Závěr divadelní sezóny 2023/2024 hlavní saské scény patřil prvnímu scénickému dílu Hectora Berlioze Benvenuto Cellini. Po sedmi letech od uvedení Les Troyens se drážďanská Semperoper pustila do další rozsáhlé Berliozovy kompozice ve skladatelem autorizované tzv. výmarské verzi, a to v hudebním nastudování italského dirigenta Giampaola Bisantiho a v režii Barbory Horákové, kterou znají i čeští diváci z jejich prací pro pražské operní scény. Premiéra se uskutečnila 29. června letošního roku.
BERLIOZ U NÁS
Opery Hectora Berlioze u nás nemají zrovna na růžích ustláno; poslední pokus vyrovnat se s partiturou tohoto skladatele byl u nás zaznamenán ve Státní opeře Praha (tehdy ještě jako samostatném operním domě), kdy se dne 11. prosince 2003 konala premiéra opery Béatrice et Bénédict v režii Philippa Godefroida – a nutno říct, že to byl na pražské poměry menší skandál a vskutku nefalšovaný divadelní zmetek, který se dočkal jen pár repríz. Česká premiéra recenzovaného titulu Benvenuto Cellini se uskutečnila v Praze v Národním divadle, a to v roce 1894, v hudebním nastudování dirigenta Adolfa Čecha. Naposledy toto dílo zaznělo v Národním divadle v roce 1967 v překladu Jeleny Holečkové, režii Ladislava Štrose a v hudebním nastudování Jana Husa Tichého. Hlavní role tehdy alternovali Oldřich Spisar a Ivo Žídek (Cellini) a inscenace se hrála pouze jedenáctkrát.
TROCHA HISTORIE
Monumentální opera Hectora Berlioze zachycuje několik epizod ze života slavného florentského sochaře Benvenuta Celliniho (1500-1571). Jeho paměti La vita scritta da lui medesimo vyšly i v českém jazyce, a to naposledy v roce 1976 v nakladatelství Odeon. Cellini byl typickým renesančním člověkem, který vynikal v několika uměleckých disciplínách, byl zbožňován i nenáviděn, prožil období, kdy byl zahrnován bohatstvím, a kdy zas začínal úplně od nuly, prostě jeho život byl plný dobrodružství, a to také činí jeho autobiografii stále přitažlivou.
Operní zpracování příběhu Benvenuta Celliniho mělo světovou premiéru v roce 1838 v Paříži, později Hector Berlioz operu pro německé scény za pomoci Franze Liszta přepracoval, nová verze byla s daleko větším úspěchem přijata v roce 1852 ve Výmaru. Dnes se ve světě hrají vedle sebe obě verze opery (ve francouzském jazyce). Výmarská verze, pro kterou se rozhodli i v Drážďanech, je kratší (má jen tři jednání oproti čtyřaktové původní kompozici) a některé pasáže jsou v ní jinak uspořádané nebo přímo upravené. Rovněž závěr byl přepracován, aby byl dramatičtější a efektnější, nicméně v této tříaktové podobě může působit nepřesvědčivě kvůli až příliš rychlému spádu děje.
Podle libreta, vytvořeného Léonem de Wailly a Augustem Barbierem, se děj příběhu odehrává v Římě v roce 1532: sochař Cellini miluje Terezu, dceru lakomého strážce papežského pokladu Balducciho; o ni se ovšem uchází i jeho umělecký kolega – Fieramosca, papežský sochař. Balducci nemá rád Celliniho, protože Cellini neustále poukazuje na jeho lakotu. Cellini naplánuje únos Terezy během římského karnevalu, ale situace se vyhrotí, musí zachránit svůj holý život, o který mu usiluje vrah, najatý sochařem Fieramoscou. Cellini vyvázne, ale musí v sebeobraně zabít člověka. Kardinál Salviatti mu odpustí jeho čin, ale Cellini musí do stanového termínu odlít do bronzu objednané dílo, proslavenou sochu Persea. Cellinimu se za cenu nesmírného fyzického a nervového úsilí podaří dílo zvládnout: je volný a může se oženit s Terezou.
