Necelých pět let po Idomeneu přichází operní soubor Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni s dalším u nás méně hraným mozartovským titulem LA CLEMENZA DI TITO (Titova velkodušnost). Sobotní premiérou ve Velkém divadle tak plzeňská scéna vstoupila do Roku české hudby, sice ne přímo českým titulem, ale titulem, který byl pro české divadlo, resp. Prahu alespoň složen.
Údajně pouhých 19 dní stačilo W. A. Mozartovi, aby díky své genialitě a zručnosti napsal korunovační operu, kterou si u něj objednaly české stavy u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. Nabídku na složení nové opery dostal nejdříve Antonio Salieri, ale poté co odmítl, volba padla na Mozarta, neboť v živé paměti byl stále jako pražský úspěch s Donem Giovannim z r. 1787. Zadaný námět z pera slavného libretisty Pietra Metastasia nebyl v té době nijak nový, na jeho libreto o moudrém antickém císaři Titovi skládali své opery již Antonio Caldara, Ch. W. Gluck, Josef Mysliveček a mnoho dalších skladatelů. Mozart si vyžádal jisté úpravy textu od tehdejšího vídeňského dvorního básníka Caterina Mazzoly směřující k jeho zmodernizování a zkrácení. I když pražská premiéra La Clemenza di Tito 6. září 1791 ve Stavovském divadle nedopadla nejslavněji (údajně unavený císař opustil divadlo po prvním jednání a tradují se také tvrzení, že Leopoldova manželka Marie Luisa označila operu za „německé svinstvo“), dílo si později našlo svoji cestu na další česká a hlavně světová jeviště. Kuriozitou je, v plzeňském divadle je dílo uvedeno úplně poprvé.
Provedení plzeňského Tita v Plzni se v první řadě vyznačuje zcela mimořádnou kvalitou hudebního nastudování, které činí tuto mozartovskou produkci výjimečnou v kontextu celé České republiky. Etablovaný znalec staré hudby a dirigent Michael Hofstetter přichází do plzeňské opery už podruhé (po Gluckově Alcestě) tentokrát i jako intendant Gluck Festspiele, jak o tom ještě bude řeč později. Hofstetter během náročného zkouškového procesu vtiskl na prvním místě Orchestru DJKT v Plzni pečeť vysoce stylové historicky poučené interpretace Mozartovy partitury. Pod jeho taktovkou (chvílemi jen rukama) se plzeňský orchestr rozezněl dosud málo slýchanými barvami a nebývalou elasticitou celkového hudebního projevu. Po delší době jsme opět v orchestřišti zažili dirigenta, který ctí partituru a především cítí přirozený rytmus originálního jazyka (italštiny), v kterém se v Plzni opera hraje. Orchestru, sboru a sólistům tlumočí svůj hudební názor a současně je vede přirozeným způsobem, aby mohli rozvinout své schopnosti. V případě pěvců konečně zase slyšíme působivé frázování v tempu, které umožňuje zpěvákům precízně vyslovovat a v áriích tvořit (konečně opět!) nádherné ozdoby, které někteří současní dirigenti a i pěvečtí pedagogové striktně odmítají. Celkový hudební výsledek působí ohromujícím dojmem, nabízí úžasnou dynamiku a napětí, kterými jsou prostoupeny nejen árie, ale i náročné secco či accompagnato recitativy.
Na vysoce kvalitním hudebním základu pak zdařilým způsobem rozvíjí svůj ideový a scénický koncept režisér s uměleckým jménem Rocc, který důsledně vychází z textu a z něj odvíjí hereckou akci pěveckých interpretů a především buduje vztahy. Jak uvedl Rocc v rozhlasovém rozhovoru v Českém rozhlase stanice Vltava dne 26. ledna 2024, přichází v posledním období své tvorby do divadla s určitou ideou, ale zároveň pracuje s individualitou interpretů, takže veškeré dění na jevišti působí přesvědčivě a zároveň velmi přirozeně. Rocc je i tvůrcem scény, která v první polovině večera sice zrovna nenadchne svojí nápaditostí, ovšem jen do té doby, než jsou diváci konfrontováni s její „odhalenou“ stranou zbavenou balastu a vnějšího pozlátka po zapálení Říma v druhém jednání opery. To samé platí i pro kostýmy Belindy Radulovič, srozumitelným způsobem posouvající postavy směrem k současnosti. Posléze zvolený výtvarný styl „otrhanosti či ohořelosti“ v kostýmování demonstruje postupné „obnažování“ charakterů, které účinně vrcholí ve velké árii Vitellie „Non più di fiori“ před velkým finále druhého aktu opery.
