Komická opera Béatrice et Bénédict o dvou dějstvích (v českém prostředí známá také jako Blažena a Beneš) Hectora Berlioze není standardní součástí běžného operního repertoáru. Každé její scénické uvedení je proto vítanou příležitostí rozšířit si diváckou zkušenost. K opeře si Berlioz napsal francouzské libreto sám, jsa inspirován zápletkou v Shakespearově komedii Mnoho povyku pro nic. O ztvárnění této komedie se Berlioz zajímal od svého návratu z Itálie v roce 1833, ale partituru Béatrice et Bénédict složil až po dokončení svých velkolepých Trójanů v roce 1858. Dílo mělo světovou premiéru v Baden-Badenu v roce 1862. Spolu se Szymanovského Králem Rogerem, Verdiho Sicilskými nešporami či Fibichovou Nevěstou messinskou patří tento Berliozův opus k hrstce oper, jejichž děj se odehrává na Sicílii. Připomeňme pro úplnost další operní tituly inspirované Shakespearovou hrou Mnoho povyku pro nic: Jedná se o operu Viel Lärm um Nichts (1896) Árpáda Dopplera, Beaucoup de bruit pour rien (1898) Paula Pugeta či anglickou verzi Shakespearovy látky Much Ado About Nothing (1901) Charlese Villierse Stanforda. V českém prostředí zaznělo dílo naposledy v inscenaci (tehdy samostatné) Státní opery Prahy v letech 2003 až 2004 v režii Philippe Godefroida. Nejnověji operu uvádí Státní divadlo Braunschweig v režii berlínské rodačky Franzisky Severin a pod taktovkou talentovaného mladého dirigenta Christophera Važana americko-slovenského původu, pod jehož vedením předvedl orchestr Státního divadla disciplinovanou hru respektující finesy stylu francouzské opery poloviny předminulého století.
K OBSAHU OPERY
V prvním jednání je aragonský princ Don Pedro (bas) na návštěvě sicilské Messiny po úspěšném vojenském vítězství nad Maury, které oslavuje celá Sicílie. K němu se přidávají dva přátelé a spolubojovníci, Claudio (baryton) a Bénédict (tenor). Vítá je Léonato (mluvená role), guvernér Messiny, spolu se svou dcerou Héro (soprán) a neteří Béatrice (soprán).
Héro čeká na návrat svého snoubence Claudia, nezraněného a odměněného za jeho statečnost. Béatrice se ptá na Bénédicta a pohrdá jím. Bénédict přísahá svým přátelům, že se nikdy neožení. Avšak Claudio s Pedrem plánují přimět Bénédicta, aby si vzal Béatrice. Léonato s vědomím, že poslouchá, ujišťuje Pedra, že Béatrice miluje Bénédicta. Když to Bénédict uslyší, rozhodne se, že Béatricina láska nesmí zůstat neopětována, a tak se rozhodne ji pronásledovat. Mezitím jinde Héro a její služebnice Ursule (mezzosoprán) dokážou zahrát podobný trik na Béatrice, která nyní věří, že Bénédict je do ní tajně zamilovaný.
Za začátku druhého dějství pořádá Léonato na oslavu blížící se svatby Claudia a Héro maškarní večírek. Místní učitel hudby Somarone (bas) vede skupinu zpěvu. Všichni se baví kromě Béatrice, která si uvědomuje, že se zamilovala do Bénédicta. S Héro a Ursule zpívá o štěstí nevěsty, která se má vdávat. Když se rozhodne odejít, potká ji Bénédict, což podnítí výměnu názorů, ve kterých se oba pokoušejí skrýt svou lásku k sobě navzájem. Notář slaví svatbu Claudia a Héro a podle dohody Léonata sepíše druhou smlouvu, ve které žádá další pár, aby se přihlásil. Bénédict sebere odvahu a vyzná Beatrice svou lásku. I tento zamilovaný pár následně podepisuje svatební smlouvu.
