Hudba význačného rakouského skladatele Franze Schrekera (1978 -1934) není českému publiku tak úplně neznámá. Především je to zásluhou mezinárodního projektu MUSICA NON GRATA, že v březnu loňského roku byla v budově pražské Státní opery uvedena jeho druhá opera Der Ferne Klang (Vzdálený zvuk, 1910). Franz Schreker byl v době svého největšího vzestupu považován za důstojného nástupce Richarda Wagnera a až do 20. let 20. století byl jediným operním skladatele v německy mluvícím světě, jehož výkony dokázaly držet krok s Richardem Straussem, který kraloval na operním jevištích. Navíc byl Schreker velmi oblíben mezi kritiky. Úpadek zájmu o Schrekerovu tvorbu začal vlažným přijetím jeho opery Irrelohe v Kolíně nad Rýnem (1924) a na další sestup skladatelova uměleckého jména měl vliv neblahý politický vývoj v Německu, který spolu s rostoucím antisemitismem předznamenal konec židovského skladatele. Svůj podíl na tom, že divadla přestala uvádět Schrekerova díla, měla jistě i jistě změna hudebního vkusu, kdy se na německých jevištích začala výrazněji prosazovat hudba mladších skladatelů jako např. E. W. Korngolda či E. Kreneka.
BONN – VÝZKUM PŘÍČIN MIZENÍ A PŘETRVÁVÁNÍ
Od sezony 2013/2014 je jedním z ústředních bodů práce operního souboru v německém Bonnu (Theater Bonn) zkoumání hudebně divadelních děl první třetiny 20. století, která se z různých důvodů nedostala do kánonu, resp. postupem času z něj vypadla (např. Walter Braunfels: Sen o životě; Emil Nikolaus von Reznicek: Holofernes; Hermann Wolfgang von Waltershausen: Oberst Chaber; Othmar Schoeck: Penthesilea). V rozsáhlém vědecko-výzkumném projektu „FOKUS 33 Forschungsreise zu den Ursachen von Verschwinden und Verbleiben“ bonnská opera uvádí systematicky díla, která zmizela z repertoáru po roce 1933 nebo od roku 1945 resp. v tomto období vznikla a později byla premiérována. V rámci badatelského konceptu tak v Bonnu zaznívají opusy Alberta Franchettiho, Clemense von Franckensteina, Rolfa Liebermanna, Giacoma Meyerbeera, Arnolda Schönberga, Richarda Strausse či právě Franze Schrekera. Doprovodné výstavy a přednášky slouží ke zkoumání příčin mizení a přetrvávání jejich operních kompozic. Právě končící bonnská sezóna 2022/20323 přinesla v této tématické řadě např. premiéry Franchettiho Asraela, Vzestupu a pádu města Mahagonny Kurta Weilla či ZPÍVAJÍCÍHO ĎÁBLA Franze Schrekera, příští sezóna uvede mimo jiné Mojžíše a Arona Arnolda Schönberga a Columba Wernera Egka.
DER SINGENDE TEUFEL ZNOVU NA SCÉNĚ
Uvedení Schrekerovy opery Der singende Teufel (Zpívající ďábel) na scéně Theater Bonn je zvlášť cenným počinem, protože se jedná o dílo téměř nehrané, které dosud (jako celek) nebylo ani nahráno na CD či DVD. Der singende Teufel byl poprvé uveden v 10. prosince 1928 s fiaskem v berlínské Staatsoper Unter den Linden v hudebním provedení Ericha Kleibera. První bouřící se hordy SA seděly tehdy v hledišti a významně přispěly k neúspěchu. Rovněž tak narůstající výtky kritiků naznačovaly prudký obrat v názorech, aniž by vlastně Schreker sešel ze své původní cesty. Početná řada divadelních scén pak odmítla uvést novou skladatelovu operu, mezi nimi i pražské Nové německé divadlo, Mnichov a Frankfurt; sám Schreker se dočkal jen dvou provedení ve Wiesbadenu (1929) a ve Štětíně (1930).
VARHANY JAKO ZBRAŇ PROTI POHANŮM
Jako u naprosté většiny svých děl si napsal Schreker sám libreto. V na pozadí středověkového Německa se odehrává příběh umělce, varhanáře Amanda Herze. Poté, co se mu podařilo s úspěchem postavit malé varhany, je podněcován náboženským fanatikem Otcem Kaleidosem, aby pro jeho klášter postavil varhany velké. Kněz tím sleduje další mocenský nástroj, kterým chce vnutit pohanům křesťanskou víru. Amandus se se svými varhany a spolu s družkou Lilian nechtěně dostává do soukolí náboženských sporů mezi pohany a křesťany, které končí krveprolitím. Lilian ve snaze ukončit Amandovo fyzické a duševní utrpení, zapálí klášter. Hořící nové varhany začínají vydávat nebeský zvuk.
