Byla jsem mužem, jsem ženou – Here I am, Orlando

Operní soubor Národního divadla v Brně s velkou péčí vypravil ve světové premiéře dvouaktovou operu slovenské skladatelky Ľubice Čekovské s anglickým libretem a názvem Here I am, Orlando podle světoznámého románu anglické spisovatelky Virginie Woolf Orlando. A Biography. Inscenace, recenzovaná ze třetí reprízy, je pozoruhodná z několika aspektů. Přes slabiny libreta, které přejímá jen povrchně hlavní témata a spíše vybrané situace mnohovrstevného románu, inscenace zaujme vynikající scénografií, celkovou výpravností a některými strhujícími výkony. Především mezzosopranistka Markéta Cukrová a kontratenorista Maayan Licht, představují titulního hrdin(k)u s přesvědčivou silou a velkou energií. Navíc málokdy najdete představení, ve kterém dochází k takovému rozdílu stylových prostředků a temporytmu mezi prvou a druhou částí večera.

Orlando Virginie Woolf byl poprvé publikován v roce 1928. Geneze románu má složité pozadí, zásadním impulsem pro napsání díla byl ale velmi proměnlivý umělecký a erotický vztah mezi spisovatelkou a anglickou aristokratkou a spisovatelkou Vitou Sackville-West. Bouřlivý poměr mezi světáckou i zkušenou Vitou a Virginií bez větších sexuálních zkušeností pak byl i námět úspěšné divadelní hry a filmu Vita and Virginia, vytvořených podle jejich dochované korespondence, která v mnohém odhaluje pozadí vzniku románu. Vzájemná fascinace byla značná, a tak první vydání románu provázely dokonce umělecké ateliérové snímky Vity stylizované do podoby Orlanda. Základní dějovou osnovu románu tvoří příběh (nesmrtelné?) postavy Orlando, která prochází staletími, aniž stárne, a ve třicátém roce svého života dojde ke změně pohlaví. To je podnětem k porovnání života ženy a muže v různých historických obdobích. Ač román na mnoha místech ironizuje anglickou aristokracii a způsob jejich života i myšlení (Virginia z měšťanské rodiny zde zřejmě cítila silnou rozdílnost k privilegované aristokratické Vitě), neomezuje se jen na zvyky „staré dobré Anglie“, ale vtipně glosuje i ustálené představy o zemích a národech, kam Orlando jako vyslanec cestuje nebo se s jejich příslušníky setkává. Kniha pak představuje titulní postavu ve velmi širokém časovém záběru – od mládí v alžbětinské Anglii až do roku 1928, přičemž některá období jsou přejita pouze několika řádky, jiným uzlovým etapám (především viktoriánské Anglii) jsou věnovány celé kapitoly. Za povšimnutí také stojí motiv nesmrtelnosti hrdiny procházejícího staletími, který už ale v roce 1922 na scénu uvedl Karel Čapek ve Věci Makropulos. S Elinou Makropulos má Orlando kromě dlouhověkosti také společný bouřlivý a aktivní život, uměleckou tvorbu (Orlando je od dětství amatérský básník), krásu a přitažlivost pro obě pohlaví. Zásadní rozdíl zůstává v trvalém životním elánu Orlanda a vnitřní smrtelné vyčerpanosti Eliny Makropulos. Román Orlando má mnoho vrstev a lze číst různými způsoby, i s různými důrazy na velmi rozdílná témata. Pro svou tematiku se také stal ikonickým dílem pro LGBT komunitu. Dočkal se i řady adaptací, rozhlasových, jevištních a zatím dvou filmových (Orlando Freak z roku 1981 a divácky úspěšný film Orlando režisérky Sally Potter z roku z roku 1992). Není bez zajímavosti, že Orlanda na jevišti vytvořili vynikající herečky, například Miranda Richardson, Isabelle Huppert nebo nedávno Emma Corrin, ve filmové adaptací pak září androgynní hvězda Tildy Swinton. Orlando se stal podkladem i zatím pro čtyři operní adaptace, vzniklé v krátkém čase poslední dekády. Německý skladatel Peter Aderhold na objednávku Staatstheater Braunschweig uvedl operu Orlando, v níž vystupuje i postava Virginie Woolf, v roce 2016. Velmi očekávaná byla světová premiéra fiktivní hudební biografie Orlando v 19 obrazech respektované skladatelky Olgy Neuwirth. Složitá partitura žádá pěvce, činoherce, sbor, videozáznamy a vedle orchestru i samply. Titulní postava je svěřena mezzosopránu s velkým rozsahem (ve světové premiéře byla obsazena Kate Lindsey), a Orlanda také provází postava Anděla strážného (kontratenor). Přes společenský úspěch premiéry v prosinci 2019 ve Wiener Staatsoper (objednavatel díla), opera zatím příliš na další jeviště neprorazila. V roce 2023 pak byla poprvé uvedena finské skladatelky Johanny Almark s převážně anglickým textem a podtitulem komická opera pro soprán a komorní soubor. Opera Here I am, Orlando vznikala pět let a ve více ohledech tematicky a žánrově navazuje na operu Ľubice Čekovské Dorian Gray (premiéra Bratislava 2013). Spojuje ji nejen zájem o viktoriánskou éru, ale i bisexuální přitažlivost titulního hrdiny. Drobnou vazbu mezi oběma librety tvoří v textu Orlanda i trest dvou let pro Harryho, kterým byl potrestán autor románu Dorian Gray Oscar Wilde.