INSCENACE V BRAUNSCHWEIGU
Opera skýtá pro pěvce přiměřené a vyrovnané možnosti zaskvět se v několika pěkných číslech. Nejpůsobivěji vyznělo dueto – nokturno Héro a Ursuly „Nuit paisible et sereine“ ze závěru prvního jednání, kde se uplatnila svým dobře technicky vedeným sopránem a bezstarostným jevištním projevem členka místního souboru Viktorie Leškevič jako Héro a katalánská mezzosopranistka Anna Alàs i Jové v sice menší, ale rozhodně ne nepostřehnutelné roli její společnice Ursuly. Provedení posledního Berliozova díla v Braunschweigu bezpochyby dominuje výkon litevské pěvkyně Mildy Tubelytė v titulní roli Béatrice. Svým pronikavým, tmavěji zabarveným a ve výškách hezky zakulatěným mezzosopránem zapůsobila především v árii „Dieu! Que viens-je d’entendre?“ z druhého jednání a zcela tak zastínila svého jevištního nápadníka Bénédicta, kterým byl americký tenorista Matthew Peña. Tento typicky „provozní“ pěvec sice nedisponuje obzvláště velkým hlasem, ale dokázal dostát elementárním nárokům své role, která ač ne příliš vypjatá, obsahuje přece jen několik pěveckých nástrah.
V menších zpívaných rolích podali pěvecky i herecky přesvědčivý výkon Zachariah N. Kariithi jako Claudio, Jisang Ryu v roli Dona Pedra a Sebastian Matschoß jako učitel hudby Somarone, což je typicky komická role s až groteskními rysy. V celé opeře má významnou dějetvornou roli sbor, který se uplatňuje v hned několika efektních výstupech. V případě navštíveného představení bylo toto kolektivní těleso výborně a precizně sezpívané (sbormistři Georg Menskes a Johanna Motter) a jeho jednotliví členové a členky projevili i adekvátní mrštnost v herecké akci, která byla doplněna o ne vždy úplně vkusné gagy či scénky. Příkladem za všechny ať je afektovaný a všem možným stereotypům odpovídající gay pár ansámblu, který svou drobnou intervencí doplňuje dvojitou svatební scénu ve finále.
Režijní pojetí Franzisky Severin jinak v zásadě respektuje libreto a snaží se vytěžit z přirozené komiky činoherní předlohy. Režisérka nenutí herce k přehrávání a ponechává jim dostatek prostoru pro uplatnění maximální přirozené komičnosti. Jistý prvek roztomilosti a místy až lyrické melancholičnosti uplatňuje v některých drobných nápadech, jako např. ve vznášejících se bílých balóncích nebo v houpačce stoupající pomalu vzhůru během již zmíněného nokturna z 2. jednání. Děj je zasazen do praktických kulis jakéhosi pohostinského domečku s „předzahrádkou“ pozůstávající z nepříliš vzhledných plastových židlí a omšelých slunečníků s do oranžova, příp. bledě-modra nasvíceným pozadí scény (světlo Katharina Möller). Kostýmy jsou převážně historizující pastelových barev a odkazující na alžbětinskou dobu, ačkoli účinkující jsou v nich přiznaně zesoučasněni, např. moderními teniskami v případě Bénédicta (kostýmy a scéna Benita Roth).
Nastudování této zřídkavě uváděné Berliozovy opery je bezpochyby správným dramaturgickým rozhodnutím. Obohacuje běžný repertoár o komický kus s potenciálem oslovit širší divácký okruh. Navíc se jedná o typicky francouzskou operou 19. století, jichž se pohříchu hraje poskrovnu nejenom na německých, ale také na našich scénách, snad s výjimkou Massenetova Werthera. Může to být tedy inspirací pro české a moravské dramaturgy a vedení operních souborů.
Hector Berlioz: Béatrice et Bénédict (Blažena a Beneš), Staatstheater Braunschweig, premiéra 17. února 2024, psáno z reprízy 13. 4. 2024.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.