Plzeňská JULIETTA – dvě výborné představitelky, ale i nedostatek fantazie doháněný umělou amplifikací

Po deseti letech se na jeviště Divadla J. K. Tyla vrací dílo Bohuslava Martinů. Po Vojákovi a tanečnici (2014), které velice příznivě přijalo publikum i odborná veřejnost, Plzeň nyní přináší titul, který byl Martinů srdci nejblíže – operu JULIETTA. V hudebním nastudování Jiřího Štrunce a v režii ředitele DJKT Martina Otavy měla svoji premiéru minulou sobotu. Přinášíme recenzi z premiérového obsazení i z první reprízy.

JULIETTA – OPERA SEN

Historie první velké opery Bohuslava Martinů začala před rokem 1927, kdy básník a dramatik Georges Neveux dokončil hru pro činoherní jeviště Juliette ou la clef des songes. Trvalo však ještě nějakou dobu, konkrétně do března 1930, než se Juliette poprvé objevila na scéně. To se stalo zásluhou herečky a divadelní režisérky Marie Falconetti. V té době se seznámil Martinů s Neveux a také s jeho Juliettou a pojal úmysl divadelní hru zhudebnit. Silné vábení neobvyklé látky způsobilo, že se Martinů dal do komponování, aniž ještě měl od Neveuxe svolení. Přehrál básníkovi první jednání na klavír a ten byl natolik okouzlen: „Martinů…umocnil a předstihl hru v půvabu a hloubce a udělal z ní takové mistrovské dílo, že jsem jím byl přímo oslněn“ *), že odřekl práva pro Kurta Weilla a dal Martinů definitivní souhlas k dokončení opery a dokonce se nechal se přesvědčit i k jinému závěru opery.

Martinů velmi stál o to, aby premiéra Julietty skládané na český text se uskutečnila právě v pražském Národním divadle, kde udržoval přátelské styky s Václavem Talichem, u kterého měl jistotu fundovaného hudebního nastudování a kde maximální naděje vkládal do inscenačního týmu včele s režisérem Jindřichem Honzlem a výtvarníkem Františkem Muzikou. Vysoké interpretační nároky a snad i nemoc Václava Talicha sice oddálily původní termín premiéry, ale nezabránily uvedení Julietty na scéně Národního divadla. Světová premiéra 16. března 1938 s Otou Horákovou jako Juliettou a Jaroslavem Gleichem jako Michelem přinesla skladateli obrovský úspěch, za který byl Martinů Talichovi neskonale vděčný. Julietta se stala jeho nejhranější operou v Česku i za hranicemi, i když na další uvedení čekala dlouhá léta. Martinů se k Juliettě během svého dalšího života ještě vrátil; ne že by přímo svoji operu přepracovával (jak to nezřídka bývá u hudebních skladatelů), ale v roce 1939 ve Vieux Moulin upravil své dílo pro koncertní provedení jako tzv. „Fragmenty z opery Juliette pro pět sólových hlasů a orchestr“ o třech dílech: Scéna vzpomínek, Scéna v lese a Finále čítající ve svém úhrnu asi 40 minut hudby. Stojí za připomínku, že originální scénický obraz Fragmentů ve spojení s Lidským hlasem F. Poulenca uvedlo v roce 2019 Národní divadlo Brno v působivé režii Davida Radoka a v hudebním nastudování Marko Ivanoviče. Konečně Julietta sehrála svoji roli i v poslední, šesté symfonii (Nové fantastické symfonii) Martinů. Její věty nesou název fantazie a citát z Julietty nese závěr III. věty (fantazie).

JAK VYKLÁDÁ DĚJ OPERY SÁM SKLADATEL

Pro objasnění neobvyklého tématu a děje opery ocituji charakteristiku Julietty v podání samotného Martinů: „ Opera Julietta je vlastně konfrontace iluze a reality. V realitě Michel, kolportér knih, byl kdysi v malém městečku u moře, kde na náměstí večer slyšet otevřeným oknem malého domku zpívat dívku. Po svém návratu do Paříže se k této scéně vrací ve svých snech, hledá a nalezne tu dívku. Jenomže v jeho snu se celé městečko změnilo v neobvyklé logice snu… jeho obyvatelé nemají paměť, celý život jejich je jen skupina stále a stále nových nepředvídaných situací, bez vztahu k minulosti. Této zvláštní snu-logice se pohybuje i Michel, který jediný ví, co chce a proč přišel, ale během těchto zmatených událostí i on začíná ztrácet paměť. I závěr, konkluze, je vlastně snově logický, tj. bez konkluze..“*

