Parsifal, posvátná jevištní hra, nejtajuplnější z Wagnerových hudebních dramat, vybízí k objevování nových výkladů svým způsobem nejvíce. Wagnerův „čistý bloud“, který se po počátečním hledání své identity a poslání stane vykupitelem a strážcem Svatého Grálu, je symbolikou prodchnuté dílo propojené mystériem Velkého pátku. Wagner vyšel z eposu středověkého básníka a rytíře Wolframa von Eschenbach o Parzifalovi, který se od nevědomosti skrze soucit dopracuje k prozření. První provedení se uskutečnilo v Bayreuthu v roce 1882 a dle přání rodiny bylo na třicet let tehdejšího trvání autorských práv limitované výhradně na Festivalové divadlo. V současnosti už pro provozování Wagnerova Parsifala neexistují žádná omezení – nicméně jeho největší frekvence uvádění je právě v období velikonočních svátků. To je i případ Bavorské státní opery v Mnichově, která na jaro 2024 přichystala blok obnoveného nastudování posledního Wagnerova opusu.
AUDIHO TEMNÁ ABSTRAKCE
Ponurá a abstraktní inscenace Parsifala pro Bayerische Staatsoper režiséra Pierra Audiho byla poprvé uvedená v roce 2018. Inscenaci především charakterizuje její statická, mrazivá výtvarná stránka, v niž dominují zvětšené černobílé reprodukce melancholických tuší George Baselitze a velmi nevzhledné kostýmy Florence von Gerkan. Produkce je zbavena typických znaků mnoha tradičních náboženských symbolů, jako je kalich a kříž, nicméně přijímá univerzálnost lidských nedostatků a utrpení. První a třetí jednání situuje Audi do blíže nespecifikované pustiny „duchovního“ lesa, ve kterém se vážně nemocný a zraněný král Amfortas potácí po scéně a rytíři svatého Grálu dostávají své požehnání tím, že svléknou svá vnější roucha a odhalí „nahé“ tělové obleky. Statičnost inscenace se stupňuje ve druhém jednání, ve kterém se setkání Klingsora a Kundry odehraje před oponou George Baselitze zachycují lidské postavy zobrazené vzhůru nohama, navíc bez výraznější herecké akce obou představitelů. Květinové dívky sice už „tradičně“ svádí Parsifala, nicméně jejich ošklivé tělové kostýmy s naddimenzovanými částmi těla působí spíše odpudivě. Střet Klingsora a Parsifala působí velmi nepřirozeně a zásadně mu chybí moment překvapení. Jedním ze zachraňujících prvků produkce zůstává naštěstí druhá polovina třetího dějství, kdy jinak temná scéna ustoupí a působivý světelný design umocní kouzlo Velkého pátku. Obraz paprsku hvězd na plátně je krásným pozadím pro slavné závěrečné momenty Wagnerovy poslední práce. Bohužel inscenace jako celek zásadně nezkoumá žádné významné filozofické myšlenky zahrnuté ve Wagnerově směsi křesťanské etiky soucitu a buddhistického popření světa. Spíše ilustruje děj sugestivními výtvarnými obrazy a provokuje velkou dávkou ošklivosti.
INTERPRETI
Hlavní roli Parsifala v nové sérii představení ztělesnil debutant v této roli, americký tenorista Clay Hilley, s velice příjemným a dostatečně znělým hlasem světlé barvy. Jeho německá dikce byla na vysoké úrovni, nicméně jeho přesvědčivost ve výrazu nebyla úplně perfektní. Po stránce pravdivého hereckého ztvárnění blouda, který prozře a stane se spasitelem, toho má ještě hodně co dohánět – na jevišti působil dosti staticky (navíc bez nezbytného vnitřního napětí) a občas (když nezpíval) nebyl do role dostatečně ponořen. Částečné zklamání přinesl výkon jinak vysoce spolehlivého basisty Georga Zeppenfelda (Gurnemanz). V prvním aktu ve svých dlouhých monolozích ještě uchvátil Zeppenfeld podmanivou interpretací textu, v třetím jednání však měl problémy ve vysoké poloze svého partu. Prvotřídní písňový interpret Christian Gerhaher (který nedávno rovněž vystoupil v pražském Rudolfinu) opět oslnil hloubkou své intepretace jako Amfortas; a to především jak detailně uměl pracovat s každým zpívaným slovem. Pokud jde o celkový dojem z jeho pěveckého výkonu, možná mu chybí určitá bohatost až omamná monumentalita tónu, jakou obdivovali milovníci Wagnerova díla například u José van Dama nebo u Bernda Weikla, kteří byli v posledních desetiletích považováni za nejvýznamnější interprety Amortase. Jochen Schmeckenbecher jako Klingsor převedl solidní pěvecký důstojný výkon, jeho intepretace však postrádala větší dávku výrazu, který by hraničil až se satanskostí. Wilhelm Schwinghammer zastoupil onemocnělého kolegu a vystoupil ve standardně slušné formě jako Titurel. Zcela nakonec jsem si nechal z velkých postav Parsifala nejkomplexnější ženskou postavu Wagnerových hudebních dramat: Kundry. Premiérovou Ninu Stemme z roku 2018 nyní vystřídala americká mezzosopranistka Irene Roberts, která Kundry zařadila do svého repertoáru poměrně nedávno. Po pěvecké stránce půvabná Roberts uspokojí dobře vedeným hlasem i krásným legatem např. ve druhé scéně druhého jednání „Parsifal! Weile!“. Její němčina je precizní, její frázování respektuje přirozený rytmus němčiny. Přesto tento technický výborný a pečlivě provedený výkon se vám nedostane pod kůži; nestrhne vás, protože mu chybí smyslnost, vášeň a také větší dávka osobního charismatu.
Orchestr Bavorské státní opery řídil též v Praze známý dirigent Konstantin Trinks. Pro svoji interpretaci zvolil velmi pomalá, široká tempa (zejména v prvním jednání), která mohou být pro hraní Parsifala naprosto legitimní (např. Knappertsbusch,Levine,Goodall). Nicméně Trinks nebyl schopen udržet hru v absolutním napětí a v kombinaci se staticko-výtvarnou režijní koncepcí a absencí výraznějších pěveckých osobností na scéně představení občas ztrácelo tah a vzruch a utápělo se v nudě.
Richard Wagner: Parsifal, Bavorská státní opera, premiéra 28.7.2018, psáno z reprízy 4.4.2024
I.Roberts (Kundry) ©W.Hoesl
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.