Monumentální historická operní freska Svätopluk, která měla svou světovou premiéru v roce 1960, je jednou z pouhých dvou oper zkomponovaných slovenským skladatelem Eugenem Suchoňem. Tou chronologicky první je známější a častěji uváděná Krútňava. Zatímco tato je považována za slovenskou „národní operu“, kterážto tímto přívlastkem (nikoli však příběhem či námětem) koresponduje s Prodanou nevěstou Bedřicha Smetany, Svätopluk, mladší z obou děl, je jakýmsi pendantem Smetanovy Libuše. Bývá totiž obecně popisován jako „slavnostní opera“, jejíž příběh se odehrává na pozadí reálných historických událostí a částečně také s reálně existujícími dějinnými postavami.
Tento slavnostní rozměr opery je umocněn navíc tím, že upravené fanfáry z úseku sborové scény z I. jednání oznamující vstup Svätopluka do královské síně se od roku 1993 používají jako oficiální prezidentské fanfáry. Jak v rozhovoru pro web Operaslovakia.sk objasnil Suchoňův zeť Peter Štilicha, vznikly z iniciativy prof. Ladislava Burlase a tehdejšího šéfdirigenta Slovenské filharmonie Ondreje Lenárda u příležitosti inaugurace Michala Kováče prezidentem Slovenské republiky. Ta se konala 2. března 1993. Jedná se tedy o stejné využití hudebního úseku, s nímž se setkáváme právě u Smetanovy Libuše v kontextu tradic moderní české státnosti. Navíc podobně jako Libuše i opera Svätopluk končí jakousi věštbou či spíše varováním. To se týká, jak je známo z legendy o třech prutech a Svatoplukových synech, vladařovy obavy z nesvornosti (nejednotnosti) a hrozby rozpadu říše, což se záhy po jeho smrti stalo realitou. Zatímco tedy Libušina věštba se nese v optimistickém duchu a nastiňuje slavné či hrdinné horizonty budoucnosti českého národa, Svätoplukovo varování těsně před smrtí je především vyjádřením obavy z vnitřní fragmentace a politického chaosu, do něhož se říše může propadnout, což bude mít zhoubné důsledky i do daleké budoucnosti: „Tak i vy! Keď budete zotrvávať v láske a svornosti, vaši nepriatelia vás nikdy nepremôžu. Ak však z nesvornosti a žiarlivosti sa rozdelíte na tri vlády, neposlúchajúc najstaršieho brata, zničíte sami seba a susední nepriatelia znivočia vás do základov. (…) Naše rody uvalíte do otroctva! Dŕžavu roztrháte, čo zasejete, iní vám zoberú. Reč vaša bude rečou služobníckou! Stáročia ďaleké preklínať vás budú. (…) Tisíc rokov budete otrokmi! Žobrákmi bez vlasti!“ A ještě jedna podobnost se Smetanovou Libuší. Podobně jako v ní, kde je hlavním zdrojem konfliktu spor dvou bratří (Šťáhlava a Chrudoše), i v Svätoplukovi se hlavní konfliktní linie odvíjí od bratrského mocenského soupeření, konkrétně Mojmíra a Svätopluka mladšího.
Podobně jako Libuše, i tato opera bývá inscenována při výjimečných příležitostech. V pražském Národním divadle zejména v případě Smetanova „slavnostního tableau“ se jedná o státní svátky. K novým (či obnoveným) nastudováním Svätopluka doposud na Slovensku historicky docházelo většinou u příležitosti různých kulatých výročí. Nejinak je tomu letos, kdy se Svätopluk inscenuje u příležitosti 30. výročí vzniku Slovenské republiky a rovněž 30. výročí úmrtí autora díla.
Při komponování (a především psaní libreta) se Suchoň inspiroval nejen tehdejšími archeologickými a historickými poznatky z výzkumu „velkomoravského období“ slovanského osídlení a druhé, „cyrilometodějské“ vlny christianizace (tu první představovali franští kněží), ale též hrou lékaře a dramatika Ivana Stodoly Kráľ Svätopluk z počátku 30. let minulého století (Stodola je spolu se skladatelem a Jelou Krčméryovou-Vrteľovou spolutvůrcem libreta opery), dále románem spisovatele Ladislava Nádaši-Jégého Svätopluk z roku 1928 a – jak poznamenává katolický kněz a muzikolog Igor Vajda ve své dosud nepřekonané monografii Slovenská opera (1988, s. 51) – také knihou českého slavisty a archeologa Lubora Niederleho Slovanské starožitnosti. Ještě před samotnou operou Suchoň v polovině 30. let zkomponoval předehru Kráľ Svätopluk a následně scénickou hudbu ke zmíněné Stodolově hře. Tato Suchoňova opera, podobně jako Krútňava, dostala na konci 80. let též filmovou podobu, a to díky režisérovi Jozefu Zacharovi.
