Fascinující operní mystérium o dívce posedlé démony nejnověji uvádí divadlo Teatro Petruzzelli v italském Bari. Strhující režijní podívaná v režii Emmy Dante, která se před několika lety objevila již v římské opeře (jedná se o koprodukční titul) zaujme stejně jako neobyčejně dramatický výkon Ángeles Blancas Gulín v titulní úloze.
GOTIKA, INKVIZICE A NESNADNÁ CESTA L´ANGELO DI FUCO NA JEVIŠTĚ
Ohnivý anděl Sergeje Prokofjeva patří mezi ty operní tituly, které si přes svoji nespornou hudební a dramaturgickou kvalitu klestily cestu na výsluní světových jevišť jen velmi obtížně. Skladatel se rozhodl pro kompozici po radostně rozjásané Lásce ke třem pomerančům. Zatoužil se hudebně a dramaticky vyrovnat s apokalyptickými představami, které ovládaly evropskou společnost na přelomu 19. a 20. století, kdy lidé hledali únik ve studiu starověkých náboženství, v mystice, magii a okultismu. Předlohu našel Prokofjev v románu Valerije Brjusova Ohnivý anděl. Jeho román je psán jako vyprávění rytíře Ruprechta o tajemných událostech, do kterých ho přivedlo setkání s dívkou Renatou. Román se pohybuje na tenké hranici mezi realitou a nadrealitou, vycházející z kořenů estetiky romantismu a navazující na základy gotického románu. Jeho inspirace sahá až k starým kronikám a literárním dílům, zahrnující i soudní záznamy inkvizice a procesy s čarodějnicemi. Prokofjev si libreto na motivy Brjusova románu upravil sám a počítaje i pozdější revizi díla (nahrazující původní „skromný“ konec opery velkooperním finále) je dokončil v roce 1927. Protože Ohnivý anděl nebyl psán na zakázku žádného operního domu, měl skladatel značné problémy s prosazením díla. Neuspěl v ani v Berlíně (kde již bylo smluvně domluveno uvedení), kde došlo k zrušení premiéry (údajně z důvodu pozdního dodání notového materiálu). Prokofjev sám své dílo tak slyšel jen v koncertní podobě pouhého 2. jednání, které nastudoval Sergej Kusevickij v Paříži v roce 1928. Celá opera byla provedena až po Prokofjevově smrti, a nejdříve znovu koncertně v roce 1954 v pařížském Théâtre des Champs-Elysée pod vedením Charlese Brucka. Scénická premiéra se konala o rok později v benátském Teatro La Fenice, dirigentem byl Nino Sanzogno.
České prostředí bylo překvapivě vždy velmi příznivě nakloněno uvedení Prokofjevových děl, a tak to bylo i v tomto případě: česká premiéra Ohnivého anděla se konala v českém překladu v roce 1963 v Brně (i když komunistická cenzura nařídila vynechat scénu s Faustem a Mefistofelem). V plném znění (a v ruštině) se tento dramaturgicky významný titul vrátil na naše jeviště v roce 2015, a to v Národním divadle moravskoslezském v režii Jiřího Nekvasila a v hudebním nastudování Roberta Jindry.
RUSKÁ OPERA ODEHRÁVAJÍCÍ SE V NĚMECKU NA ITALSKÉM JEVIŠTI
Návštěva krásného divadla Petruzzelli v Bari, kromě neobyčejného zážitku, který slibuje vždy každé nové provedení Ohnivého Anděla, logicky vyvolává otázku, jak se publikum vyrovná s tímto dílem, které úplně tak neodpovídá mentalitě italského diváka. Režie Emmy Dante, kterou se souborem převážně nastudoval Federico Gagliardi, se opírá o dominantní vizuální vjem inscenace, výrazně podpořený náznakovou, nicméně velmi efektivní scénou Carminy Maringoly, ať už jde o první scéně – v kryptě (hostinci), pokoj plný knih Ruprechta a Renaty v Kolíně či velkou závěrečnou scénu opět v kryptě, symbolizující ženský klášter. Vedle pěvecko-hereckých výkonů má nezanedbatelnou roli pohybová složka představení choreografky Manuely Lo Sicco, která připravila vskutku originální a osobitou choreografii pro každého aktéra na scéně, ať už to byly postavy démonů, němé role Heinricha, jeptišek posedlými ďábly, číšníků, žebráků, hostů v hospodě či dveřníka. Promyšlená taneční režie účelně naplňovala i mezihry a často sklízela potlesk na otevřené scéně svojí rafinovaností a důvtipností. Kostýmy od Vanessy Sannino pak dokreslily celkově působivý vizuální dojem inscenace, přestože samy o sobě nepřekračovaly hranice standardního uměleckého díla. Režie Emmy Dante ve svých obrazech důsledně sledovala epiku příběhu a dokázala operu dramaticky žádoucím způsobem vygradovat. Jisté rozpaky mohlo budit jen scénické zpodobnění Renatina osudového milence Heinricha: jeho přítomnost na scéně prakticky od prvního okamžiku (kdy o něm Renata vypráví Ruprechtovi), navíc v podobě šaškovsky poskakujícího muže bohužel silně oslabilo účinnost pozdějšího klíčového souboje Ruprechta s Heinrichem v druhém obrazu třetího jednání.
