Umělec v bouřlivé době – za Malířem Mathisem do Norimberka

Velkolepá operní freska Paula Hindemitha – Mathis der Maler (Malíř Mathis) si získala nezastupitelné místo především na jevištích našich německy mluvících sousedů. V českých zeměpisných šířkách se s tímto ojedinělým dílem sotva setkáme (v roce 1970 v Olomouci uvedli tuzemskou premiéru a od té doby se Mathis u nás nehrál), ale v posledních letech jsme mohli zajet třeba do Vídně, Drážďan, Mainzu nebo nejaktuálněji do Norimberka, kde se nová produkce Mathis der Maler uvádí v režii Jense – Daniela Herzoga.

PAUL HINDEMITH A JEHO KOMPOZICE

O Paulu Hindemithovi jsme na našich webových stránkách psali v souvislosti v ojedinělým čtyřletým projektem Opery Národního divadla a Státní opery Musica non grata, který před několika týdny úspěšně vyvrcholil mj. právě Hindemithovou aktovkou Svatá Zuzana. Hindemith komponoval Malíře Mathise na počátku 30. let dvacátého století jako bezprostřední reakci na politické dění a umělecký útlak po nástupu nacismu. Nabízelo se tak operu podřídil ústřední myšlence, jíž je právo umělce na svobodnou tvorbu. Politické poselství opery však nezůstalo nacistům utajené a opera tak logicky nemohla být v Německu uvedena. Co se však ještě Hindemithovi podařilo, bylo veřejné uvedení tři symfonických části, pojmenovaných podle křídeli isenheimského oltáře Matthiase Grünewalda. Ty vznikly ještě před dokončením libreta a staly se větami symfonie, kterou 12. března 1934 uvedl slavný německý dirigent Wilhelm Furtwängler v Berlíně. Scénická premiéra opery se pak uskutečnila 28. května 1938 v Curychu jako zahajovací představení Letního hudebního festivalu, dirigentem byl Robert F. Denzler. Po světové válce se pak opera objevila roku 1946 ve Stuttgartu jako první inscenace tohoto díla v poválečném Německu.

MALÍŘ MATHIS A NOVÁ INSCENACE V NORIMBERKU

Přestože Hindemith se při své kompozici nechal inspirovat životními osudy významné osobnosti německého renesančního malířství Matthiase Grünewalda (asi 1470 – 31. srpna 1528), nelze jeho dílo v žádném případě chápat jako historickou fresku, nýbrž jako hudební drama, do jehož popředí je stavěn umělec a jeho osobní odpovědnost a chování v době zásadních společenských proměn. „Vykonal jsi vše z toho, čím tě Bůh pověřil? Je toho, co jsi vytvořil, dost, nebo jsi jen pln prospěchu, který ti z toho plyne?“ zazní v úvodním monologu tvůrce isenheimského oltáře. Podobným způsobem chápe Hindemithovo krédo také režisér nové norimberské inscenace Jens-Daniel Herzog, který zbavuje Mathise jakéhokoliv historického balastu a umisťuje příběh z období selských válek v 16. století přímo do nejžhavější současnosti např. včetně použití malířských postupů typu Action Painting. Režisér již podkresluje ouverturu krátkým videem, ve kterém hlavní postavy Hindemithovy opery v jejich mladém věku vytváří v 70. letech 20. století jakousi volnomyšlenkářskou komunitu inspirovanou Angelou Davis a hnutím, které dávalo ženám právo svobodně si rozhodovat o své reprodukci. Se „zralými“ a životem zkoušenými hrdiny se posléze setkáváme na jevišti. Spojnicí mezi touto „předehrou“ a vlastní operou je kromě vývoje jednotlivých charakterů nutné zřejmě hledat i v postavě měšťanské dcery Ursuly Riedinger, která v Herzogově ideové koncepci zastává dost významnou roli. V centru pozornosti tvůrců není tak zásadně jen konflikt mezi pochybujícím umělcem a renesanční postavou mohučského kardinála Albrechta von Bradenburg, ale spíše trojúhelník, kdo kterého se vedle Mathise a Albrechta zapojuje Ursula.Ta během představení projde velkou proměnou od odmítnuté malířovy milenky, vracející se zpět do své společenské třídy svého otce, přes ženu, která chce uklidnit společenské a náboženské bouře svým sňatkem s kardinálem, až po postavu symbolizující Máří Magdalenu. Je otázkou pro diváka, do jaké míry mu přijde milostný trojúhelník atraktivní a zda posunutí hlavní ženské postavy do popředí neoslabuje ústřední téma Hindemithovy kompozice.