Pro zajímavost zmiňme, že kromě těchto uměleckých zpracování svatoplukovského tématu patří k důležitým dílům slovenské provenience také epos kněze Jána Hollého Svätopluk z roku 1833 a po Suchoňovi tento námět operním způsobem zpracoval rovněž Alexander Moyzes v opeře Udatný kráľ, která měla premiéru v roce 1967, tedy pouhých sedm let po uvedení Suchoňova díla, a to u příležitosti 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Jedná se o přepracování vlastní Moyzesovy scénické kantáty Svätopluk z poloviny 30. let. Přinejmenším svou slabší dramaturgickou stavbou a nedobrou kvalitou libreta však nedosahuje znamenitosti o něco staršího Suchoňova opusu, což způsobilo, že se – na rozdíl od Svätopluka – jevištně neujala a dnes se již prakticky neuvádí ani na Slovensku.
Avšak ani Suchoňův Svätopluk jako takový nemá a vlastně ani nemůže mít bohatou inscenační tradici srovnatelnou s nesmrtelnými a mnohem staršími Smetanovými opusy zmíněnými výše. Slovenské národní divadlo nyní uvádí teprve páté nastudování tohoto výjimečného a pro slovenskou operní tvorbu tak důležitého díla. Mimo Bratislavu jej na území dnešního Slovenska inscenovala pouze jednou košická operní scéna, a to právě v roce světové premiéry. Hezký přehled všech dosavadních bratislavských inscenací nabízí ve svém nedávném textu hudební publicista Vladimír Blaho.
Zatímco doposud posledního nastudování z roku 2008 se režijně ujal nedávno zesnulý Juraj Jakubisko a hudebně Dušan Štefánek, nejnovější produkci připravili režisér Roman Polák a dirigent Martin Leginus, jenž je známý také českému publiku z dob svého pražského působení. Primárně činoherní režisér Roman Polák má s režírováním oper už značné zkušenosti. Pro SND režijně připravil například Rossiniho Lazebníka Sevillského či Pucciniho Triptych (který mělo možnost zhlédnout i české publikum během pražského Festivalu opera v roce 2017), pro Státní divadlo Košice Saint-Saënsův slavný „biblický“ opus Samson a Dalila a pro banskobystrickou Státní operu dvojici Cikkerových oper Coriolanus a Juro Jánošík a též Suchoňovu Krútňavu.
Pro zajímavost uveďme, že Národní divadlo v Praze Svätopluka představilo ve vlastním nastudování pouze jednou: v letech 1960 až 1965 se hrál celkově 31x. V českém prostředí tato opera zazněla naposled v květnu 1988 během hostování SND v Praze na festivalu Pražské jaro. Že prakticky od té doby slovenská opera obecně nemá v českém prostředí na růžích ustláno, je známá věc. A to ani ta, která by přinejmenším námětově mohla být českému publiku blízká (typově např. Cikkerovo Ze života hmyzu). O důvodech však lze pouze spekulovat, což není předmětem této recenze.
Jelikož je zmíněná opera pro širší české publikum prakticky neznámá, má smysl alespoň stručně zmínit, že její děj se odehrává hned na několika rovinách. Tou první je historický střet pohanství a křesťanství v 9. století v územně-politickým útvaru, který označujeme názvem Velká Morava. Jak v obsáhlém rozhovoru pro web Operaslovakia.sk upozorňuje Prof. Martin Homza, „křesťanství se zde vnímá do jisté míry dvoupolárně; na jedné straně jako ideologie, která má potlačovat původní pohanskou svobodu a na druhé straně jako jisté východisko při budování monarchie“. Druhou rovinou je mocenský zápas Svätopluka st. s Franky na jedné straně a na straně druhé vzájemné pře dvou ze tří jeho synů: Svätopluka mladšího pragmaticky se přiklánějícího tu k pohanskému světu a jindy k západnímu, „latinskému“ křesťanství reprezentovanému franskými kněžími, a Mojmíra (pozdějšího Mojmíra II.) sympatizujícího s křesťanstvím v podobě, jakou přináší svatí bratří Konstantin (později znám jako Cyril) a Metoděj, resp. jejich učedníci pod vedením sv. Gorazda (což je i v libretu několikrát explicitně zmíněno). Poslední syn Predslav je mnichem a vystupuje pouze krátce v závěru 3. jednání. K tomu lze přičíst ještě intrikánství kněžny Ľutomíry, podle libreta dcery panonského knížete Braslava. Třetí rovinou je, nepřekvapivě, láska, která se projevuje zejm. vyznáními igrice Záboje vůči Ľutomíře, která těchto citů neopětuje, pouze si se zamilovaným Zábojem chladně zahrává a nabízí se mu výměnou za cenné informace. Opera, která je vlastně intimním dramatem vnitřně rozervaného umírajícího starého vladaře vykreslená na pozadí historických událostí, končí jeho smrtí, definitivním znesvářením Mojmíra a Svätopluka ml. a mluveným, mírně optimistickým epilogem Záboje. Tomu ještě předchází sugestivní „halucinační scéna“ Svätopluka st., která svým charakterem evokuje obdobnou scénu v Musorgského Borisu Godunovovi.