V Bari operu hudebně nastudoval a obě recenzovaná představení řídil Jordi Bernàcer. Orchestra del Teatro Petruzzelli hrál s technickou jistotou, celková hudební produkce nabídla vzrušení, napětí se současnou uvolněností a plasticitou hry. Pozitivním aspektem bylo, že poměrně rozsáhlý orchestr nekryl zpěváky, což bylo obdivuhodné zvláště v místní situaci, kdy petruzzilské orchestřiště je poměrně široké a zpěváci tak byli dost daleko od prvních řad diváků.
A abych se vrátil k původnímu zamyšlení ohledně přijetí opery italským publikem: premiéra v tomto smyslu přivedla velmi soustředěné a vděčné publikum, které na konci dost bouřlivě ocenilo výkony účinkujících; při první repríze jsem již zaznamenal řadu odchodů ze sálu o přestávce a během meziher třetího až pátého jednání.
INTERPRETI
Úspěch každé inscenace Ohnivého anděla stojí a padá s výkonem a osobností titulní ženské postavy. Renáta s výjimkou dvou obrazů je neustále na jevišti a její part náleží k těm nejnáročnějším v operní literatuře vůbec. Premiéru (a většinu repríz) v Bari zpívala španělská sopranistka Ángeles Blancas Gulín, která v Česku před dvěma lety hostovala jako Emilia Marty na Festivalu Janáček Brno v rámci pohostinského představení Welsh National Opera. Gulín se v posledním období specializuje na náročná díla skladatelů 19. a 20. století jako jsou Strauss, Wagner, Janáček, Berg, Reimann, Rhim, Schönberg nebo Messiaen a je žádanou interpretkou na jevištích zejména tam, kde může uplatnit své neobvyklé herecké nadání a osobní fluidum, jež dokáže propůjčit interpretované postavě. Renáta je přesně z toho rodu hrdinek, které vzrušují její dramatický nerv. Gulín jí umí dát vysoce strhující a přesvědčivý lidský obsah, v jejím podání Renáta je cílevědomá bytost, která jde za svým cílem a šikovně manévruje s Ruprechtem. Po pěvecké stránce už tak dokonalá Gulín není, ve vyšší poloze zní dost ostře a její ruštině téměř není rozumět. Vedle Gulín part alternativně nastudovala mladší pěvkyně Madina Karbeli, která měla funkci tzv. coveru, nicméně dle smlouvy měla i garantované představení, a to hned první reprízu. Madina Karbeli měla roli velmi svědomitě nastudovanou a i když její hlas oborově neodpovídá nárokům dramatické partie, zvládla ji opravdu úctyhodně, zpívala technicky velmi dobře, s pěknou ruskou dikcí a i když asi neměla mnoho prostoru pro zkoušení na jevišti, zvládla nesnadné aranžmá velice dobře. Bohužel jediné, co bohužel postrádal její výkon, byla absence výraznějšího dramatického náboje a osobního charismatu, bez kterého jevištnímu „vulkánu“ jménem Gulín prostě konkurovat nedokázala. I role Ruprechta byla dvojmo obsazena: premiéru zpíval Dimitris Tiliakos příjemným, ve všech polohách znělým barytonem, první reprízu povahou hlasu spíše basbaryton Ramaz Chikviladze. Chikviladze měl lepší ruštinu, bylo mu velmi dobře rozumět, představitelsky působil zase neohrabaně a navíc, vzhledem i k výraznému věkovému rozdílu mezi ním a Karbeli to působilo docela kontraproduktivně ve scénách, kde se musel zříkat své milostné vášně vůči Renátě anebo naopak kdy s partnerkou zažehl nové milenecké pouto po nezdaru v souboji s Heinrichem.
Bez alternace pak už byly zpívány menší postavy, nicméně ve valné většině byly tyto charaktery velmi dobře interpretovány: Výrazným způsobem na sebe upozornily hned dvě pěvkyně vystupující v prvním jednánjí: hostinská Nino Surguladze a pak Natalia Gavrilan jako osobitá a dobře zapamatovatelná Věštkyně. Z mužských postav nejvýraznější otisk v inscenaci zanechal Mert Süngü jako Mefistofele a Sava Vemić (Johann Faust). Standardně uspokojivé výkony podali i Tigran Melkonyan (Agrippa von Nettesheim), Byung Gil Kim (Inkvizitor) a Chiara Mogini (Matka představená).
Sergej Prokojev: Ohnivý anděl, Teatro Petruzzelli Bari, premiéra 17. dubna 2024, psáno z premiéry a reprízy dne 18. 4.2024
baletu © Teatro Petruzzelli
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.