Parsifal v Budapešti: Náznak režijního divadla

Inscenování Wagnerova posledního opusu, jeho „posvátné hry pro zasvěcení jeviště“, je pokaždé výzvou. Hudební i inscenační. Obzvláště to platí pro scény mimo německý jazykový okruh. Maďarská státní opera se může pochlubit tím, že aktuálně nemá na repertoáru pouze tento pro dějiny opery tak zásadní titul, ale také kompletní Prsten Niebelungův. To je devíza, jakou se nemůže pochlubit ani naše první scéna. A současně také závazek, jak adekvátně novým generacím zprostředkovat komplexní Wagnerovo dílo.

Aktuální, loni premiérovanou inscenaci Parsifala režijně připravil umělecký ředitel Maďarské státní opery András Almási-Tóth. Souhrnně by se dala popsat jako určitý náznak režijního divadla. Naplnit několik dlouhých hodin přiměřenou „akcí“ a současně nově převyprávět mystický příběh o rytířích svatého Grálu je nelehký úkol. Režie Almásiho-Tótha tuto výzvu zvládá do určité míry. Nejde o typické režijní divadlo známé z německých a rakouských scén, které by zcela radikálně převracelo pohled na již zažité dílo a dokonce šokovalo. Byť se snaží o jeho „moderní“ uchopení, vychází přitom z klasické interpretační tradice, na kterou dnes už sotva kde narazíme. Režie tu a tam působí popisně, občas míchá hned několik nesourodých nápadů (byť samo o sobě velmi zajímavých) a zase někdy trpí i „hluchými“ a rozpačitými místy. Jako například když v prvním jednání rytíři pobíhají po scéně s korouhvemi „do rytmu“ hudby, nebo ve třetím jednání, kdy v závěru lesní scény sleduje divák pouze videoprojekci zeleně a některých klíčových slov libreta, což zjevně slouží jen jako prostá ilustrace hudby (video design András Juhász). Zajímavě je využito možností světelného designu, a to zejména v prvním jednání, kdy okna na pravé straně i v zadní části jeviště kryjí žaluzie, které svým otáčením modelují současně jak intenzitu „přirozeného“ světla vnikajícího přes stylizovaná okna, tak i působivou jevištní atmosféru (světelný design Tamás Pillinger). Jedná se v poslední době o poměrně oblíbené řešení odzkoušené světelnými designéry na mnoha scénách.

K zajímavějším momentům režie patří „ztrojení“ postavy Parsifala: kromě zpívajícího hrdiny jej ztvárňují ještě nezletilý hoch (Parsifal-dítě; Bálint Molnár), kterého provází jeho matka Herzeleide (Judit Németh) a taky mladý muž (Benjámin Taba), který znázorňuje Parsifala v rozpuku mládí a síly, a to nejvýrazněji zejména ve druhém dějství během svádění květinovými dívkami. Toto uchopení postavy patřilo k těm šťastnějším režijním postupům, neboť představitel „zpívajícího Parsifala“, István Kovácsházi, který patří k letitým oporám souboru a na repertoáru má hned několik titulních wagnerovských postav, je již zralým mužem obtížně představujícím mladé hrdiny. Zatímco se tedy „zpívající Parsifal“ uplatňuje v první polovině opery spíše jako doprovázející společník svého mladistvého dubléra, v její druhé polovině už sám přímo vstupuje do děje, což je přiměřené vzhledem k vývoji postavy směrem od „nevinného/čistého blouda“ k poslovi vykoupení. Princip „dubléra“, tentokráte paralelní přítomnost „zpívajícího“ a „nejmladšího“ Parsifala, byl nápaditým způsobem využit rovněž ve 3. jednání ve scéně mytí nohou a křtu Kundry, kdy na jedné straně myla nohy Kundry „zpívajícímu Parsifalovi“ a naproti totéž činila Herzeleide Parsifalovi-dítěti. Oba výjevy symbolicky předěloval uprostřed stojící Gurnemanz. Že se křestním pramenem stává v této inscenaci plastový kanystr, dnes už popudí snad jenom operní puritány a staromilce.

Zvláštní místo v režijní koncepci zaujímají postavy Adama a Evy, objevující se někdy společně s andělem. Odkazují zjevně na starozákonný příběh o vyhnání z Ráje, přičemž oba prarodiče lidského rodu přichází i ve finále jako symboly znovu zpřístupněné cesty k věčnosti a vykoupení, kterou pro ně otevřel nikoli Kristus, jak praví křesťanská tradice, nýbrž Parsifal, pomazaný předtím Gurnemanzem na krále.

Scénografie všech tří jednání (scénograf Sebastian Hannak) působí občas rozpolceně: od jakési ulice, kde na matracích spala Kundry a Gurnemanz a následně síň rytířů sv. Grálu (uzavřené do funkční „krabice“ s odděleným zadním prospektem), přes nádvoří Klingsorova hradu (zde spíše monumentálního barokního paláce), až po krajinu v bezčasí s pokácenými stromy a opět (obřadní) síň. Některé scénické prvky vzbuzovaly oprávněné rozpaky, jako např. labuť uzavřená v jakémsi akváriu během scény Kundryina křtu.

