Opera Pasažérka, komponovaná skladatelem Mieczysławem Weinbergem v 60. letech 20. století započala svůj triumfální cestu na významná jeviště po své světové jevištní premiéře, která se konala až o téměř padesát let později, v roce 2010 na Bregenzer Festpiele. Od té doby se tento silný protiválečný titul inspirovaný románem polské spisovatelky Zofie Posmysz pravidelně objevuje na velkých scénách. Moje první setkání s tímto opusem se konalo v roce 2017, kdy mě nebývalým způsobem uchvátila drážďanská inscenace, která vznikla v koprodukci s frankfurtskou operou. Nejnověji se nabízí produkce v Bavorské státní opeře, která měla svoji premiéru 10. března letošního roku.
Na úvod o opeře a jejím skladateli
Opera Mieczysława Weinberga Pasažérka (Die Passagierin) podle románu polské autorky Zofie Posmysz (1923–2022) tematicky konfrontuje někdejší vězeňkyni vyhlazovacího tábora v Osvětimi s tamní nacistickou dozorkyní. Posmysz podle vlastní zkušenosti napsala Pasažérku původně jako rozhlasovou hru (1959), posléze ji polský režisér Andrzej Munk začal adaptovat pro televizní vysílání, ale svoji práci nedokončil; knižně vyšla Pasažérka roku 1962. Konečně o rok později dokončil Munkovo započaté filmové dílo režisér Witold Lesiewicz. Zofia Posmysz sama nebyla židovského původu, měla štěstí a hrůzy koncentračního táboru přežila a podala o tom cenné svědectví.
Mieczysław Weinberg (1919–1996) se narodil ve Varšavě, jeho rodiče pracovali v jidiš divadle, otec jako dirigent a skladatel, matka byla herečkou, oni i další rodinní příslušníci žijící v Polsku, na Ukrajině i v Rusku byli stíháni pro svůj židovský původ. I Weinberg zakusil pronásledování nejdříve nacistů a později stalinistů. Před nacisty nejprve utekl do běloruského Minsku a po přepadení Sovětského svazu dál do Uzbekistánu. Odtud mu pomohl Dmitrij Šostakovič, když mu obstaral povolení k přesídlení do Moskvy. V padesátých letech byl Weinberg zatčen a uvězněn pod záminkou, že je stoupencem založení židovské republiky na Krymu a Šostakovič, který se sám se sovětským režimem celoživotně potýkal, znovu přispěchal na pomoc. Operu Pasažérka napsal Weinberg v letech 1967-68, ale přílišná podobnost vyhlazovacího tábora Ausschwitz se sovětskými gulagy nedovolila operu uvést. K tomu došlo až roku 2006, kdy byla Pasažérka koncertně uvedena v Moskvě, první zmíněné scénické provedení se konalo až 19. června 2010 v rámci festivalu v Bregenzu.
O čem je Pasažérka?
Libreto opery podle Zofie Posmysz vytvořil Alexander Medveděv. Na první pohled, resp. poslech v něm hned vzbudí pozornost užití několika jazyků, kterými libretista charakterizuje mezinárodní osazenstvo koncentračního tábora: v opeře se zpívá či mluví německy, rusky, polsky, jidiš, anglicky, francouzsky i česky (pozn. ruská postava Káti je v mnichovské produkci zcela vynechána). Hlavními postavami opery jsou dvě ženy – Lisa, někdejší dozorkyně v Osvětimi, a vězeňkyně lágru Marta. Je po válce, Lisa cestuje se svým manželem Walterem, německým diplomatem, na zámořském parníku do Brazílie. Symbolicky na lodi, na místě, odkud není úniku (!) se setká se ženou, která jí přijde povědomá. Poznává v ní Martu, o níž je přesvědčena, že nepřežila. Walterovi, který cítí ohrožení své kariéry, vypráví příběh, který mu předtím zamlčela. Snaží sama sebe postavit do lepšího světla, Martu líčí jako svou chráněnkyni a sebe jako tu, která neměla na vybranou a pouze plnila rozkazy. Lisa pověří stewarda, aby zjistil ženinu totožnost. Uklidní se, když se dozví, že žena je Britka. Minulost se však přesto vrací a když steward přijde informaci upřesnit (žena má britské občanství, ale je Polka), nemůže ji už setřást. V druhém hracím plánu (Osvětim) se Lise vrací vzpomínky na scény z lágru včetně zvěrstev, ke kterým přihlížela nebo na kterých se sama podílela.