Vlastní libreto nové opery napsala Viktorie Knotková, mnohostranná autorka, spjatá zejména s brněnským souborem Divadla Husa na provázku. Zvolila si za rámec libretního textu soudní projednávání sporu o pohlaví a majetek Orlanda, kdy jsou zařazovány klíčové životní momenty v delších či kratších retrospektivách. Tento osvědčený prostředek anglických a amerických dramat i filmů funguje v inscenaci velmi dobře, a to i díky funkční scénografii. Otázkou je ale celkové směřování vybraných idejí textu libreta. Román Orlando s ironickým odstupem řeší teiresiovskou otázku (věštec Teiresias žil sedm let jako muž a sedm let jako žena, aby rozsoudil spor bohů, které pohlaví má větší potěšení z lásky). Libretiska a následně režisér se i za vcelku dodrženou linii Orlandových životních peripetií snaží naroubovat současnou problematiku genderu a nebinarity/binarity. Výsledek těchto snah na jevišti působí někdy rozpačitě a někdy nevhodně. Románový Orlando je vždy v souladu se svým (současným) biologickým pohlavím, a v dané chvíli je to ten nejatraktivnější muž nebo nejatraktivnější žena, ale nic mezi tím, a myšlení a jednání hlavní postavy nemá nic společného s crossdressingem nebo pocity nebinarity. Začlenění této problematiky, přes veškerou lákavost při současném společenském zájmu o ní, působí v konečném efektu rušivě a proti záměrům Virginie Woolf. Právě metaforický přístup a nijak nevysvětlená změna pohlaví titulní postavy by měly příkladem elegantního řešení při převodu literární látky než jakákoliv přidaná doslovnost. Libreto ovšem nevychází pouze z knižního textu, některé scény jsou zřejmě formovány na základě scénáře Sally Potter k jejímu filmu. Pokusy přenést do libreta některé další motivy – např. motiv umělecké tvorby zůstal na půl cesty a organicky nezačleněný to struktury textu, stejně jako pokusy o implementaci dalších témat (romská identita atd.).

Přes tuto zásadní výhradu zůstává nová inscenace velmi výpravnou podívanou (v dobrém slova smyslu, byť se v několika momentech nebezpečně pohybuje na hranice kýčovitosti ve scéně ruského tance nebo ve výtvarně nedokonalém závěru s letícími husami), v druhé části večera i s řadou strhujících momentů. Hlavní zásluhu na vyznění má efektní a funkční scénografie (Dragan Stojčevski) a návrhy převážně velmi zdařilých kostýmů (Alexandra Grusková). Režie Jiřího Heřmana dostatečně pracuje s drobnokresbou a psychologizací (ovšem v rámci operního žánru) hlavní postavy Orlanda v ženské i mužské podobě, k čemuž vydatně pomáhají představitelské kvality obou pěvců. Scéna neohromuje novostí výtvarného řešení, v půdoryse vychází z tvaru a typu síně venkovského šlechtického sídla v Anglii (Orlando vedle přírody také miluje rodné sídlo), ale díky rychlým proměnám se scéna dokáže proměnit v soudní síň, palubu lodi nebo mořské pobřeží. Výborný světelný design (také Jiří Heřman) dává scénickému prostoru nové a nové atmosférické hodnoty, stejně jako videodotáčky (Dominik Žižka). Naopak místy přehnaně působí vedení některých vedlejších postav, které svými pantomimickými akcemi jsou vedeny k přehánění, divák pochopí v naprosté většině i náznak, a polopatické vysvětlení pak vede spíše ke směšnosti. Představení se výrazně změní po přestávce, nabyde výraznější poetičnosti a dramatického spádu. Vrcholem večera je pak „vložená“ masque (dvorský útvar anglického renesančního a raně barokního divadla se zpěvem, tancem a dramatickou akcí), která svým zhudebněním, výtvarným řešením a dynamikou přenáší představení na mnohem vyšší stupeň (choreografie Jan Kodet). Z hlediska zhudebnění, tato „nápodoba“ staré hudby je zároveň vrcholem partitury Ľubice Čekovské, jež je celkově působivá a přiléhající dramatickým situacím, mnohdy širokodechá ve stylu filmové hudby a přístupná současnému divákovi. Není to ovšem zhudebnění, které by posunovalo dějiny operního žánru. Partitura vyniká také velmi dobrou instrumentací a velkým smyslem pro soulad vokálního partu a orchestrálního doprovodu. Domácím zpěvákům anglického textu bylo, jak jsme ostatně již zvyklí, rozumět různě.