Kostýmy (Lili Izsák) všech postav byly spíše civilní s výraznou bílou postavou Parsifala (ve všech jeho třech podobách). Někteří z rytířů sv. Grálu byli zvýrazněni historizujícími kyrysy. Mýtická symboličnost byla patrná zejména u květinových dívek s obligátními květinovými věnečky na hlavách a v bílých řízách. Mírně nepatřičně a jako by z dob kostýmního výtvarnictví začátku milénia působily pouze kožichy, které byly součástí kostýmů některých postav.

Hudebního nastudování se ujal generální hudební ředitel Balázs Kocsár, kterého lze za dirigentským pultem prvního maďarského operního domu vidět nejčastěji. Dirigenti obecně při dirigování Parsifala často hledají možnosti, jak vyvážit intenzitu zvuku orchestru a tempa kdesi mezi střídmou meditativností, k níž celý příběh vybízí, a wagnerovskou opulentností. Kocsár zvolil spíš první cestu s úsporným užitím forte. Již samotná předehra byla volnější, přičemž ji vcelku nepřirozeně rozdělovaly krátké pauzy. Nicméně je to také legitimní interpretační cesta. Celkově se podařilo dosáhnout kompaktního zvuku orchestru, byť tento postrádal energičnost a velkolepost žesťových sekcí známých z wagnerovských interpretací německých a rakouských orchestrů. Smyčce naopak příjemně zazářily především na konci druhého a začátkem třetího jednání.

Již zmíněný István Kovácsházi v titulní roli rozvinul svůj mocný a ve výškách kovově zářivý tenor. Prokázal tím opět svou dlouhodobou dispozici pro tento typ repertoáru. Svůj výrazný zjev uplatnil ve „vypravěčské“ roli Gurnemanze basbarytonista Gábor Bretz, další ze stálic místního souboru, přičemž příjemná barva jeho hlasu dominovala nad objemem materiálu. Výrazově byl převážně pokorným průvodcem děje. Michele Kalmandy kreoval svého Amfortase nejenom jako fyzicky, ale i duševně trpícího vládce, který už nemá dost sil pro vykonávání obřadu odhalení sv. Grálu. Pěkným hutným a zralým basem potěšil v menší roli jeho otce Titurela István Rácz. Dalším z řady důkazů toho, že není malých rolí, byl Péter Kálmán jako čaroděj Klingsor. Jeho mohutný a hezky zabarvený baryton ve druhém jednání doslova dominoval, stejně jako jeho herecký výkon, což bylo oceněno i náležitým potleskem po tomto jednání. Mimochodem, je tradicí, byť postupně méně dodržovanou, netleskat po prvním jednání Parsifala. Jak se domnívá filozof Roger Scruton ve své poslední knize vydané před smrtí, tato zvyklost není odvozena jenom z umělecké vytříbenosti a svrchovaně krásné hudby, nebo z vnitřních asociací s křesťanskou Eucharistií, ale ještě významněji z inkorporace reálné oběti do Eucharistie (Scruton, R.: Wagner’s Parsifal: The Music of Redemption, 2021, s. 37). Diváci byli na tuto tradici upozorněni projekcí na oponě před začátkem představení a až na pár výjimek z řad těch, kteří si oznámení zjevně nepřečetli, byl tento pokyn patřičně dodržen.

V hlavní ženské roli se dobře uplatnila mezzosopranistka Andrea Szántó, jejíž hlasový fond je přesvědčivější zejména v nižších polohách. Svou Kundry koncipovala jako trpící ženu, která je svým okolím ponižována a někdy i zneužívána (náznaky pokusu o její znásilnění již na začátku prvního jednání), přičemž se nedokáže ubránit hlubokým emocionálním poryvům svědčícím o vnitřním utrpení. Sbor byl dobře připraven (sbormistr Gábor Csiki) a především jeho pánská část dodala rytířům sv. Grálu patřičný patos a dostatečnou velkolepost, což bylo umocněno jeho umístěním po stranách hlediště během scény obřadu odhalování sv. Grálu.

Budapešťská inscenace Parsifala je důkazem, že dobře udržovaný a zanícený soubor dokáže prokázat náležitou službu geniální Wagnerově hudbě i když spoléhá pouze na vlastní síly. Kvalitativně uspokojivé obsazení pozůstávající čistě z domácích pěvců je jistě výhrou a umožňuje i do budoucna odhalovat nové dramaturgické horizonty jak pro soubor samotný, tak především pro návštěvníky. A to ať už ty domácí nebo zahraniční, kteří jsou motivováni vracet se do Maďarské státní opery nejenom kvůli kvalitě provedení a repertoárové pestrosti, ale také vstřícným cenám vstupenek. Pro příští sezonu chystá tento dům například hned tři tituly slovanského repertoáru (Dvořákovu Rusalku, Szymanovského Krále Rogera a Musorgského Borise Godunova), ale třeba dnes také vzácně uváděné Auberovo dílo Fra Diavolo.

Richard Wagner: Parsifal, Maďarská státní opera – psáno z reprízy 14. dubna 2023