Teatro San Carlo – La Gioconda – a hvězdná Netrebko v nové roli

Operní svět v posledních dnech upírá svůj zrak do Neapole, kam zavítala současná největší star operního nebe Anna Netrebko, aby zde hned po Salzburger Osterfestspiele vytvořila v druhé produkci svoji novou roli – titulní postavu v opeře Amilcare Ponchielliho LA GIOCONDA. Vášnivý italský příběh, který je komponován ve stylu francouzské grand opéra a mnozí jej považují za počátek nové vlny tzv. verismu, je i přes značné výhrady k problematickému libretu Arriga Boita, vytvořeného na drama Victora Huga Angelo, tyran de Padoue (Angelo, padovský tyran) stálicí v oblíbenosti návštěvníků operního divadla. Náročný (a velmi dlouhý) titulní part nabízí dramatické zpěvačce příležitost ukázat to nejlepší z jejího mistrovství: velký dramatický výraz, oslňující legata, střídání vypjatých vysokých a hlubokých poloh, umění frázování, koloraturu i přesvědčivé herectví. Není proto divu, že Gioconda je operní postavou, kterou se měří výkony dramatických sopranistek. Netrebko ve svém neuvěřitelném hlasovém vývoji od mozartovských hrdinek, přes Belliniho Giuliettu, Traviatu, Mimi, Lady Macbeth, Toscu a Turandot nyní zatoužila vypořádat se s fenoménem La Gioconda, tak jak to před ní učinily Maria Callas, Zinka Milanov, Elena Souliotis, Renata Tebaldi, Renata Scotto, Ghena Dimitrova, Giovanna Casolla a další.

KONVENČNÍ INSCENACE

Nová neapolská inscenace v jednom z nejkrásnějších a nejstarších operních domů světa Teatro San Carlo je dílem režiséra Romaina Gilberta, který vcelku nezvykle vzhledem ke svému mládí vytvořil inscenaci, která mohla „zdobit“ kterékoliv operní divadlo už před více než padesáti lety. V jeho inscenaci se výrazně uplatňuje ultratradiční popisná scéna Etienne Plusse a opticky krásné, ale vcelku jevištně nudné kostýmy význačného tvůrce Christiana Lacroix. Gilbert vede interprety čiště ve smyslu děje a příliš si neláme hlavu se zmíněnými nelogickými místy libretistova textu. Nehledá nové myšlenky a motivaci jednajících postav, prostě je nechává dělat jen to, o čem právě zpívají. Součástí tradiční inscenace ve stylu tzv. velké opery je klasický rozsáhlý balet ve třetím jednání. O konvenční, nicméně vizuálně atraktivní provedení Tance hodin se postarali vynikající sólisté baletu Teatro San Carlo v choreografii Vincenta Chailleta. Celkově však chci poznamenat, že obrazový dojem z inscenace byl uspokojivý, režie alespoň dílo nikam násilně neposouvala a poskytla přinejmenším solidní základ pro hudbu a zpěv, o které v tomto díle jde na prvním místě.

Hudebně La Giocondu nastudoval dirigent Pincas Steinberg. Osmasedmdesátiletý umělec odvedl svoji práci ve vysokém uměleckém standardu, nicméně dost rutinovaným způsobem, který občas nerespektoval pěvce (nedával jim dostatečný prostor pro rozvinutí variací, fermat či kadencí) a i jím zvolená tempa byla příliš rychlá. Naštěstí italští hráči mají opery typu La Gioconda pod kůží a umí tento styl hudby velmi dobře hrát, což bylo znát z celé hudební produkce.

Jak tomu bývá zvykem v italských divadlech, opera byla nastudována v pěti hlavních postavách ve dvou obsazeních, tj. v jednom mezinárodním, které bylo prakticky identické s obsazením předchozích Velikonočních salcburských slavností, a jednom „místním“. Vedlejší postavy pak byly obsazeny jen jednou. Protože jsem měl možnost vidět obě obsazení, mohu srovnávat, a bylo zřejmé, že druhé obsazení mělo zjevně více času řádně inscenaci s inscenačním týmem nastudovat, zatímco hvězdy jako J. Kaufmann či Netrebko přijeli ze Salzburku a zapojili se až do závěrečných zkoušek produkce.