PLZEŇSKÁ INSCENACE

Surrealisticko-impresionistický charakter Julietty v díle Bohuslava Martinů dává jedinečnou příležitost k fantasknějšímu rozvinutí inscenace než je v jiných např. realistických operách zvykem. Bohatost a rozmanitost kompozice ovlivněné mj. i proudy moderní hudby 30. let minulého století vybízí k obrazově opulentním výjevům, které by mohly být doslova pastvou pro divákovy oči a mohly by přilákat do hlediště i dětské obecenstvo. Bohužel plzeňští inscenátoři se v tomto ohledu drželi docela „při zemi“ a nabídli poměrně skromnou vizuální revue, která sice neurazí, ale také nijak mimořádně neuchvátí a nevybočuje z běžného průměru. Náznak iluze a snu přivádí na jeviště především výtvarná složka, ve které dominuje vcelku konzervativně pojatá scéna Daniela Dvořáka, u které se vydatným způsobem uplatňuje videoprojekce Ondřeje Brýny. Ale ani ta neoplývá přílišnou nápaditostí, a tak vzruch představení „obstarává“ opakující se show rigging (Tomáš Pintér – AirGym Art Company) a s vtipem a elegancí vypracované kostýmy Dany Haklové. Ty ovšem ne vždy ctí charakter postav či situací, ve které jsou prezentovány (např. dost nepochopitelný oblek Úředníka v Ústřední kanceláři snů). Půvabný kostým, který lahodí oku diváka, předvádějí obě představitelky Julietty. Doplňuje ho žlutý šál, jenž nese v představení nezaměnitelnou symboliku. Avšak šála stejného odstínu by už ovšem neměla být použita na krku Žebráka, kde plní pouze dekorativní funkci, což může být pro diváka matoucí. Přehnanou kreativitou netrpí ani režie, vztahy mezi jednajícími postavami jsou občas až ledabyle „nahozeny“, jednotlivým výstupům nezřídka chybí rozehranější interakce a pointa. Martinů partitura předpokládá obsazení hned několika zpěváků ve středních a menších dvojrolích, plzeňský inscenační tým zřejmě z finančních důvodů zvolil cestu až trojrolí, party sice náležitě rozlišil kostýmy, ale příliš už nedbal na to, aby někteří představitelé nepoužívali ve všech rolích stejná gesta apod. Obsazení menších sólových rolí členy sboru sice šetří prostředky, ale nezajistí to vysokou úroveň produkce. O nedůslednosti režie svědčí i fakt, že při porovnání hereckých kreací prvního a druhého obsazení se i stávalo, že účinkující ve stejných rolích prováděli odlišnou jevištní akci.

Inscenátoři současně dost nepochopitelně sáhli v dramaturgicky a hudebně dokonalém Martinů konceptu ke škrtům a krácení notového zápisu, pro které divák nedostal odpověď (ani v dramaturgickém úvodu ani v divadelním programu). Zcela vypuštěny byly např. druhá scéna Obchodnic, karetní hra Michela s Listonošem, Tři pánové či rozmluva Michela se Starou dámou apod.

DEBAKL HUDEBNÍ PRODUKCE

Juliettu hudebně se souborem a operním orchestrem DJKT připravil a obě recenzovaná představení řídil Jiří Štrunc. Až na pár počátečních příliš rychlých temp, kdy zpěváci museli nesrozumitelně drmolit své texty, měla hra orchestru velice slušnou úroveň a panovala i příkladná koordinace mezi dirigentem a zpěváky. To, co však výrazně retardovalo zvukový zážitek z obou večerů, byla naprosto zbytečná a neprofesionálně provedená amplifikace jeviště. Není žádnou novinkou, že plzeňská Nová scéna má problematickou akustiku a původně nebyla určena pro provozování oper. Scéna Daniela Dvořáka byla však pro pěvce poměrně příznivě situována a pěvci zpívali v podstatě na forbíně (snad s výjimkou výjevu v Ústřední kanceláři snů). Nadbytečná přítomnost mikrofonů na scéně deformovala hlasy a zkreslovala srozumitelnost zpívaného slova a už vůbec se nehodila k Martinů hudbě. Tento nepříznivý efekt byl méně patrný během premiéry, kdy jsem seděl ve 14. řadě, ale zcela zásadně v první řadě, odkud jsem sledoval druhou premiéru. Ozvučením (klasického) operního jeviště plzeňská opera zasadila tvrdou ránu podstatě operního umění.

