Úplný začátek nové divadelní sezóny 2024/2025 přináší ve Státní opeře mj. tři reprízy úspěšné inscenace Straussova Růžového kavalíra (Der Rosenkavalier) režiséra Andrease Homokiho, která měla svoji premiéru na podzim roku 2022.
10. reprízu dne 7. září letošního roku hudebně vedl hostující dirigent Hermann Bäumer, který bohužel nedokázal pozvednout Orchestr Státní opery k takovému výkonu, jaký předvedl o premiéře. Značná nesouhra panovala v orchestru během téměř zmatečné předehry, pak se úroveň hry vylepšila, ale zůstala na průměrné úrovni, s občasnými chybami a bez žádoucího hlubšího proniknutí do specifického stylu Straussovy partitury.
Přesností a důsledností naopak vynikala hra většiny protagonistů, a to i přesto, že od premiéry uběhl už nějaký čas a režie Andrease Homokiho klade mnoho nástrah pro sólisty i Sbor Státní opery. V tomto ohledu nutno pochválit v první řadě představitelku mladého Octaviána Arnheiður Eiríksdottir, která podala naprosto přesvědčivou a do detailu propracovanou hereckou akci, ale i novou interpretku Sophie Marthu Eason, která do obnoveného nastudování herecky „vklouzla“ velmi svědomitě a náležitě naplnila všechny detaily svých scénických výstupů. Režie A. Homokiho znovu zajiskřila a oslnila svojí promyšleností, důsledností, komplexní jednotou myšlenky, scény, kostýmů a herecké akce i aktuálností, aniž by diváky musela šokovat či dílo zásadně někam posouvat. I po shlédnutí už mnoha zahraničních produkcí Straussova opusu musím stále oceňovat jedinečnost závěru Homokiho Růžového kavalíra, zbaveného obvyklého lítostivého sentimentu, ale přitom hluboce zasahujícím divákovo nitro.
Z představitelů na sebe největší pozornost (po zásluze) strhla již zmíněná mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdottir, která nabízí promyšlenou a přitom spontánně vedenou kreaci, s kterou by se mohla pochlubit i na velkých světových scénách. Technicky dokonale vedený hlas, skvělá intepretace německého textu a především velké vyzařování osobního fluida dělá z Eiríksdottiriny interpretace jeden z nejhodnotnějších počinů, který můžeme na českém operním jevišti v současnosti zažít. Inspirativní a inspirující partnerkou jí byla vysoce muzikální Petra Alvarez Šimková, která neměla sice dost znělou střední polohu, ale nabídla svrchovanou stylovost projevu a hlubokou procítěnost charakteru své postavu, které navíc dokázala vtisknout uvěřitelný vývoj. Nová Sophie Marthy Eason bohužel po vokální stránce nesplnila očekávání, její úzký a dost ostře znějící soprán sice zvládnul náročnou vysokou polohu partu, ale postrádal vřelost a přesvědčivost ve výrazu. Umělkyni rozhodně i uškodil kostým premiérové Very Talerko, který drobnějším tělesným dispozicím Eason nebyl vůbec přizpůsoben, takže na ní doslova „visel“ a navíc délkou sukně působil velmi staropanensky, což neodpovídá charakteru postavu ani režisérově záměru. Jak již ale bylo řečeno, herecky se vyrovnala pěvkyně s rolí velmi pěkným způsobem. Super náročné role Ochse zhostil výtečně basista Timo Riihonen, sice méně barevným hlasem a bez propracovanějších fines, ale stylově, s výbornou němčinou a představitelsky ohromujícím způsobem. Ve vděčné roli slečny Marianny se vyřádila“ představitelsky vynikající Lucie Hájková a velkou osobností na jevišti byl opět Martin Bárta (Faninal). Dvojice italských intrikánů Valzacchiho a Anniny Christopha Spätha a Jany Sýkorové tentokrát však působila jak pěvecky, tak herecky příliš tlumeně, bez bohatšího výrazu. Petr Nekoranec stylem ani kvalitou zpěvu nenaplnil očekávání v podání jistých jiskřivých vysokých tonů, které jsou požadovány od menšího, ale obtížného partu Italského pěvce. Vanda Šípová se sympaticky objevila poprvé v roli modistky v 1. jednání opery. Na zahraničních scénách jsme si už zvykli na to, že i malé epizodní postavy jsou vysoce kvalitně obsazeny – to bohužel stále neplatí pro Prahu; vysoký umělecký standard, který nabídli např. A. Eiríksdottir, P. Alvarez Šimková nebo M. Bárta byl naprosto nesouměřitelný s úrovní, jakou předvedli během recenzované reprízy Pavel Švingr (Policejní komisař) nebo Vít Šantora (Hofmistr, Hostinský). Švingr nesrozumitelně oddeklamoval roli a obdařil jí gesty a klátivými pohyby, které důvěrně známe z jeho předešlých rolí, u Víta Šantory tam byly problémy po technické stránce.
I přes výše uvedené námitky patří pražská produkce Růžového kavalíra k tomu nejlepšímu, co Opera Národního divadla a Státní opera v současnosti nabízí a pořád stojí za to se vypravit na nejbližší reprízy Růžového kavalíra, které se konají 13. a 21. září 2024.
Richard Strauss – DER ROSENKAVALIER, premiéra 24.11.2024, psáno nově z 11.představení dne 7.září 2023.
Sbor SO ©Zdeněk Sokol
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.