NETREBKO A TI DRUZÍ

Anna Netrebko suverénním způsobem ztělesňuje náročnou hlavní roli; hlasově jí velmi vyhovuje, protože má velmi solidní a znělou střední polohu, krásně temné a zvučné hloubky a stále krásné svítivé výšky. Z její interpretace je však znát, že roli ještě nemá úplně dobře zažitou (což diváka, který zaplatit nemalou sumu za lístek, nezajímá), místy je úchvatná a dechberoucí a jinde zas v její interpretaci najdete hluchá místa, jako by svůj part nastudovala trochu ledabyle. Jako celek působí její projev nevyrovnaně, a to i kvůli občasným chybám v intonaci. Ve svém hereckém pojetí role umí rafinovaně zastřít nedokonalosti režie a nedostatek času na přípravu inscenace svým velkým osobním fluidem, kterým si ovšem své posluchače vždy zaručeně získá. Alternující arménská sopranistka Lianna Haroutounian ve stejné roli předvedla druhý večer sice lyričtější hlas, ale s dramatickou Giocondou se skvěle vypořádala. Z jejího podání role je naopak znát píle a pečlivost, s jakou nastudovala každou frázi a každý výraz. Její podání Giocondy sice nemá takový rozmach a vášeň jako u Netrebko, ale zase vyniká v detailu vysokým stupněm osvojení si tradice interpretace této postavy. Jonas Kaufmann jako Enzo Grimaldo se opět osvědčil jako nesmírně inteligentní pěvec, který jde do hloubky postavy a textu a přináší hluboce procítěný projev plných rafinovaných fines, který se nemusí líbit většinovému italskému publiku, které očekává od tenoristy „servírování“ pevných a zářivých výšek. Právě třpyt hlasu ve vysoké poloze je něco, co bohužel Kaufmann už ztratil; nicméně jistota a stylovost s jakou se pohybuje v italském, francouzském či německém operním repertoáru a navíc v písňové oblasti z něj stále dělá jednu z největších uměleckých osobností dneška. Jeho pěvecký kolega Angelo Villari předvedl krásný, ale přece jen provinční výkon (i když velkolepě vystavěl slavnou árii „Cielo e mar“ korunovanou zářivým vysokým B). Za událost večera lze bez zaváhání označit výstupy Ludovica Téziera v satanské roli Barnaby. Tézier dokonalým způsobem naplňuje i ta nejvyšší očekávání – je především strhující v monumentalitě výrazu, užívá si nuance technicky dokonalého zpěvu a navíc uchvacuje i představitelsky. Mladý barytonista Ernesto Petti také nabídl pozoruhodnou kreaci, má mocný baryton dráždivě přitažlivé barvy, ale ve výrazu zatím neumí být tak důsledný jako jeho alternant. Giocondinu matku La Ciecu vytvořila v obou večerech ruská pěvkyně Kseniia Nikolaieva s bohatým plným altem v hloubkách. Jejímu objemnému materiálu však chybělo umění legata a její tón připomínal ve výškách zvuk mlhového rohu. Eve Maud Hubeaux jak v Salzburgu, tak v Neapoli úspěšně nahradila odřeknuvší Anitu Rachvelishvili, která se již dlouhodobě potýká s vážnými hlasovými problémy. Lehčí mezzosoprán Hubeaux se zatím spíše hodí pro francouzský obor, hlas ve střední poloze není dostatečně robustní pro dramatický repertoár, ale Lauru zpívala velmi vyrovnaně, s výrazem a navíc nezanedbatelným osobním půvabem. Italka Anna Maria Chiuri přinesla do stejné role znatelně ostřejší tón a málo příjemné vibrato, ale jinak převedla vcelku standardní výkon provinční úrovně. Okruh velkých sólových úloh uzavírá Alvise Badoèro mladého basisty Alexandera Köpecziho, který upoutal krásou a zvučností hlasu, avšak zatím méně osobitou interpretací založenou na výrazu.

V závěru nutno pochválit výborně zpívající sbor Teatro San Carlo pod vedením  Fabrizia Cassi a vynikající dětský sbor Coro di Voci Bianche  pod vedením Stefanie Rinaldi.

Amilcare Ponchielli: La Gioconda; Teatro San Carlo, Neapol, psáno ze dvou repríz 13. a 14.dubna 2024.