Mnichovská inscenace
Oproti původní délce opery mnichovská produkce zkrátila celkovou minutáž opery, která činí asi 2,5 hodiny, cca o třicet minut. Tato úprava pravděpodobně vychází z tvůrčího konceptu režiséra Tobiase Kratzera, který do popředí jasně staví rozporuplnou postavu Lisy. Oproti původním dvěma časovým liniím (1940 – Osvětim a cca 1955 – kdy se Lisa plaví s Waltrem do Brazílie) přidává vcelku zbytečně ještě třetí linii (současnost), ve které se stará Lisa opět ocitá na zámořském parníku, tentokrát s Walterovou urnou. Svědomí jí nepřestává tížit a ona (v polovině večera) dobrovolně volí smrt ve vlnách oceánu. Německý režisér zřejmě reaguje na preference většinového německého diváka a spolu výtvarníkem scény a kostýmů Rainerem Sellmaierem nezobrazuje nacistická zvěrstva v obvyklých realistických kulisách, ale volí nezvyklé prostředí luxusního námořního korábu (kajuty, velký jídelní sál). V něm se mu daří přesvědčivě promítat sled událostí odehrávajících se na plavidle v padesátých letech a v současnosti. Poněkud sporná je režisérova projekce „osvětimských“ obrazů do současných dekorací lodních kabin (cel) nebo velkého jídelního sálu. Osvětimské vězenkyně jsou v nich navíc unifikovaně stylizovány do jednoduchých tmavých šatů a jednoho typu účesu: pravděpodobně, aby režisér podtrhl svoji vizi, že ve všech trestankyních vidí Lisa vlastně jen Martu. A to je i důvod, proč tvůrčí tým rozhodujícím způsobem rezignuje na bohatší rozvinutí vzájemné interakce mezi ženskými trestankyněmi a podstupuje rozsáhlejší škrty v partituře, jak již bylo poznamenáno v úvodu. V Kratzerově režii bez tradičních či stylizovaných uniforem příslušníků SS se tak na vraždách v Osvětimi podílejí přímo cestující a palubní personál, do kterých si Lisa promítá své noční můry. To dává mnichovskému představení punc osobitosti, na druhou stranu inscenace postrádá jevištně podstatný kontrast prostředí lágru a luxusní lodi, který by pak výrazně zapůsobil na emoční vnímání příběhu.
Hudební nastudování a interpreti
Vysoký umělecký standard dodává inscenaci vynikající hudební nastudování Vladimirem Jurowskim, který v současnosti v Mnichově zastává funkci Generalmusikdirektor. Zvláštností weinbergovského orchestru je poměrně silné obsazení sekce dechových nástrojů (zjevně ovlivněno hudbou D. Šostakoviče), v partituře má své osobité místo i akordeon, kytara, klavír a jazzové perkuse, které dokreslují atmosféru společenské zábavy na lodi. Orchestr Bavorské státní opery během reprízy 16. března 2024 podal špičkový výkon, vynikajícím způsobem podtrhl hudební kontrasty prostředí, zněl velmi plasticky a vyrovnaně.
Klíčovou roli bývalé bachařky ztělesňuje na mnichovské scéně mezzosopranistka Sophie Koch, která na sebe výrazně upozorňuje především skvělou hereckou prací: její Lisa zvládá široký repertoár nálad od sebevědomé manželky, lstivé a zákeřné příslušnice SS až po noční můrami zmítanou lidskou trosku. Pěvecky náročný part s přehledem zvládá, ale čistě hlasovými prostředky přímo nenadchne, její hlas není moc dramatický, zní trochu suše a je málo vzrušující. Sibylle Maria Dorbel (Alte Lisa) je němou postavou, kterou si do třetí časové linie příběhu doplnili tvůrci, která ovšem svrchovanou hereckou akcí rozšiřuje výrazovou paletu hlavní ženské představitelky. Půvabná Elena Tsallagova v roli Marty předvedla krásně vedený lyrický soprán, který ideálně reflektuje charakteristické rysy postavy, zejména její nevinnost a smutek. Nicméně v celkovém dojmu jí chybí vřelost, která by mohla výrazněji kontrastovat s Lisinou bezohledností a tvrdostí. V rolích ostatních trestankyň se zdarem vystoupily Daria Proszek (Krystina), Lotte Betts-Dean jako česky zpívající Vlasta, Noa Beinart (Hannah), Evgeniya Sotnikova (Yvette) a především stále výrazná a obdivuhodná Larissa Diadkova jako Bronka. Škoda, že režie zásadním způsobem zploštila jejich herecké akce a potlačila osobitost těchto postav, aby ukázala, že všechny tyto charaktery jsou vlastně jedna postava – Marta. Z mužských postav vynikal stále výborně zpívající zralý tenorista Charles Workman (Walter), v krátké, ale ve výrazově bohaté epizodě na sebe upozornil barytonista Imbrailo (Tadeusz). Jak bývá v Mnichově dobrým zvykem, i ty nejmenší charaktery byly adekvátně obsazeny a výborně po pěvecké a herecké stránce odvedeny.
Bavorská metropole poprvé ve své historii uvádí tematicky pohnutou operu Pasažérka, jejíž nastudování zvláště v dnešní době má vysokou aktuálnost. Divák, který měl možnost sledovat před několika lety hluboce emotivní produkci v Semperoper, však možná bude zklamán: mnichovská inscenace vyniká výborným hudebním provedením a originálním, racionálním inscenačním přístupem, ale chybí jí právě hluboký emocionální rozměr.
Mieczysław Weinberg: Die Passagierin (Pasažérka), Bayerische Staatsoper – premiéra 10.března 2024, psáno z reprízy 16. března 2024
V recenzi byly použity vybrané statě z příspěvku Vlasty Reittererové Pasažérka Mieczysława Weinberga na Wiener Festwochen z roku 2016, uveřejněné na Operaplus.cz – s dovolením autorky
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.