Přestože se v názvu opery objevuje jméno římského císaře Tita, divákova pozornost se soustřeďuje na ústřední kalhotkovou roli Sexta (italsky Sesto), která je v celém mozartovském repertoáru největší výzvou a zároveň interpretačním lákadlem pro lyrické mezzosoprány. To, co pěvkyně Markéta Cukrová předvádí na jevišti, lze označit jako to nejlepší z operního interpretačního umění, s kterým se lze na našich scénách setkat. Cukrová propůjčuje Sestovi obdivuhodnou stylovost celkového projevu a perfektně zvládnutou interpretaci italského textu bohatou na výraz. Uchvacuje efektními (vždy stylovými) pěveckými ozdobami, kterými „vyšperkovává“ mnohovrstevnatý Sestův charakter a rovněž po herecké stránce zaujme vysokou koncentrací a chytrým modelováním své role. Její spoluhráčkou v roli Vitellie byla o sobotní premiéře 27. ledna Barbora Perná, která herecky i pěvecky rozehrála pestrou paletu extrémních emocí od vášnivé touhy po moci, žárlivosti až po skepsi a smutek. K přesvědčivému ztvárnění těchto poloh pěvkyni napomáhá neobyčejný dramatický nerv pěvkyně podpořený jejím vlastním osobním fluidem, stejně tak jako náboj, který vkládá především do recitativů bohatých na expresivitu výrazu. Pěvkyně výborně zvládá nezvykle hlasově široký rozsah role od nepříjemně položených vysokých tónů v tercetu z prvního jednání „Vengo … aspettate … Sesto!...“ až po altové hloubky v árii „Non più di fiori“. Druhou kalhotkovou roli Annia vytvořila Barbora de Nunes-Cambraia, která začala trochu rozpačitě v prvním jednání, ale ve svých větších výstupech v druhém jednání „Torna di Tito a lato“ a „Tu fosti tradito“ převedla velkou školu krásného zpěvu s působivým frázováním a výrazem. Zuzana Koś Kopřivová (Servilia) vnášela do dramatického ovzduší opery svým zvonivým sopránem jas a klid a její projev se vyznačoval hlubokou emocionalitou především v árii „S’altro che lacrime“. Velmi mladý tenorista Marek Žihla rozhodně zaujal v nesnadné roli císaře Tita: zatímco jeho rozsáhlé recitativy zatím postrádaly legato a větší napětí a výraz, árie mu vyšly o mnoho lépe, v nich se navíc mohl pochlubit i pěknou koloraturou. Herecky velmi tvárným způsobem vytvořil panovníka plného rozporů a zmatků a věrohodně „uhrál“ i jeho jistou naivitu a nerozhodnost. Barytonista Jakub Hliněnský v roli Publia neměl v opeře tolik prostoru jako jeho kolegové, přesto na sebe strhl zaslouženou pozornost solidně vystavěnou figurou, vypracovanými recitativy i bravurně zvládnutou árií „A Tardi s’avvede, d’un tradimento“.
Díky společnému úsilí vedení plzeňské opery a vedení gluckovského bienále se plzeňská inscenace La Clemenza di Tito představí na jaře letošního roku i v unikátním prostředí Markraběcího barokního divadla v Bayreuthu a v Theater Fürth, aby tak spolu Gluckovou verzí opery La clemenza Tito ozdobila Gluck Fespiele 2024. Ty letošní se konají s mottem: „Über die Menschlichkeit der Mächtigen“ (O lidskosti mocných) a plzeňský titul oslavující vítězství humanismu se stane jistě jejich důstojnou součástí.
W. A. Mozart – La Clemenza di Tito (Titova velkodušnost), Divadlo J. K. Tyla v Plzni, psáno z premiéry 27. ledna 2024
a B. Perná (Vitellia) © Martina Root
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.