Vrchol operní sezóny už 1. září!

Fenomenální úspěch – tak stručně zhodnotit triumfální provedení operního monumentu Hectora Berlioze Trojané (Les Troyens) v Berlíně hned na počátku nové sezóny 2023/2024 v rámci Berliner Festspiele. Dílo, které se nejen svojí délkou (téměř 4 hodiny čistého času), řadí k tomu nejpůsobivějšímu, co lze na operním jevišti slyšet. Sám skladatel Hector Berlioz (1803 –1869) svůj vrcholný opus v úplné podobě nikdy nezažil. Ten dodnes bývá uváděn, vzhledem k extrémně vysokým interpretačním nárokům na orchestr, sbor a sólisty, spíše ojediněle a jen na velkých scénách, které si provozování Trojanů mohou dovolit i po finanční stránce.

BERLIOZ BEZ ŠKRTŮ A S DOBOVÝMI NÁSTROJI

Unikátní je i nejnovější projekt koncertního provedení Les Troyens v nastudování Orchestre Révolutionnaire et Romantique, Monteverdiho Choir a znalce Berliozova díla dirigenta Johna Eliota Gardinera. Projekt zahrnuje provedení Berliozova gigantu na čtyřech odlišných místech: v La Côte Saint André, ve Versaille, na letním salcburském festivalu, v berlínské Philharmonii a konečně se koncertní šňůra uzavřela v neděli 3. září na BBC Proms v Londýně. Už samotná příprava originálního projektu zabrala několik let a vedle pečlivého nastudování díla všemi hudebními složkami představovala i badatelské hledání historicky poučené interpretace včetně pátrání po hudebních nástrojích, pro které byla partitura složena, s kterými se v moderním orchestru 21. století už nesetkáme. Jednalo se především o speciální dechové nástroje, které byly za tímto účelem speciálně zhotoveny podle pár kousků dochovaných exemplářů.

Bohužel jistou nežádoucí publicitu celému projektu dodalo hned první provedení Trojanů na dvoře královského zámku Ludvíka XI. v La Côte-Saint-André 22. srpna 2023, kdy věhlasný britský dirigent po první části večera za scénou udeřil do obličeje basistu Williama Thomase, protože údajně opustil pódium špatnou stranou. Dirigent se později omluvil za tento incident a vyvodil z něho osobní důsledky – z projektu (který několik let systematicky a jistě s láskou budoval) odstoupil a svoji dirigentskou taktovku předal svému asistentovi Dinisi Sousovi, který tak absolvoval rozhodující část koncertního turné. Ani druhý večer nebylo ještě vše, jak mělo být: v rámci poloscénického provedení měli v druhé části večera čtyři tanečníci představit nubijský tanec otroků. Okamžik před začátkem představení však odmítli účinkovat, pravděpodobně obávajíce se obvinění z kulturní apropriace. Nikdo na pódiu zpěvákům nic neřekl. Když falešní Nubijci nepřišli, skotská mezzosopranistka Beth Taylor (zpívající roli Anny) spontánně vstala a předvedla vlastní tanec, zcela nepřipraven – ale to už bylo spíše příjemné pobavení diváků než další incident, který by nějakým způsobem narušil hudební produkci.

TROJANÉ V BERLÍNĚ

Pokud český divák chtěl na vlastní uši a oči zažít vzorovou interpretaci Berliozova díla, musel si zajet na některý z koncertů do míst, kde se opera uváděla. Nejblíže se nabízel se rakouský Salcburk nebo Berlín, kde se uskutečnilo předposlední provedení Trojanů dne 1. září letošního roku v rámci každoročního festivalu BERLINER FESTSPIELE. Pro berlínské uvedení obrovité operní kompozice ve dvou částech La Prise de Troie (Pád Tróje) a Les Troyens à Carthage (Trojané v Kartágu) bylo velice příhodně zvoleno akusticky optimální prostředí Filharmonie, jejíž vnitřní bohatá architektonická členitost umožnila i rozmanitost nástupů a hracích plánů jednotlivých sólistů a sboru. Vedle vynikajícího plného barevného zvuku Orchestre Révolutionnaire et Romantique bylo i na vzdálených místech od pódia čistě slyšet i jednotlivé zpěváky a dokonce i jednotlivá zpívaná slova v podání členů Monteverdiho Choir.

