Jarní série Dvořákovy ARMIDY v pražském Národním divadle přinesla vedle výborných mužských výkonů především pozoruhodný debut mladé sopranistky Tamary Morozové, která se do povědomí pražské kulturní veřejnosti dosud nejvíce zapsala jako zapálená interpretka a propagátorka písní.
Recenzované představení ARMIDY 20.dubna 2024 řídil dirigent Zbyněk Müller – také poprvé, poté co převzal dirigentskou taktovku od Roberta Jindry, který dílo v roce 2023 hudebně připravil a dirigoval první blok inscenací. Orchestr Národního divadla pod Müllerovou taktovkou zněl na vysoké úrovni, se žádoucí plasticitou a vcelku ideálními tempy. Takovouto úroveň orchestru bychom si přáli stále slýchat o reprízách.
V Armidě zásadním způsobem převažují mužské postavy a pěvečtí interpreti jako František Zahradníček (Hydraot), Martin Bárta (Bohumír) a pak především Svatopluk Sem jako nedostižný Ismen představují to nejlepší obsazení, jaké si lze v Armidě v současnosti představit. Především S. Sem opět zazářil nejen krásou a ušlechtilostí svého barytonu, ale především perfektní dikcí a širokou paletou výrazů, kterými obdařil svého vládce Sýrie. Aleš Briscein se ctí vyrovnal s náročnou (a dlouhou) rolí Rinalda. I když není pravým hrdinným tenorem, díky vysoké zvučnosti a průraznosti svého lehčího tenoru zvládne i silné obsazení dvořákovského orchestru. V Armidě umí rozvinout melodii velkým legatem, ale občas u něj zní ploše a bezbarvě. Basista Štefan Kocán dostal v Heřmanově režii pozoruhodný herecký úkol v netradičním ztvárnění poustevníka Petra, který zvládnul na výbornou, ale z jeho hlasu se vytratila jako bývalá majestátnost a jadrnost.
Tamara Morozová si ve svém debutu získala velmi pozitivní ohlas. Její vystoupení bylo charakterizováno vyrovnaností a přirozeností, jako by se na jevišti pohybovala s jistotou zkušené profesionálky. Její projev byl prostoupen zralou muzikalitou a neobyčejnou vnitřní harmonií. Bohužel, její první výstup s názvem „Za bílou gazelou v houštinu setmělou“ byl kvůli režijnímu zásahu umístěn do zadní části jeviště, což způsobilo, že část publika nedostala možnost hned plně vnímat sílu jejího hlasu. Spíše než velkým dramatismem obohatila postavu o bohatost výrazu, opírajícím se o význam interpretovaného textu, stejně tak jako o působivá ztištěná legata. Její výkon zdobí omamná ušlechtilost tónu prosycená citem, na druhou stranu mu chybí větší dravost a smyslnost, které k této postavě také neodmyslitelně patří. Herecky se T. Morozová s rolí vyrovnala obdivuhodným způsobem, přestože asi neměla dostatek průpravných zkoušek a za premiérovou A. Poláčkovou v podstatě musela zaskočit. V inscenaci se však pohybovala jistě a suverénně, spíše některé kostýmní variace nevyšly u Morozové tak ideálně jako u Poláčkové.
Na závěr určitě nechci nevzpomenout na velmi solidní až nadprůměrné výkony i u ostatních účinkujících večera: Martina Šrejmy (Sven), Jana Šťávy (Ubald), Radka Martince (Meluzin) či Doubravky Součkové (Siréna). Na celkovém kladném přijetí reprízy má určitě i svůj podíl výborně zpívající Sbor Národního divadla v Praze vedený vedený sbormistrem Lukášem Kozubíkem.
Ty čtenáře, kteří jsou zklamáni, že se z těchto řádků nedozvěděli nic o jevištním zpracování Armidy, bych rád odkázal na naši recenzi z loňského roku u příležitosti premiéry Dvořákovy Rusalky.
Antonín Dvořák – ARMIDA, Národní divadlo Praha, psáno z reprízy 20.dubna 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.