Operní triumf v Gelsenkirchenu – DŮM BERNARDY ALBY

Čtyři koncertní křídla, dvanáct violoncell, pikola, altová a basová flétna, pět klarinetů, basetový roh, tři trombony a tři tuby – to je až absurdní složení orchestru, pro který současný německý skladatel Aribert Reimann (nar. 1936) složil svoje dusné hudební drama Dům Bernardy Alby (Bernarda Albas Haus), které měla před několika týdny premiéru v Musiktheater im Revier v německém Gelsenkirchenu.

A.Reimann dílo komponoval na zakázku Bavorské státní opery, kde byla opera uvedena v roce 2000 v koprodukci s Komickou operou Berlín. Následovalo ještě nové nastudování ve švýcarském Bernu – a operní divadla dala od Reimannovy opery ruce pryč, zatímco například jeho Lear (1978) se tu a tam na německy mluvících scénách objevuje. Důvodem jistě byly enormní interpretační nároky na provozování díla, které vedle orchestru klade téměř nesplnitelné požadavky na všechny (výhradně ženské) postavy vystupující v opeře, stejně tak nesporná je i vysoká posluchačská náročnost kompozice.

Je proto malým zázrakem, že opera v Gelsenkirchenu se tak teprve jako třetí operní dům (s novou produkcí) pustila do nastudování unikátního operního kusu přelomu 20. a 21. století a výsledkem je silně emotivní inscenace, která jistě patří k tomu nejlepšímu, co lze dnes na německé operní scéně vidět.

FEDERICO GARCÍA LORCA

Jak je zřejmé z názvu, libreto Reimannovy opery vzniklo na námět hry slavného španělského dramatika Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby (La casa de Bernarda Alba), kterou Lorca dokončil 19. června 1936, tedy pouhé dva měsíce před svou násilnou smrtí. Rodinná tragédie se odehrává v jednom domě, kde žije vdova Bernarda Alba se svojí matkou Maríou Josefou, svými pěti dcerami a služkami Poncií a Violetou. I jako činoherní divadlo je Dům Bernardy Alby skvělou uměleckou příležitostí pro tvárné herečky ve věkovém rozpětí od 20 do 80 let věku, ale především temné a dusné prostředí domu, ve kterém jsou dcery uvězněny svojí matkou, je drásavou alegorií na frankistickou diktaturu, která panovala ve Španělsku v době vzniku díla a která v různých obměnách přetrvává dodnes. Skladatelem vytvořené libreto se opírá o německý překlad z pera Enrique Becka.

SPECIFIČNOST REIMANNOVA HUDEBNÍHO JAZYKA

Ojedinělá hudební řeč Reimannovy Bernardy Alby kongeniálním způsobem vychází z vnitřního pocitu bezvýchodnosti a úzkosti žen, které v domě despotické Alby nemohou dýchat a touží po vzduchu a lásce s jediným mužem (který se ovšem ani v Lorcově tragédii neobjeví) Pepe el Romanem. Klasický operní zpěv u Reimanna tak nahrazují spíše výkřiky až skřeky, kterými skladatel dokonale vystihuje duševní stav hrdinek. Povrchní interpretace notového záznamu zpěvních partů byl mohla snadno svést k vyluzování jednotlivých tónů, ale díky neuvěřitelnému hudebnímu nastudování jsme v Gelsenkirchenu svědky dokonalého „legatissima“, kterým zpěvačky doslova fascinují publikum. Hudební party jsou navíc ztíženy navíc i častými přechody do mluvené řeči, které opět všechny interpretky zvládly obdivuhodným způsobem. Jediným čistě mluveným partem opery je postava Bernardiny matky Maríe Josefy, kterou ztvárnila výrazná německá divadelní a televizní herečka Mechthild Großmann. S výjimkou titulní Bernardy jsou všechny pěvecké party psány pro soprány, což by mohlo opět svádět až k jakési jednohlasné hlasové hysterii, ale v inscenaci dokázali jednotlivé hlasy výrazným způsobem diferencovat a spolu s intenzivní hereckou akcí nabídnout velmi rozmanité ženské portréty.

