Smetanův DALIBOR – se vrací na další tuzemskou operní scénu. Po nastudování v pražském Národním divadle v roce 2019 a po koprodukční inscenaci v Plzni a Ostravě (2022) nyní Národní divadlo v Brně připravilo v rámci projektu Rok české hudby 2024 v koprodukci s Welsh National Opera jeho novou inscenaci, která se výrazně vymyká inscenační tradici, jak ji známe z minulosti, ale možná o to více má šanci oslovit mladé publikum.
Obě zmíněné předchozí produkce se svojí inscenační výpovědí řadily spíše k podprůměru: inscenace pražského Národního divadla byla představena i ve formě streamu a v konfrontaci s úrovní zahraničních operních souborů nabízejících svá představení v rámci Operavision.eu dopadla žalostně; navíc v současnosti ND Praha nemá adekvátní obsazení pro hlavní ženskou roli Milady. Plzeňsko-ostravská inscenace zaujme vybranými prvky moderní scénografie Daniela Dvořáka, nicméně její režijní koncept nijak nevybočuje z kolejí standardního aranžování postav a jejich vztahů.
Jinou cestou se vydalo brněnské Národní divadlo, které pro nového Dalibora angažovalo Davida Pountneyho. Pountney je zkušený režisér, který se během své umělecké tvorby mnohokrát setkal s českou hudbou a českou operu dokonce v ČR již režíroval. Jako tvůrčí umělec se dokáže podívat na místy problematické Wenzigovo libreto novým pohledem, který respektuje Smetanovu partituru, a není přitom být svázán domácí interpretační tradicí. Jistě i s ohledem na to, že produkce bude hrána před divadelním publikem v Cardiffu, volí univerzálnější přístup k naší bytostně národní látce – české reálie připomíná pouze státní znak v úvodní scéně soudu. České království jinak vyměňuje za prostředí zkorumpovaného autoritářského státu, které se sice navenek tváří, že uznává principy demokracie, ale ve skutečnosti v něm rozhoduje Vladislav, který nelítostně odstraňuje všechny své odpůrce. Z aktuálnosti Pountneyho koncepce chvílemi až mrazí – královy protivníci sice nevypadávají z oken a balkónů, ale v inscenaci je všude přítomné násilí a potlačování svobodomyslných názorů ozbrojenými složkami, což se až na pár detailů v zásadě nepříčí Wenzigovu textu. Pountney se po dohodě s dirigentem Tomášem Hanusem rozhodl rozdělit představení pouze na dvě části, místo klasických dvou přestávek po prvním a druhém jednání. K přerušení děje tak dochází v druhém jednání po velkém Jitčině výstupu „Sláva vám buď sláva vám…“ před proměnou značící příchod Milady do vězení; tj. ne v sice v nejvhodnějším místě partitury, nicméně po scénickém „doplňku“ překvapivé násilné Vítkovy smrti – v dramaticky velmi účinném bodu zlomu. Vizuálně působivá scéna Roberta Innes Hopkinse podpořená světelným designem Fabrice Kebour má široký záběr od stylizovaných reálií soudní síně až po velmi zdařilé náznakové vykreslení Daliborova žaláře, vyjadřujícím spíše duchovní obraz prostředí, ve kterém se potkává s Miladou, než tradiční „rytírnu“ s mřížemi. Rovněž tak zakomponování přímého vstupu kostýmových hráčů na housle, violoncello a harfu do tohoto obrazu silně umocňuje vyznění této klíčové scény. Inscenátoři také velmi efektivně pracují s předscénou, kdy plně využívají její široké možnosti pro další podtržení situací a charakterů. Vedle svých obsahových kvalit uzavřená Hopkinsova scéna navíc skvěle pomáhá sólistům a sboru, neboť při jejich zpěvu zvuk nikam „neutíká“ a jde přímo směrem k divákům. V inovativním, nicméně samoúčelně neprovokujícím režijním konceptu, může rozpaky vzbudit jen závěrečný obraz, který je inscenován proti smyslu libreta (Dalibor umírá násilnou smrtí již v kobce, záhy poté, co byl odhalen jeho pokus o útěk). Poslední výjev Daliborova setkání s umírající Miladou je sice srozumitelný, nicméně málo přesvědčivý vzhledem ke svému nedomyšlenému jevištnímu provedení (Dalibor umírá podruhé?). Těžko omluvitelný je i zásah do závěrečných taktů Smetanovy partitury, který má napomoci novému vyznění díla. I přes tyto výhrady je však nová jevištní podoba Dalibora jedna z nejoriginálnějších, které jsme měli možnost za poslední roky vidět, a stojí za shlédnutí.