Režisér Polák rozehrává „svého“ Svätopluka v divadelním bezčasí ve vhodně zvolených kulisách opuštěné industriální budovy (v podstatě jakéhosi brownfieldu) typické rezavými zdmi a ve druhé polovině díla také polozřícenou pravou částí s obnaženou zdí a pulzujícími světelnými pruhy. Jistou cílenou „ošuntělost“ stěn, které na levé straně horizontálně ukončuje vysoký přimontovaný žebřík, jenž občasně využívají ke šplhání dělníci-akrobaté, a na pravé straně prosklený výklenek lehce evokující oratoře v kněžištích barokních kostelů, v němž příležitostně defilují postavy, podporuje povětšinou přirozené žluté světlo (světelný design Ján Ptačin).
Pohanského boha Peruna, který je v libretu hojně zmiňován, symbolizuje kulatý světelný objekt umístěný ve vzduchu ve středu scény. Kolem něj příležitostně probíhají svítící pásy, přičemž sám o sobě vytváří abstraktní světelné obrazce, a to až do momentu zřícení ve 2. dějství (světelné objekty Ján Šicko), kteréžto koresponduje s vpádem Mojmíra a jeho družiny a se záchranou Mileny odsouzené k živé oběti Perunovi upálením po pohřbu jejího chotě Dragoše. Inteligentní (zejména v masových scénách 2. jednání) je využití tanečníků a tanečnic v patřičné, místy značně expresivní, choreografii různých druhů tance vč. streetdance (choreograf Ladislav Cmorej).
Architektura scény (scénografie Barbora Šajgalíková) je přátelská vůči zpívajícím účinkujícím i vůči divákům a divačkám, jelikož svým tvarem dobře vede zvuk směrem do hlediště. Díky tomu se hlasy neztrácí v zadní části jinak velkoryse koncipovaného velkého jeviště nové budovy SND. Základní scéna obvodových zdí průmyslové budovy je během večera bez větších změn v základní koncepci, ale k jistým úpravám dochází ve 2. a 3. jednání. Jevištní inventář tvoří v podstatě jenom volně, jakoby ledabyle rozmístěné individuální kusy židlí a stolů, což přispívá k úspornému minimalismu, avšak dává dostatečný prostor pro rozehrání hlubší psychologie jednotlivých hlavních postav, čemuž pomáhá i dobře dramaturgicky vystavěné, byť místy díky použitému jazyku poněkud archaické libreto hemžící se tu a tam z dnešního pohledu i úsměvnými výrazy, jejichž účelem bylo z pohledu tvůrců libreta evokovat dávnou dobu velkomoravských vládců a různých sociálních skupin. Některé prvky na scéně, např. v soudobé režii již téměř obligátně přítomné mikrofony (zde na stojanech), jsou poněkud zbytečné. Také monumentální a opulentně působící plameny ohně na otevřené scéně dobře fungují ve 2. jednání, kdy hrozí již zmíněné upálení Mileny, ale jsou už zbytečně nadužívány v následujícím dějství. Totéž platí o malém „bazénku“ na levé straně jeviště, který se objevuje právě v závěrečném jednání, přičemž režisér několikrát děj a interakce postav (např. Ľutomíra a Záboj, Mojmír a Svätopluk ml.) umísťuje právě sem. Dobře však napříč operou funguje mobilní „lešení“, které slouží hlavně jako přenosný trůn Svätopluka st. a sedadlo-řečniště Bogata.