INTERPRETI

Přestože Martinů opera nese název Julietta, stěžejní part vytváří představitel Michela. Premiérový Tomáš Kořínek roli čistě pěvecky zvládá na úctyhodné úrovni, bohužel výrazově i představitelsky spíše připomíná solicitátora Vítka z Věci Makropulos, kterého má rovněž ve svém repertoáru. Jeho usedlý a celkem nevzrušivý projev není schopen zprostředkovat divákovi rozporuplnost i vnitřní napětí, které Michel prožívá. Hodnotit pěveckou úroveň Richarda Samka, který zpíval Michela o druhé premiéře by bylo irelevantní, neboť pěvec zpíval v silné indispozici, kterou bohužel vedení opery (pozdě) ohlásilo až o přestávce mezi druhým a třetím jednáním, i když pěvcova indispozice byla zjevná už po prvních minutách představení. Tenorista se tak alespoň herecky mohl projevit jako vnímavý a do hloubi role ponořený umělec. Obě protagonistky Julietty jsou výtečné a mají nezbytnou physique du rôle. Olga Jelínková má nádherně vedený vysoký soprán, vyrovnaný ve všech polohách a svojí alternantku předčí mj. ve výborné srozumitelnosti každého slova. Soňa Godárská podobně jako Jelínková zapracovala na osobitém pohybovém vyjádření postavy včetně gestikulace, které umocnily neobyčejné kouzlo přitažlivosti a tajemna. Pěvecky je Godárská také velmi dobrá, jen větší pozornost by mohla věnovat důkladnější artikulaci textu. V poměrně rozsáhlém partu Muže s helmou, Obchodníka se vzpomínkami a Žebrákovi vystoupil nejdříve už hlasově ne úplně čerstvý Jiří Kubík, kterému se nejlépe vyvedla právě role slepého Žebráka, kterému vtisknul pozoruhodný tragický rozměr. O druhé repríze se ve stejné trojroli představil mladý talentovaný Dominik Klapka. Klapka vládne nádherným zvučným barytonem podmanivého témbru, na rozdíl od jiných účinkujících ovládá umění legata i při nesnadném parlandovém zpěvu. Důsledně pracuje s výrazem při interpretaci textu, a tak dosahuje výborné srozumitelnosti. Představitelsky ještě občas působí trochu toporně, nicméně i on se snaží každé své postavě vštípit rys osobitosti. Michal Bragagnolo v trojroli Komisaře, Listonoše a Úředníka si pěvecky o premiéře vedl velice zdatně a byl schopen jednotlivé ztvárňované charaktery odlišit výrazem i hereckým podáním. Pro alternujícího Jana Maria Hájka byla stejná kombinace příliš velkým soustem: mluvené pasáže prováděl s přirozeným legatem, ovšem při přechodu na zpěv občas produkoval nesouvislé sekané noty a navíc měl zjevné problémy ve vyšší poloze. Jevhen Šokalo vytvořil Muže v okně, Starce „Mládí“ a Trestance už s dost opotřebovaným hlasem, Andrij Charlamov i přes pochopitelný cizí akcent obdařil stejné role trochu drsně znějícím basbarytonem a možná právě proto mu nejlépe o první repríze vyšel Trestanec, jehož scéna s J. M. Hájkem v Ústřední kanceláři snů byla lépe rozehrána než při prvním plzeňském večeru. V menším, ale unikátním výstupu Hadače na sebe strhla pozornost Jana Foff Tetourová se sytě znějícími hlubokými tóny a výraznou sebeprezentací, což se tak úplně nepovedlo Janě Piorecké o první repríze, naopak jí však více vyhovovala vyšší poloha Obchodnice s rybami, kterou vytvořila o premiéře. Předepsaná mezzosopránová poloha Malého Araba, Mladého námořníka a Poslíčka příliš neseděla sopranistce Andree Frídové, jejímu projevu chyběla (logicky) zvučnost ve střední poloze a výraznější srozumitelnost. V tomto jí předčila hezkým lehkým mezzosopránem Kateřina Vogelová, která zaujala vždy specifickým představitelským uchopením alternovaných rolí. V dalších početných menších partech odvedli slušný kus práce Lucie Hájková a Radka Sehnoutkové (Obchodnice s rybami), Jakub Hliněnský / Miro Bartoš jako Starý Arab, Dědeček a Starý námořník, Hlídač lesa / Strojvedoucí: Josefa Jordána a Martina Švimberského, Ivana Klimentová (Obchodnice s rybami) a Ivana Šaková jako Babička obou plzeňských představení. Standardně slušný výkon podal Sbor opery DJKT vedený Jakubem Zichou.