Herzogovo vizuální pojetí současného světa plného násilí umocněné funkční (nadčasovou) scénou Mathise Neidhardta a kostýmy Sibille Gädeke většinou příznivě konvenuje se skladatelovým poselstvím, nicméně občas naráží na jisté reálie, jako je pálení knih, které je jasným odkazem berlínských událostí v květnu 1933, pro které však inscenátoři nedokázali najít adekvátní „současné“ podobenství.  Jistou toleranční hranici agitačního divadla překročí i mluvený výstup „povstaleckého“ sedláka, který atakuje přítomné diváky, žádaje je o sdělení ceny jejich vstupenek a kdo z nich pronajímá nemovitosti, zatímco on sám čelí zásadním sociálním problémům. Na druhou stranu si režie úspěšně poradila s postavou kardinála jako reprezentanta „high society“ a mecenáše umění – protože v současnosti nelze mluvit už o nějakém výjimečném postavení církevních hodnostářů ve společnosti (jak tomu bylo v Grünewaldově době). Za jevištně nejúčinnější a vysoce emotivní lze považovat závěrečný obraz symbolického odhalení isenheimského oltáře ve formě spuštění velkého zlatého rámu, jehož skutečný obraz nahradí velice emotivně působící reflexe účinkujících.

ORCHESTR A INTERPRETI

Se Staatsphilharmonie Nürnberg Hindemithova Malíře Mathise dílo hudebně nastudoval Roland Böhr, recenzované představení 27.4. letošního roku ovšem příkladně řídil Christian Reuter. Hra orchestru zaujala bohatostí výrazu, až monumentální „symfonickou“ bohatostí zvuku, ve kterém nechyběla nezbytná razance a syrovost, které obohatily intepretaci partitury.

V roli Mathise se představil mladý barytonista Samuel Hasselhorn, pro kterého náročná hlavní role je jistě na hranici jeho (lyrického) oboru, ale vytvořil jsi velmi zdařile, spíše než mohutností tónu zaujal detailní prací s textem, kterému uměl vtisknout odpovídající výraz. Velmi působivá byla jeho vroucí střední poloha (připomínající některými barvami Jonase Kaufmanna). Hasselhorn i herecky obstál v náročné velmi dobře. Jeho hlavním spoluhráčem byl Zoltan Nyari jako kardinál Albrecht, který zpočátku „sekal“ noty, když ve svém přednesu úplně nerespektoval rytmus němčiny, ale v průběhu večera se jeho interpretace výrazným způsobem zlepšila. Mladý Martin Platz se pěvecky i herecky výborně utkal s postavou kardinálova rádce Wolfganga Capita; Hans Kittelmann byl hlasově nepříliš průrazný Hans Schwab. Z ženských postav dominovala především Emily Newton (Ursula). Newton oplývá krásným zvukově bohatým hlasem, umí vytvářet nádherná legata, menší pozornost však věnuje tomu, aby hlouběji pronikla do textu a s větším výrazem jej interpretovala. Spíše než vnitřně rozvrácený a komplikovaný charakter své postavy předváděla Newton (i v souladu režijní koncepcí) fyzickou stránku svých proměn. Její očividně vyzývavé kostýmy, včetně esteticky extrémního korzetování, zdůrazňovaly místy až příliš „přesexualizované“ pojetí role. Chloë Morgan byla po všech stránkách výbornou a citem prostoupenou Reginou. Mezzosopranistka Almerija Delic byla hlasově výraznou a průbojnou Gräfin Helfenstein; zkušeně poradila i s rolí, s jejíž jevištním ztvárněním by jistě řada protagonistek měla přirozený ostych.

I obsazení a naplnění dalších menších úloh mělo ve Státním divadle v Norimberku již standardně vysokou úroveň, ať už to byl např. Nikolai Karnolsky (Reidinger) Seokjun Kim (Truchsess von Waldburg) a Taras Konoshchenko (Sylvester von Schaumburg). Velmi dobře si vedl i kvalitně zpívají a hrající Sbor Staatstheater Nürnberg a statisté tohoto souboru.

Hindemithův Malíř Mathis je pozoruhodným dílem 20. století, jehož hloubka myšlenek stále zůstává mimořádně aktuální, pokud jde o téma umění a jeho místo ve společnosti. V tomto smyslu nová norimberská inscenace klade otázky a částečně se snaží na ně odpovědět přesvědčivým způsobem, který navíc nutí diváka k aktivnímu přemýšlení.

Paul Hindemith: Mathis der Maler (Malíř Mathis), Staatstheater Nürnberg, premiéra 1. října 2023, psáno z reprízy 27.dubna 2024