Na špičkovém berlínském uvedení měla zásluhu bezesporu dokonalá a pečlivá příprava hudebního nastudování, nesrovnatelná ani s podmínkami, které nabízí velká světová operní divadla. Výsledkem bylo precizní provedení od všech aktérů festivalového večera, co se týče hudebního provedení a  interpretace náročného francouzského textu i charakterově složitých postav opery. V sólistickém obsazení jen vedle několika francouzských rodilých mluvčích dominovali britští a američtí zpěváci, jejichž dokonalé zvládnutí stylu i zpívaného textu vypovídalo o hlubokém proniknutí k jádru libreta i jednotlivým charakterům.  Mladý dirigent Dinis Sousa se představil v tom nejlepším světle a tomuto skvělému umělci lze prorokovat opravdu velkou kariéru do budoucna. Ovládal orchestr nebývale plasticky, nešetřil dynamikou a nebylo nemožné si nevšimnout, jak „spolu zpívá“ text při většině sborových a ansámblových scén, aby jím zvolené tempo dokonale odpovídalo rytmu výslovnosti francouzského textu. Vskutku famózní výkon předvedl Monteverdi Choir; zaujal nejen ohromující kompaktností zvuku, ale především detailním vystavěním všech sborových výstupů.

V prvním dílu Pádu Tróje svým zpěvem a zjevem ovládla koncertní pódium britská mezzosopranistka Alice Coote, která se sice nemůže chlubit ušlechtile krásným hlasem, ale předvedla vskutku unikátní kreaci věštkyně Cassandry, která marně bojuje se zaslepeností a nevěřícností Trojanů. Její obdivuhodná práce s výrazem, s každou frází a slovem, které přednesla, ji etablovala na jednoznačnou hrdinku první části večera. Vedle ní se skvělým způsobem uplatnil především sonorně znějící barytonista Lionel Lhote (Chorèbe). Druhou velkou ženskou postavou Trojanů je královna Kartága Dido, ztělesněná mladou irskou pěvkyní Paulou Murrihy. Lyrický a technicky dobře vedený mezzosoprán zpočátku budil obavy, jak Murrihy zvládne vysoce dramatické finále opery: ale stal se překvapivý obrat: v třetím dílu Berliozova monumentu nabídla její Dido úplně novou a velmi přesvědčivou polohu svého charakteru – namísto trochu plaché královny jsme měli možnost vidět a slyšet výrazem bohatou raněnou tygřici svíjející se bolestí a šlehající oheň ze svých úst. Jedním z důvodů, proč se Les Troyens zřídka uvádějí, je obsazení titulní role Aenea (Énée) dramatickým tenorem francouzského typu tj. který vedle nezbytné hlasové výdrže má robustní střední polohu a stále je schopen špičkových vysokých tónů. Těch je v současnosti na světě jen opravdová hrstka a nejnovější berliozovský projekt představil jednoznačně toho nejlepšího z nich: Michaela Spyrese. Zkušený americký pěvec se cítí v prostředí francouzské grand opéra jako ryba ve vodě, dokonale ovládá její styl, mistrně interpretuje text a navíc jeho tenor má úchvatnou barytonovou barvu, která dodává jeho výstavnímu Énéeovi na mužné přitažlivosti. Již zmíněná skotská pěvkyně Beth Taylor (Anna, Didonina sestra) uchvátila nejen nádherným tmavým témbrem svého hlasu, ale také bohatostí výrazu a zajímavým uchopením postavy, jejíž charakter formuje jako jistý protiklad ke své královské sestře. I u ní zaujala výrazná herecko-pěvecká proměna ve finále, kdy z veselé a žertující mladé ženy účinně formovala velkou tragickou postavu.  V početném pěveckém obsazení nebyl jediný slabší výkon, všechny se vyznačovaly technickou jistotou a interpretační přesvědčivostí. Určitě v budoucnu uslyšíme o mladé mezzosopranistce Adèle Charvet (Ascagnio),  nadaném lyrickém tenoristovi Laurence Kilsbym, který vytvořil postavu Iopase a Hylase, nebo o mladém basistovi Alexu Rosenovi, který během večer rovněž vytvořil řadu postav a který zapůsobil nádherným frázováním a vzrušující barvou svého basu.

Jen drobné rozpaky nad provedením par excelence berlínských Trojanů mohla budit jevištní akce, kterou by se spíše slušelo nazval „třetinoscénická“ inscenátorky Tess Gibbs, sice účinně pracující s omezenými možnostmi koncertního sálu a zapojující do hry i sbor, nicméně občas využívající primitivní prostředky pro naznačení vztahů a prostředí. Recenzní poznámku zaslouží i kostýmy, které běžně při koncertním provedení nehrají žádnou významnou roli, tady se tvůrci snažili volbou kostýmu naznačit charakter postavy (nebo jej naopak nechat v neutrální rovině), snad s výjimkou zlatého šatu Alice Coote, která ve své roli působila čistě opticky spíše jako z bohaté revue Ein Kessel Buntes.

Nové historicky poučené nastudování Berliozových Trojanů včele spolu s jedinečným výkonem Orchestre Révolutionnaire et Romantique pod vedením Dinise Sousy přineslo nový pohled na interpretaci Berliozovy hudby a jistě se stane na pár příštích let měřítkem té nejvyšší kvality, jakou lze na tomto poli hudby dosáhnout.

Hector Berlioz: Trojané (Les Troyens), Berlin Philharmonie 1. září 2023