Mezzosopranistka Markéta Cukrová získala v Orlandě zásadní (a možná také životní) roli, kterou podává s velkou vokální inteligencí, představitelskou citlivostí a půvabem. Velký výkon v současném díle, který přímo volá po oceněních. Izraelský kontratenorista Mayaan Licht je umělec, který umí překvapit. I on vyniká velkou senzitivitou projevu, schopnou tlumočit nejniternější pocity ve vokální lince. Obou interpretům také velmi pomáhá zkušenost se starou hudbou a jejími afekty. Kontratenorista navíc vyniká skvělými pohybovými schopnostmi, ale zcela určitě patří mezi nejlepší tanečníky mezi operními zpěváky ve světovém měřítku. Jeho pohybové vystoupení v masque pak předčí všechno, v co jste na domácích scénách viděli. Jeho ohlášená indispozice pro recenzovanou reprízu nebyla ani slyšitelná. Spolehlivě jsou obsazeny party partnerů Orlanda – Richard Šveda (Kapitán), Tadeáš Hoza (Arcivévoda Harry), který v hereckém projevu spěje až ke karikatuře a Lukáš Bařák v maskulinním pojetí Shelmerina. Adekvátně působí i David Nykl v roli Soudce, Daniela Straková-Šedrlová jako Soudní zapisovatelka snad trochu přehání afekt postavy a drobnokresbu, byť vokálně zůstává výkon bezproblémový. V „literární“ scéně poněkud rušily vyšší tóny v partu Básníka II (Josef Škarka). Temperamentní výkon podává i na malé ploše Jana Hrochová (Rosita Pepita). Důležitý part první Orlandovy lásky – ruské princezny Saši, nejkrásnější a nejzdatnější bruslařky na královském dvoře je obsazen Monikou Jägerovou. Bohužel v roli působí trochu matronovitě (také vinou kostýmu, kožešinové papachy a zvolené barvy oděvu), hlas působil zpočátku těžkopádně a spodní poloha hruběji než lépe vyzpívané a jasnější výšky. Vystoupení Magdelény Vašáryové v roli Královny Alžběty potvrzuje, že divadlo dělají osobnosti, které dokáží povýšit i nejbanálnější text na filozofii. Nevím, zda je ale nutné hlas umělkyně zesilovat, což v představení působí spíše rušivě.

Dirigent Robert Kružík za pultem Orchestru Janáčkovy opery nastudoval novou partituru velmi odpovědně a dokázal maximálně vyzdvihnout její přednosti, např. rytmičnost a tanečnost některých čísel, dokázal i znamenitě odlišit dramatické a poetické momenty. Příkladná je jeho spolupráce se zpěváky a náročným režijním pojetím.

Inscenace Here I am, Orlando je tak trochu v protikladu k některým současným avantgardním a experimentálním tendencím operního divadla, které můžeme vidět i domácích festivalech. Přesto má a bude mít vždy ohlas u konzervativnějšího okruhu publika. Ostatně platí již dávno vyzkoumané, zatím zřetelněji artikulované ve výtvarném umění, avantgarda tvoří zhruba jen 5 až 10% zájmového okruhu návštěvníků galerií. Brněnská spolehlivá inscenace přes problémy libreta a některé aspekty výkladu proslulé předlohy zcela určitě stojí za návštěvu.

Ľubica Čekovská: Here I am, Orlando, Národní divadlo Brno, psáno z reprízy 19. června 2024