opět zažít, jak dirigent současně „dýchá“ s pěvci a dává jim dokonalý prostor k tomu, aby „vyzpívali“ obsah svého textu s potřebnou hloubkou sdělení. Ve výtečné formě se ukázal i Sbor Národního divadla.
Národní divadlo nebude bez vrcholného Janáčka dlouho, teď pár měsíců sice Její pastorkyně sejde z repertoáru ND vPraze, nicméně již na konci letošní sezóny 2024/2025 nás doufejme, překvapí nová inscenace režiséra Calixta Bieita, který již na ND, Praha vytvořil Káťu Kabanovou.
Leoš Janáček – Její pastorkyňa, psáno z derniéry v Národním divadle Praha dne 16. 9.2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.