Rozloučení s velkou pompou

Christian Thielemann se rozloučil s Mahlerovou 8. symfonií jako šéfdirigent Staatskapelle Dresden.

S větší pompou se snad žádný dirigent nemohl rozloučit se svým orchestrem než Christian Thielemann se svou Staatskapelle Dresden. Spolupráce trvala 14 let. Na úplný závěr si vybral si Mahlerovu Symfonii č.8. Sotva je provedení nějakého kusu nákladnější a sotva nějaký jiný potřebuje větší orchestrální a hlasové obsazení než tato symfonie. Aby se uspokojila poptávka po vstupenkách, byly na rozloučenou uspořádány hned tři koncerty jdoucí po sobě během tří dní. Přítomni byli političtí prominenti, byly proneseny projevy, lidé se objímali vděčností, maestrovi byl předán taktovka z míšeňského porcelánu a jako největší dárek mu byl udělen titul čestného dirigenta Staatskapelle Dresden. Více už prostě nešlo. Při tolika lásce, úctě a respektu se mnoho diváků ptalo, proč vlastně nedošlo k této prodloužení současné smlouvy a proč musel Christian Thielemann odejít. A na tuto otázku by pravděpodobně mohla odpovědět jen německá ministryně kultury a samotná Staatskapelle. Ale uspokojivou, jasnou odpověď jsme dosud neslyšeli. Drží se v tajnosti.

Podle vlastních slov měl Thielemann ke Gustavu Mahlerovi vždy rozporuplný vztah. Jeho díla byla dosud v jeho koncertních programech hrána jen sporadicky. Jeho Symfonii č. 8 dirigoval podle mého vědomí poprvé a naposledy v roce 2010 v mnichovském Gasteigu. To je už 14 let. Zatímco Thielemann má Wagnera, Strausse, Brucknera a Beethovena absolutně v krvi, u Mahlera je slyšet, že mu vše nejde tak lehce. Ale pro tituly jako Mahlerova 8. často chybí i příležitosti a peníze k jejich provedení.

První věta symfonie mu sedla méně než druhá. Thielemann, mistr krásně plynulých a hladkých přechodů, zvládal změny tempa v první větě příliš hrubě a málo kulatě. Překvapivé bylo, že silný začátek s velkým varhanním akordem zněl podivně mírně. První trubka hned na začátku přestřelila, posléze opakovaně a způsobila tak šokující momenty. Totéž platilo pro pikoly, které hrály tak pronikavě, že zněly tak, jako by někdo škrábal křídou po tabuli. To se samozřejmě může stát, ale nemělo by. Větší orchestrální mezihra v první části byla příliš těžkopádná, neelegantní a hrubá. Mírný byl i začátek velkého výbuchu první části („Accende lumen sensibus…“). Chybělo tam více akcentů, chyběla nádhera a energie. Po tomto poněkud suchém úvodu bylo o to více překvapivé, jak hladce a samozřejmě zazněla druhá věta. Bylo to způsobeno německým textem symfonie v této části, který byl dirigentovi bližší a umožňoval krásnější a jemnější přechody ve srovnání s latinským textem v první části? Ve druhé části bylo slyšet orchestrální frázování, které přesně sledovalo text, vše mělo svou logiku a měkce a pružně přecházelo z jednoho tempa do druhého. Thielemann nesl zpěváky jako by na rukou, dával jim možnost s klidem vyzpívat a vychutnat si text. Závěrečnou apoteózu s mocným accelerandem využil až do krajnosti. To bylo opravdu velké divadlo a skutečně zanechalo diváky bez dechu. Po mohutném závěrečném tónu zůstalo publikum na koncertě z 8. července asi 30 sekund v tichosti. Větší kompliment si snad žádný hudebník nemůže přát. Čas se prostě zastavil.

