Lipský Hans Sachs nejen od Wagnera

Jak už jsme uvedli v loňských recenzích oper Undine a Pytlák na našem portálu, Lipsko je vpravdě privilegovanou lokalitou pro uvádění Lortzingových oper, a to vzhledem ke své hudební historii úzce se vážící k tomuto německému romantickému skladateli. Místní Divadlo hudební komedie přináší letos zbrusu novou inscenaci dalšího jeho díla, komické opery o třech jednáních Hans Sachs, kterou vzhledem k námětu, ději a také hudební textuře zejména ve finále lze považovat za předobraz pozdějších Wagnerových Mistrů pěvců norimberských, a která byla ve své první verzi poprvé uvedena právě v Lipsku v roce 1840. Libreto napsal Lortzing spolu s dramatiky Philippem Regerem a Philippem Jakobem Düringerem. Jako předloha jim posloužila stejnojmenná hra Johanna Ludwiga Deinhardsteina.

Jelikož je toto dílo u nás prakticky neznámé, přibližme si stručně jeho děj. Začátek prvního dějství se odehrává v norimberské dílně ševcovského mistra Hanse Sachse (baryton), kde učni zpívají a pracují. Inkognito přichází císař Maxmilián I. (bas nebo baryton) s pozdravy od císařského dvora v Augsburgu, kde oceňují Sachsovu básnickou tvorbu. Hans Sachs pracuje na novém střevíci a současně na písni pro nadcházející pěveckou soutěž v Norimberku. Do dílny vstoupí Eoban Hesse (tenor), radní z Augsburgu, a vznikne spor kvůli Kunhutě (soprán), dceři bohatého zlatníka a norimberského starosty Steffena (bas). Učeň Görg (tenor) radí svému mistrovi Sachsovi, aby Kunhutě neváhal vyjádřit svou lásku. Pak teprve uvidí, pro kterého nápadníka bije její srdce. Kunhuta následně svému otci říká, aby zrušil plán spojit ji s augšpurským radním. To se mu však vůbec nezamlouvá.

Druhé dějství nás přenáší do zahrady u Steffenova domu. Kunhuta se cítí svízelně, protože podle otcova přání se musí vdát za Eobana Hesseho. Hesse sice během pěvecké soutěže přednese poměrně dobrý text o krásném starozákonném králi Absolónovi, ale během svého výkonu (který je v opeře recitován, nikoli zpíván!) má výrazné problémy. U Hansa Sachse to jde zcela jinak. Jeho recitace (tedy opět ne zpěv) vznešených veršů o lásce a vlasti nadchnou publikum. Tyto recitované básně jsou podány jako nosiče zpráv: náboženské pokrytectví u Hesseho versus Sachsovo vlastenecké vyznání. Není možné přehlédnout ani přeslechnout, kdo je lidovým favoritem. Nicméně názor lidu není při výběru vítěze relevantní. Rozhodnutí náleží výhradně starostovi, jehož verdikt byl již stanoven předtím, než kandidáti soutěže nastoupili. Vítězem je tedy prohlášen Hesse. Ačkoliv občané Norimberku proti tomu protestují, rozhodnutí je nezvratné. Kunhuta navzdory tomu projevuje svou oddanost Hansovi.

Ve třetím jednání Kunhutu v jejím pokoji povzbuzuje její sestřenice Kordula (mezzosoprán), neteř zlatníka Steffena. Sachs a Görg se dozvídají o císařově návštěvě. Chtějí ho vidět, a proto se vrací zpátky do Norimberku. Po několika komplikacích je Eoban Hesse odhalen jako podvodník. Nyní je on ten, kdo musí město opustit. Hans Sachs obdrží zpět své občanství a konečně se může své Kunhutě vrhnout do náruče. Jásání lidu na počest císaře ukončuje operu.

Za skvostné hudební nastudování lze vděčit dirigentu Tobiasi Engelimu. Ten se za účelem historicky věrné interpretace musel vydat také do archivů, aby mohl srovnávat různé verze této zřídka prováděné opery, a také její klavírní výtahy. Výsledek archivního studia partitury i jejího provedení má nesporně punc originality a opět potvrzuje, že Lipští Lortzingovi rozumí. Přinejmenším stejně tak dobře jako svému rodákovi Richardu Wagnerovi.