INTERPRETKY

Navíc je obdivuhodné, že s výjimkou dvou hostujících umělkyň byl operní soubor v Gelsenkirchenu schopen nabídnout obsazení všech vysoce náročných rolí z vlastních sil , tj. z napevno angažovaných zpěvaček či členek místního operního studia. Lina Hoffmann tak úspěšně nabízí složitý portrét nejstarší dcery Angustias (39 let), která je jediná „vyvolena“ k tomu, aby se mohla vdát. Vedle přesvědčivých a silných výkonů Belle Kumberger (Magdalena, 30 let), Margot Genet (Amelie, 27 let) v inscenaci v dalších partech dcer dominují drobná Soyoon Lee v působivé kreaci tělesně postižené a současně nepřející a závistivé Martirio (24 let), která svým vysokým sopránem zvládla neuvěřitelné koloratury napsané skladatelem pro vyjádření zvrhlého charakteru Bernardiny dcery. Katherine Allen jako Adela (20 let) vyniká jak pěvecky, tak herecky v představitelsky bohatém vývoji postavy od tiché dívky po bytost, která se jediná odhodlá ke vzpouře proti daným pravidlům a zaplatí za to svým životem. V hlavní roli diktátorské matky na jevišti kralovala strhující Almuth Herbst, která vedle mistrně zvládnutého pěvecko-mluveného partu dokázala propůjčit své postavě daleko výraznější a bohatší paletu hereckého výrazu, než tomu bývá na činoherních jevištích. Dokonalou protihráčkou jí byla pěvecky i herecky naprosto přesvědčivá dramatická Sabine Hogrefe jako La Poncia, která dokázala účinně zužitkovat i jistou ostrost ve svém hlasovém projevu. I  Anke Sieloff jako druhá služka Violeta dokonale zapadla do soukolí souboru mimořádných a silných osobností.

JEVIŠTNÍ REALIZACE

Uchvacující hudební provedení pod vedením dirigenta Johannese Harneita ještě umocnili a o další stupeň výše posunuli inscenátoři včele s režisérem Dietrichem W. Hilsdorfem. Spolu s inspirativním výtvarníkem scény Dieterem Richterem a kostýmní výtvarnicí Nicolou Reichert prakticky rezignovali na jakoukoliv stylizaci projevu a v souladu se syrovostí textu a hudebního výrazu správně akcentovali realismus na scéně. Jejich jeviště je rozděleno na dva základní hrací plány – na společenskou místnost, kde se potkávají dcery s matkou a na prostor vymezený pouze pro služky. Tradiční španělské reálie – bílé zdi a černé kostýmy jsou v inscenaci nahrazeny pestřejšími odstíny barev, což výrazným způsobem pomáhá diferencovat charaktery a situace. Pro náročné tříaktové dílo byl optimálně zvolen formát představení o délce cca dvou hodin a patnácti minut (bez přestávky), který udržel diváky v napětí až transu. Hádky a konfrontace osob, uzavřených v jednom domě neustále rozvíjely novou dynamiku, a ve skupinových scénách, tak i v dialozích třeba jen dvou osob. Hra o ženském despotismu tak vystoupila z rámce jedné rodiny, jedné doby a stala se univerzálním tématem, které muselo zasáhnout každého, kdo v hledišti seděl.

Za zmínku stojí klíčové slovo, kterým se otevírá a současně uzavírá hudební hra a které je leitmotivem Lorcova a Reimannova dramatu: SCHWEIGEN ! (mlčet). Pro představu čtenářů připojujeme z webových stránek Musiktheater im Revier Gelsenkirchen krátkou hudební ukázku z inscenace:

Návrat Bernardy Alby na německé jeviště v Gelsenkirchenu jednoznačně ukázal, že hudební řeč Ariberta Reimanna není mrtvá, že je stále originální a inspirativní (byť posluchačsky náročná) a v mnohém předčí jiné soudobé skladatele klasické hudby, jejichž díla se pravidelně uvádějí na světových scénách.

Aribert Reimann – Dům Bernardy Alby (Bernarda Albas Haus), MUSIKTHEATER IM REVIER GELSENKIRCHEN, premiéra 6. května 2023, psáno z reprízy 10. června 2023