Za úspěchem celkového tvaru brněnského Dalibora stojí ve stejné míře jako její nová jevištní podoba špičkové hudební nastudování dirigentem Tomášem Hanusem, které vyniká stylovostí a originalitou hudebního názoru. Orchestr ND Brno pod jeho vedení hrál neobyčejně plasticky a uvolněně, jeho hra nepostrádala napětí i poezii. Mezi orchestřištěm a jevištěm panovala dokonalá souhra.
Z účinkujících je na prvním místě pochválit vynikající Sbor Opery ND Brno pod vedením sbormistra Martina Buchty, který zaujal mimořádnou zvukovou kompaktností, schopností přesné artikulace textu i perfektně zvládnutými nuancemi Smetanovy partitury. V titulní mužské roli se představil tenorista Peter Berger, který od pražské premiéry Dalibora doznal znatelného pěveckého pokroku a nyní předvedl vskutku obdivuhodnou šíři svého interpretačního umu od bouřlivě vášnivé dramatické prezentace před králem Vladislavem až po tichá piana plná vroucnosti a lidského citu, kterými naplnil setkání s Miladou či svůj stesk po Zdeňkovi. Jako postava zformoval velký vývojový oblouk, navíc na jevišti působil velmi mužně a charismaticky. Tento jeho výkon jej staví do pozice současného Dalibora č. 1. Maďarská sopranistka Csilla Boross vystupuje velmi úspěšně na českých scénách již delší dobu, tentokrát to však bylo poprvé v české roli. Nástrahy cizího jazyka zvládnula obdivuhodně, přitom nešlo jen pregnantní výslovnost, ale skutečnou interpretaci textu. Její doménou jsou velké dramatické plochy ve vyšší poloze zpívané ve forte, z jejichž plnosti, výrazu a barevnosti se tají dech, ale skvěle zvládla i např. ošidnou vysokou polohu v pianu v závěrečném obrazu. I Miladin charakter má výborně vystavěný vývoj a gradaci, u Boross mile překvapila její přesvědčivá herecká proměna z hrdé ženy do teenegera, která měla navíc vtip zcela v hranicích dobrého vkusu. Dalším mezinárodním hostem inscenace byl polský basbarytonista Tomasz Konieczny (Vladislav), který sice sklízí úspěchy na největších světových scénách především v rolích německého repertoáru, nicméně občasnou kritiku a rozpaky budí jeho pěvecký projev, postrádající schopnost jasně a zřetelně vyslovovat samohlásky. Objem jeho hlasu je sice velký, ale pěvec produkuje hodně nepříjemně znějící proud neartikulovaných tónů a jeho poslech ještě navíc ruší občasný „knedlík“ v krku. Herecky Konieczny upoutal, zcela ve smyslu režie byla jeho postava pozoruhodně zbavena určité pasivity a jednostranné líbeznosti. Oproti původní předloze ve velkou postavu vyrostla Jitka v excelentním podání Jany Šrejmy Kačírkové. I u ní byly potlačeny tradiční rysy jako křehkost a bolestínství, aby se stala velmi aktivní bojovnicí (v inscenaci youtoberkou) za práva neprávem potlačovaných. Kačírková se potkává s touto rolí v ideální fázi svého pěveckého vývoje a současně svým přesvědčivým herectvím činí dříve spíše vedlejší figuru Smetanovy zpěvohry vysoce přitažlivou. Vítka sympaticky ztělesnil Ondřej Koplík, jeho tenor zněl uvolněně a svěže. David Szendiuch osnil půvabným legatem, pěkným frázováním a detailní intepretací textu, navíc se zaskvěl novými výrazovými barvami v Pountneyho režii. Budivojem byl mladý barytonista Daniel Kfelíř, který nabídnul příkladné frázování i bohatost výrazu, jen na jevišti působil málo uvolněně.
Nová inscenace Smetanovy Libuše či Dalibora – to je v Česku vždy událost, o kterou se zajímá i neoperní publikum. V tomto případě jistě finančně nákladný projekt Národního divadla v Brně se vyplatil: Brno má velice reprezentativní inscenaci, na kterou se vyplatí jet i z druhého konce republiky.
Bedřich Smetana: Dalibor, Národní divadlo Brno, premiéra 2. února 2024, psáno z reprízy 25. února 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.