Bonnská inscenace režisérky Julie Burbach se snaží abstrahovat historické reálie a aby přinesla sdělení, které bude přístupné a uchopitelné pro současného diváka, předkládá původní křesťansko-pohanský svár jako obecnější konflikt mezi dvěma zájmovými skupinami. Současně nachází a podtrhuje zřetelné paralely mezi údělem varhanáře Amanda, který tvoří dílo, které je předmětem uznání a současně kritiky až nenávisti od názorově rozdílných a znepřátelených skupin společnosti a samotného Schrekera, jehož opery se do poloviny dvacátých let minulého století hrály v každém významnějším evropském městě a který ze dne na den skončil jako životní ztroskotanec. To, co je v libretu pojmenováno jako varhany, platí přeneseně pro Schrekerovu tvorbu jako takovou. Postavené varhany nebo dokončená partitura představená publiku je předmětem diskuse, kritiky či ostrých sporů a umělec již nemůže mínění veřejnosti prakticky ovlivnit. Režisérka spolu s výtvarníkem výpravy Dirkem Hofackerem a choreografem Carmeronem McMillanem nechává v jevištní realizaci velký prostor pro divákovu fantazii; důmyslnými výtvarnými a světelnými prostředky (světelná režie Max Karbe) v podstatě jen naznačuje možný výklad, ale konečné rozhodnutí nechává na vnímavém divákovi (např. stěny knihovny kláštera, ve kterém Herz staví varhany, vynalézavě vyplňuje sklapovacími židlemi). Ne vždy se ale fantaskní obrazotvornost inscenátorům povede: rozpaky naopak může budit scénické ztvárnění pohanských rituálů a oslav, pro které tvůrci nenašli optimální způsob jevištního vyjádření.
HUDBA NA PRVNÍM MÍSTĚ
Za prvotřídním hudebním nastudováním a provedením o navštívené repríze 8.června letošního roku stojí Beethoven Orchester Bonn řízený Dirkem Kaftanem, který nesmírně plasticky a sugestivně interpretoval Schrekerovu partituru, za stejně skvělým výkonem sboru (Chor und Extrachor) bonnské opery, který exceloval především ve velkých scénách pohanských slavností, stojí jistě pečlivá hudební příprava se sbormistrm Marcem Medvedem.
VYSOKÝ STANDARD PĚVECKÉHO SOUBORU
Umělce hledajícího a tvořící uprostřed neklidného víru společenských událostí vytvořil působivým způsobem a s velkou dávkou osobního charismatu tenorista Mirko Roschkowski. Náročný pěvecký part zvládnul úctyhodně a přestože není zrovna typem tzv. „Singschauspielera“ (hrající zpěváka), zaujal dostatečnou tvárností svého fyzického projevu. Podmanivou hereckou citlivostí a výbornou pěveckou dispozicí zaujala sopranistka Anna-Fluer Werner (Lilian), Dshamilja Kaiser (Alardis) si získala uznání především vzorovou deklamací a výrazovou interpretací svého mezzosopránového partu. Basista Tobias Schabel (Pater Kaleidos) zaujal vyzrálým pěveckým projevem. Kvalitně obsazená a byla i role rytíře Sinbranda Pavlem Kudinovem; vedle hlavních představitelů však na sebe strhl velkou pozornost především Carl Rumstadt (maurský poutník), který ve velkém závěrečném výstupu oslnil krásnou dikcí, frázováním a pěkným výrazem.
Výborné hudební provedení bonnského orchestru a sboru, neotřelá inspirativní režie Julie Burbach a v neposlední řadě i kvalitní výkonů všech sólistů od hlavních až po epizodní postavy jasně prokázaly, že znovuvzkříšení Schrekerova Zpívajícího ďábla je nesporným přínosem pro hudební svět, které snad rozproudí nový zájem o Schrekerovu tvorbu. Za projektem obrody určitě stojí i mnoho práce badatelské a organizační povahy, neboť se se jedná o titul, který se prakticky sto let neprovozoval; a proto je zapotřebí za kvalitní výsledek poděkovat i všem ostatním, jejichž jména v divadelním programu nenalezneme.
Franz Schreker – Der singende Teufel (Zpívající ďábel), Theater Bonn – Opernhaus, premiéra 21. května 2023, psáno z reprízy 8. června 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.