Engeli nejenom pevnou a současně přívětivou rukou vedl orchestr, ale byl také spolehlivým partnerem pro pěvce na jevišti, kteří v něm nacházeli oporu. Jako Kunhuta se stylově předvedla svým lyrickým prosvětleným sopránem členka místního souboru Nora Lentner, která svým výkonem poněkud zastiňovala sice jevištně působivého, pěvecky ale o něco méně disponovaného Justuse Seegera v titulní roli Hanse Sachse. Jako její otec, starosta Steffen, vystoupil zkušený místní barytonista Milko Milev. U něj se jako Eoban Hesse o jeho dceru s přirozenou a nenucenou komikou ucházel původem rakouský tenorista Andreas Rainer. Typově i stylově byli dobře obsazeni také Američan Jeffrey Krueger jako Sachsův učeň Görg, kde jeho milou byla mezzosopranistka Sandra Maxheimer se svým pěkně zabarveným materiálem.

Dvojí milostný vztah objevující se nejenom v této opeře je kontrapunktován sociálním konfliktem, který je opodstatněný dramaticky i historicky. Láska ševcovského básníka k dceři bohatého, společensky vysoce postaveného zlatníka a starosty Steffena je vykreslena s přísným odmítnutím posledně jmenovaného jako mesaliance. Tento konflikt protkaný sentimentálními chytlavými melodiemi v kavatinách a duetech je vyřešen odhalením drzé intriky, kdy je eliminován, či spíše zesměšněn, prototyp operního padoucha Eobana Hesseho, jakož i feudálně-imperiální společenské struktury. „Lidový“ císař Maximiliána I. se ve finále objevuje jako deus ex machina. Na scéně Divadla hudební komedie, čí spíše z levého postranního balkónu, tuto postavu důstojně kreoval svým plným a znělým basbarytonem Christian Henneberg, který svým pojetím nápadně připomínal Jindřicha Ptáčníka z Wagnerova Lohengrina.

Důležitou roli v této opeře má též sbor, který pozůstával nejenom ze stálých členů místního ansámblu, ale také z přidaného sboru. Sbormistr Mathias Drechsler dovedl své svěřence ke koncentrovanému a kultivovanému pěveckému výkonu.

Režijní koncepce Rahel Thiele má švih, přirozený dramatický spád a je postavena na nenucené komice a laskavém humoru, jemuž napomáhají mluvené dialogy. Jevištní pojetí sice není striktně historicky zasazeno do 16. století, neodpovídají tomu ani veselé pestrobarevné kostýmy (kostýmní design Renée Listerdal), ale základní určení postav, jejich sociální role i charakter jsou plně respektovány. Scéna (scénografie Elisabeth Vogetseder) je funkční a odpovídající ději, ať už se jedná o ševcovskou dílnu na začátku 1. jednání nebo o shromáždění Norimberských během pěvecké soutěže. Oddělování jednotlivých scén v průběhu jednání pomáhá bleděmodrá opona na způsob závěsu, kterou odhrnuje a shrnuje přidaná dětská němá role eféba Kupida; v navštíveném představení jej roztomile s okřídlenou aktovkou na zádech ztvárnil mladičký Julian Brandão.

Nová inscenace vzácně uváděné opery Hans Sachs je přínosným vkladem do místního, důkladně budovaného lortzingovského repertoáru, kterému bude v Lipsku dán široký prostor zejména v roce 2026, u příležitosti 225. výročí narození a 175. výročí úmrtí tohoto mistra předwagnerovské romantické německé opery. Už v únoru a květnu příštího roku jsou ale pro milovníky operních rarit, a zvláště tohoto hudebního období, připraveny dva speciální „lortzingovské“ víkendy. Nelze než nevyužít tyto zajímavé pozvánky.

Albert Lortzing: Hans Sachs, Oper Leipzig (Musikalische Komödie), premiéra 13.4.2024, psáno z první reprízy 14. dubna 2024.