V řadách sólistů se sešli především zpěváci, se kterými Thielemann už léta rád spolupracuje. V čele s vždy velmi profesionální Camillou Nylund (První soprán) s jejím skutečně univerzálním repertoárem. Musím přiznat, že mě její přednes vždy trochu nechává chladným. I tentokrát byla příliš střízlivá, málo výrazná v interpretaci textu a nedokázala se pořádně “zakousnout” do výslovnosti samohlásek. Její intepretace byla ukázněná, ale jen málo dokázala vyprávět s napětím. Jejímu přednesu chyběla intenzita a razance. Tento večer měla také problémy s exterémně vysokou polohou, mnoho béček, háček a céček postrádalo hlavový tón a byly vždy mírně pod tónem. O opulenci a pronikavosti, o vášni a intenzitě tam bylo slyšet málo. První soprán má v mnoha kulminačních momentech zazářit vysokými tóny. Lepší byla Nylund ve druhé větě, v lyričtějších, písňových momentech. Úplně jiná byla Ricarda Merbeth. Před 14 lety v Mnichově zpívala pod Thielemannovou taktovkou První soprán a nyní byla v Drážďanech slyšet jako Druhý soprán. Merbeth opět prožívala každou frázi s plnou vášní a její výstupy se staly vokálním vrcholem večera. Merbeth se chvěla pod tíhou emocí, prosila a přitom vyvolávala husí kůži. S bohatým tónem, podaným ve velkém legatu a hrdinském lesku a absolutní, přesnou srozumitelností textu podal David Butt Philip vynikající výkon. Pasáže, kterých se každý tenorista bojí, zněly u něj ten večer jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Při „Höchste Herrscherin der Welt“ znělo v jeho hlase přetékající nadšení a neohroženost i těch nejvyšších tónech. Bylo rovněž fenomenální, jak po velkém výbuchu síly dokázal najít krásné zvonivé vysoké tóny a ve hlasu byla slyšet i slza  ve „Jungfrau in höchstem Segen“. Překypující silou a energií byl nabit i Michael Volle. Zněl výrazně a krásně. Jen barytonový part je pro něj položen už vysoko a výšky mu úplně vypadávaly. Ale jinak jsme od něj slyšeli plastické zpívání, které okamžitě uchvátilo posluchače. V tomto smyslu byl v tento večer na stejné úrovni jako Ricarda Merbeth. Se svým úžasným materiálem okouzlil opět Georg Zeppenfeld ve svých basových sólech. Trochu více legata bych si snad přál zejména u „In firma nostri corporis“. Se štíhlým, příjemně znějícím mezzosopránem apartní barvy zpívala ve svých sólech Štěpánka Pučálková nejen krásnou linii, ale také dala textu potřebný důraz. Je pravděpodobně jednou z mála českých zpěvaček, které vyrostly dvojjazyčně s němčinou, znají práci s jazykem, a proto v němčině zní naprosto idiomaticky. Její krátká sóla byla požehnáním krásy zvuku a hlubokého porozumění textu. V Druhém altu Christy Mayer je nyní znatelně hodně kovového zabarvení a tón připomínající čarodějnici z perníkové chaloupky. Umělkyně je jednoznačně na cestě k charakterním rolím.

A pak se na jeden jediný verš z proscenia připojila poslední sólistka: S absolutním vnitřním klidem a velkým dechem šířila Regula Mühlemann ve svém krátkém vystoupení neporovnatelný, lyrický zářivý tón do prostoru. Více z této fráze nelze získat. Její hlas zaplavoval a proudil v celé své nádheře.

Velký dětský sbor Semperovy opery byl umístěn v hledišti v polovině prvního balkonu. Zpívali tónově krásně, čistě, ale trochu příliš krotce a ne vždy ve správném tempu. Jejich projev postrádal temperament a také více zvuku („Er überwächst uns schon…“). Tölzer Knabenchor by byl býval opravdovou třešničkou na dortu u takového koncertu.

Sbor Semperovy opery, posílený Sborem Bavorského rozhlasu, byl opět na velmi profesionální úrovni. Jeho členové byli umístěni za orchestrem v zadní části jeviště. Jejich zvuk tím  byl slabší, ale jinak to asi nebylo možné vyřešit. Z mého ideálního místa v přízemí ve 12. řadě uprostřed působil však sbor poněkud tlumeně.

Byl to velký večer plný nostalgie a bylo to nadherné rozloučení se čtrnácti velkými lety v Drážďanech s Christianem Thielemannem.

Sandro Wilhelm

Gustav Mahler: Symfonie č. 8, Semperoper Dresden 8. července 2024

Sopran I, Magna Peccatrix: Camilla Nylund

Sopran II, Una poenitentium: Ricarda Merbeth

Sopran III, Mater gloriosa: Regula Mühlemann

Alt I, Mulier Samaritana: Štěpánka Pučálková

Alt II, Maria Aegyptiaca: Christa Mayer

Tenor, Doctor Marianus: David Butt Philip

Bariton, Pater ecstaticus: Michael Volle

Bass, Pater Profondus: Georg Zeppenfeld

Chor des Bayerischen Rundfunks

Sächsischer Staatsopernchor Dresden

Kinderchor der Semperoper Dresden

Gustav Mahler Jugendorchester

Sächsische Staatskapelle Dresden

Dirigent: CHRISTIAN THIELEMANN