DRÁŽDANSKÁ INSCENACE
Režisérka Barbora Horáková, jak u ní bývá zvykem, ani v případě Berlioze nevytváří reminiscenci historie. Přestože libreto samo o sobě nabízí strhující nadčasové drama, které se hekticky odehraje během pouhých tří dnů římského karnevalu, nekoncentruje svoji pozornost na politické intriky, Celliniho úsilí o získání zlatníkovy dcery Teresy či jeho kontroverzní jednání jako člověka a umělce, nýbrž děj situuje do virtuální reality počítačové hry, kde je dovoleno, co se týče obsahu a formy, téměř vše. Horákové Cellini není umělec, ale jakýsi počítačový expert a vědec, badatel v oboru umělé inteligence, který může být jakýmsi předobrazem vysoce kontroverzní postavy dneška Elona Muska, který je pro jednu část společnosti velký vizionář, pro druhou jen obyčejný šílenec bez zábran. Vztah umělce a společnosti, resp. jeho odpovědnosti vůči ní, režie upozaďuje. Zato vydatně a až násilně do příběhu implementuje téma umělé inteligence a její využívání. K němu se však staví vcelku neutrálně nebo s jistou dávkou ironie. Téma a děj Berliozovy opery vybízí až k opulentní vizuální podívané, to platí i pro novou drážďanskou inscenaci, ve které se ovšem natolik střídají různé výtvarné a režijní styly a interpretační stylizace, že její výsledný tvar je naprosto nepřesvědčivý. Pro mnoho výjevů a scénických postupů nenalézá vysvětlení ani vnímavý divák. Jevišti vévodí kovové monstrum výtvarnice scény Aidy Leonor Guardia, představující jakousi badatelovu „tvůrčí“ dílnu; barevnou přesycenost nabízí nevzhledné kostýmy Evy Butzkies. K tomu celkový výtvarný zážitek doplňují ilustrativní reminiscence významných renesančních děl dotvářené výtvory umělecké inteligence a integrovaných počítačových obvodů, či obrazy odkazující na umění mistrů z období gotiky či baroka zjevně upravené či vytvořené nástroji umělé inteligence (video design Sergio Verde). Na konci večera přichází na jeviště malý chlapec (trochu jako Gottfried v Lohengrinu) a jedním tlačítkem telefonu představení prostě „vypne“. Režisérka šokuje výtvarnou stránkou inscenace, ale dosti zásadně opomíjí vybudovat vztahy mezi jednajícími postavami a hledat případné motivy jejich chování. Zřejmě aby ozvláštnila jejich charaktery, „vypůjčuje“ si ze salcburského provedení Benvenuta Celliniho z roku 2007 nápad režiséra Philippa Stölzle a stylizuje kalhotkovou roli Celliniho učně Ascania do lidského robota, který si ovšem na robota jen hraje(?). Horáková v inscenaci dokazuje, že úplně neovládá tradiční režisérské řemeslo, vzájemné interakce jsou jen nahodilé, málo přesvědčivé (do vytracena mizící milenecký vztah Celliniho a Teresy) nebo naopak až příliš kýčovité a stereotypní (otřepaná homosexuální stylizace papežovy suity). Ještě dodejme, že významnou složkou inscenace je tzv. Bewegungschor (pohybový sbor) účinkující v choreografii Juanja Arquése.
HUDEBNÍ PROVEDENÍ A INTERPRETI
Berliozovu operu se Staatskapelle Dresden nastudoval a recenzovanou premiéru řídil dirigent Giampaolo Bisanti. Celkově však hra orchestru působila dost hlučně, ale málo barevně a odstíněně, bez výrazného proniknutí do nuancí a stylu hudby, jako to u tohoto tělesa známe z interpretace Wagnera a Strausse, které má orchestr prostě pod kůží.
Velice důležitou roli v Benvenuto Cellinim má rozsáhlý sbor. Sächsischer Staatsopernchor Dresden podal vynikající výkon. Pod vedení sbormistra André Kellinghause překvapil plným kompaktním zvukem, výbornou výslovností francouzského textu a rovněž dobře zvládnutou hereckou akcí.
INTERPRETI
Titulní tenorovou roli Celliniho na drážďanské scéně vytvořil Anton Rositskiy, který na sebe před pár lety upozornil mj. v Berlíně, kde vytvořil náročnou roli Raola v Meyerbeerových Hugenotech a v této roli také zaskočil v Semperoper 28.10.2022, jak jsme o tom informovali také v naší recenzi. Rositskiy je vyhledávaným pěvcem především ve francouzském lyrickém oboru 19. století, pro který má nejen ideální hlas, ale především bezpečně ovládá jeho styl. S vynikající francouzskou dikcí a výrazovostí přesvědčil i o premiérovém večeru, kde rovněž zaujal náročným pohybovým ztvárněním svého partu. Především výborným smyslem pro styl upoutal Jérôme Boutillier jako Celliniho hlavní protihráč Firemosca. Naopak Ante Jerkunica jako Giacomo Balducci působil vcelku nevýrazně a větší pozornost mu bohužel nevěnovala ani režie. Inscenační tým stylizoval Teresu jako mladou teenegerku, který nebere život příliš vážně a spíše si chce užívat jeho slastí, bohužel si však do této role vybral finskou sopranistku Tuuli Takala, jejíž „pubertální“ stylizace s tetováním či fialovými vlasy nevyšla nejlépe. V roli působila už trochu zrale a ani čistě vokálně příliš neoslnila, když v dlouho držených lyrických pasážích měla intonační problémy. Dějově důležitou roli Papeže Klementa VII. vytvořil Tilmann Rönnebeck se zvučným basem a příkladnou výrazovostí, také herecky se mu zdařil sebeironický pohled na jeho charakter. Česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková se se zaujetím zmocnila zajímavé postavy Celliniho učně Ascania. Pěvecky roli, která obsahuje mj. dvě hudebně působivé árie, zvládla technicky jistě a velmi stylově. Zaslouženou pozornost vzbudila i její nesnadná herecká kreace umocněná specifickou pohybovou choreografií. Vedle výkonu Antona Rositskiyho v titulní roli se jednalo o nejzdařilejší kreaci premiérového večera.
Hector Berlioz: Benvenuto Cellini, Semperoper Dresden, psáno z premiéry 29.června 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.