Státní opera Berlín (Pod lipami) minulý měsíc uvedla novou inscenaci ne tak často hrané opery Richarda Strausse Daphne. „Bukolickou tragédii“ nastudoval mladý dirigent Thomas Guggeis, režie se ujal kontroverzní italský tvůrce Romeo Castelluci, mj. známý svými salzburskými inscenacemi Salome (2018) a Don Giovanni (2021) a v jedné z hlavních rolí se výrazně uplatnil i český tenorista Pavel Černoch.
Richard Strauss napsal operu Daphne v letech 1936-1937 na text vídeňského filologa a divadelního vědce Josepha Gregora, premiéra se uskutečnila 15. října 1938 a Daphne se tak stala předposlední Straussovou operou, která byla ještě uvedena za jeho života: následovala sice ještě Capriccio (1942), ale Danaiina Láska (Die Lieber der Danae) se dočkala jen generální zkoušky v roce 1944 (z důvodu uzavření divadel) a před publikem se objevila až v Salzburgu v roce 1952, tedy téměř tři roky po skladatelově smrti. Jednoaktová opera Daphne trvající cca 100 minut (hraje se bez přestávky) vychází volně z antického mýtu o nymfě, která prchajíc před žádostivým bohem Apollónem prosí svého otce boha Peneia o pomoc, a ten jí promění ve vavřínový strom. Téma Daphne se objevuje i u vůbec nejstarší opery Jacopa Periho (1598) či u první německé opery Heinricha Schütze. S mýtickou Daphne však spojuje Gregorova a Straussova kompozice jen základní námět. Podobně jako třeba u Ariadny na Naxu či Egyptské Heleny šlo Straussovi o zcela nový pohled na prastarou látku. Klíčovým se v případě Daphne stává (po vzoru Ovidiových Metamorfóz) téma proměny, a to nejen jako prostá transformace titulní postavy ve strom, ale především duševní a psychologické motivy jejího jednání směřující k nejniternější potřebě se izolovat od společnosti a žít mimo ni. Proměnou prochází i bůh Apollón, kterého Gregor „polidšťuje“ a dává mu konečnou podobu pastýře. Opera se nerodila lehce. Gregor (ještě zpočátku spolupracující se Stefanem Zweigem) musel pro náročného Strausse vytvořit tři různá libreta kombinací různých verzí příběhu, než konečně z jeho pera byla se vykrystalizovala konečná podoba, na kterou R. Strauss operu složil. Dodejme ještě, že původním záměrem bylo provádět Daphné společně se Dnem míru (Der Friedenstag, premiérováno 24.7. 1938), ale později byl tento úmysl zcela opuštěn.
Z mnohovrstevnatého Gregorova libreta a osobitého lyrického ražení Straussovy partitury prosycené ušlechtilostí, řeckým sluncem a působivou přírodní lyrikou italský režisér Romeo Castelluci zcela vypouští jakékoliv vnějškové reálie příběhu Daphne a velmi důkladně se noří do nitra jednání postav a motivů jejich skutků a uplatňuje přitom nespočet symbolů, které i poučený a vnímavý divák jednoduše nestačí dešifrovat. Efektní vizuální obrazy, které Castelluci používá pro vyjádření znaků (symbolů), jsou často v přímém rozporu s vnějšími atributy libreta a hodily by se spíše pro South pole (Jižní pól, 2016) českého skladatele M. Srnky než pro pozdní Straussův opus. Jen jeden příklad pro osvětlení: scenérii západu slunce bohaté řecké krajiny nahrazuje tvůrčí tým hyperrealistickým obrazem zasněžené krajiny, která má údajně „zakrývat“ – stále hustě připadající „sníh“ na scéně kryje atributy vnějšího prostředí a postupně také mimiku účinkujících, takže logicky nutí diváka ke stále většímu soustředění a odhalování pravé podstaty jevů a činů. Zasněžená scenérie silně evokuje pocit samoty a osamění, kterému se Daphne ochotně a ráda oddává. Její silný asociální postoj v Castelluciho inscenaci je možná velmi aktuální a promlouvá k dnešku, ale prostředky, které k tomu režisér používá, nejsou adekvátní. Divák by měl „přečíst“ alespoň základní obrysy režijní koncepce už přímo z inscenace a nikoliv být odkázán na její vysvětlení v rámci dramaturgického úvodu či podrobného studia v divadelním programu či seznámení se s nejrůznějšími literárními či audio-vizuálními zdroji, které tvůrce při tvorbě inspirovaly. Jedním z těchto zdrojů je v případě berlínské Daphne i kniha T. S. Elliota The waste land (Pustá země, 1922), jejíž obraz titulní strany z prvovýtisku se objeví v závěru inscenace nad jevištěm. Především závěrečná část tohoto románu je obrazem vyprahlosti moderní civilizace – který tak odkazuje k širšímu rámci Dahniny metamorfózy: něco končí a umírá, aby něco nového mohlo zase vyklíčit.
Průměrný divák je tak násilně upoután k dění na jevišti, které opanují vizuálně působivé obrazy (kterým se snaží přijít na kloub), že není schopen se už plně ponořit do hloubky Straussovy partitury. Přitom Staatskapelle Berlin je zkušeným tělesem, které má intepretaci hudby „domácích bohů“ (Hausgötter) R. Strausse a R. Wagnera pod kůží; čistě technicky hraje orchestr prvotřídně s výbornou souhrou a dynamikou, pod hudebním vedením dirigenta Thomase Guggeise hře jen trochu chyběla vyšší dávka elasticity.
V náročné titulní úloze Daphne, která po celou dobu představení téměř nesejde z jeviště, se představila pěvkyně Vera-Lotte Boecker, jejíž kariéra nabrala prudké obrátky v posledních dvou letech a vyústila až ve jmenování této umělkyně Zpěvačkou roku 2022 v anketě vyhlášené časopisem Opernwelt. Čistě pěvecky Boecker roli zvládá zdařile; přestože její hlas není na tento typ rolí vhodný, je dost lyrický až subretní, nicméně dobře se nese a má jisté kouzlo. K lepšímu pěveckému výkonu by jejímu projevu pomohlo také více legata. Jako herecká představitelka je výborná, i když její projev nemusí být zrovna divákovi sympatický: v rámci nastavených režijních postupů totiž působí spíše chladně, neuroticky až chaoticky. Její otce Peneia vytvořil špičkový basista René Pape, škoda jen, že jeho role není rozsáhlejší. Největším pěveckým překvapením inscenace je talentovaná altistka Anna Kissjudit, která dva roky působila v Operním studiu Státní opery Berlín a nyní je stálou členkou jeho souboru. Výjimečnost postavy Gaey tkví mj. ve velmi nízké tessituře této role, kterou Kissjudit ovšem zvládla příkladným způsobem a dokonalý komplexní obraz Dahniny matky obohatila o krásné frázování a výraz. Teprve člen Operního studia tenorista Magnus Dietrich (Leukippos) vskutku jedinečným způsobem vytvořil part Leukippa; krásně znělý uvolněný hlas se výborně nesl ve zrekonstruovaném prostředí Opery Pod Lipami a rovněž herecky zanechal jednoznačně pozitivní dojem. Pěvecky krajně obtížný tenorový part boha Apolla zpíval Pavel Černoch, který potvrdil svoji pověst mezinárodně etablované pěvecké hvězdy především představitelsky. Jeho určitý chladný odstup od role lze zřejmě opět vysvětlit scénickou koncepcí, ale ryze pěvecky působil v této na něj příliš dramatické úloze roli poměrně lyricky. I menších rolí Dvou dívek se uplatnily dobře vedeny hlasy sopranistky Evelin Novak a mezzosopranistky Natalie Skrycky, velmi dobrý výkon odvedl i Sbor Státní opery (Staatsoperchor) vedené sbormistrem Martinem Wrightem.
Richard Strauss: Daphne, Staatsoper Berlin, premiéra 10. února 2023, psáno z reprízy 12. března 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.