Polákova režie nepředstavuje pokus o „realistické“ či historizující vykreslení dobových reálií, ale není ani typickým Regietheater, které je známé z německých a rakouských jevišť. Je tak spíš určitým kompromisem, který nepobouří konzervativního diváka a může uspokojit i tu část publika, která má v oblibě expresivnější vyjadřovací prostředky a nadčasový výklad děje. Drobnokresba psychologie charakterů klíčových postav je v režisérském vedení patrná, přičemž by však někdy neuškodila střídmost v hereckém projevu, např. v postavě Svätopluka ml. (Ondrej Šaling). Současně je celé pojetí díla, jak sám režisér připomíná v tištěném programu, metaforickým vyjádřením věčně se vracející otázky „boje o moc“. Současně lze příběh z pohledu slovenského diváka číst i optikou aktuálních politických problémů. Je zajímavou koincidencí, že otázka nesvornosti synů Svätopluka a jejich rozporů se na jeviště první scény vrací v době vlády vládnoucí v demisi a blížících se předčasných parlamentních voleb…
Kostýmy laděné převážně do černé, minoritně též bílé barvy a připravené kostýmním výtvarníkem Pavlem Dendisem dobře korespondují s režijním pojetím. Podtrhují vývoj psychologie postav (zejm. Svätopluk st.) či konkrétní motivy jejich jednání (Ľutomíra). Na začátku opery v 1. jednání vidíme např. vladaře Svätopluka st. v zářivém, zlatistvě zdobeném bílém plášti s výrazným vzorem, zatímco v závěru opery, těsně před smrtí tohoto vnitřně zlomeného starce, už jej sledujeme oděného do civilního šatu: černých kalhot a černé košile. Jeho mrtvé tělo je poté pokryto zlatou tkaninou, kterou během předchozího děje občasně využívá jako jakýsi vladařský symbol (snad stylizovaný plášť). Nutno dodat, že dalším důležitým doplňkem této postavy plynoucím také z libreta je též královská koruna, v závěru odevzdána jeho synu Mojmírovi. Kněžna Ľutomíra je nám rovněž na začátku představena v bílém hávu s decentními zlatými doplňky, aby se pak v 1. obrazu 3. jednání uvedla jako lstivá a manipulativní žena v tmavém kostýmu evokujícím kurtizánu a následně ve 2. obrazu téhož dějství v černo-červených šatech, v nichž jí také stíhá smrt z rukou Záboje, v němž se „hnulo svědomí“, a kterýžto jí předtím miloval a toužil po ní, čehož Ľutomíra do té doby umně zneužívala.
Pokud se jedná o hudební nastudování, jednoznačné prvenství si odnesl skvěle a dynamicky hrající orchestr. Dirigent Martin Leginus doslova dýchal s hráči tělesa i s pěvci na jevišti a jeho osobní zaujetí mnohovrstevnou Suchoňovou partiturou bylo více než zjevné. Pokud by si orchestr Opery SND udržel tuto úroveň i v reprízách díla, příp. také do dalších operních produkcí, byla by to nepochybně dobrá správa přispívající ke konsolidaci celého operního souboru. Jednotlivé nástrojové skupiny zněly kompaktně, orchestr ani ve fortissimu nepřekrýval pěvce a souhra mezi „jámou“ a jevištěm byla přímo ukázková. Dobře se vedlo i sboru (sbormistryně Zuzana Kadlčíková), který v tomto díle sehrává na mnoha místech důležitou roli, ať už se jedná o velkomoravský lid, kněžky slovanské bohyně Moreny, Mojmírovu družinu, římské kněze či královské dvořany.
Výjimečnou kreaci předvedl přední sólista SND a dlouholetá opora sólistického ansámblu Peter Mikuláš, pro nějž tato role patří bezpochyby k těm životním. Nesetkává se s ní ve svém uměleckém životě poprvé. Zpívá ji již od roku 1985, což bylo ještě za života samotného Mistra Suchoňe. I když je už na jeho materiálu znát jistý druh únavy i trochu menší objem (zřejmě se jednalo i o lehkou indispozici, byť předem neohlášenou), svým osobním charismatem a přirozeným herectvím činil Mikuláš složitou Svätoplukovu postavu uvěřitelnou a plnokrevnou. Rozhodně se nejednalo jenom o bezkrevný patetický monument, který návštěvníci bratislavského Hradu můžou vidět v již více než dekádu stojící a v době vzniku dosti kontroverzní bronzové jezdecké soše „krále Svätopluka“ z dílny Jána Kulicha. V závěru opery předvedl Mikuláš již vpravdě zlomeného starce, jehož po celý život sžírala vina za oslepení svého strýce Rastislava (v libretu též jako Rastic). Mimochodem, explicitní odkaz na orgán zraku se v libretu objevuje víckrát. Sugestivně např. ve scéně odhalení zrádných záměrů Ľutomíry (již po její smrti) ve 2. obrazu 2. jednání, kdy Dragomír zpívá: „Bola to Ľutomíra! Tušil som! Vedel! Oči jej dám vypáliť“, načež vládce Svätopluk reaguje: „Oči nie! Oči nevypáliť na mojom dvore!“
Postav se v této opeře hemží na jevišti opravdu hodně, a proto se přistavme alespoň při těch hlavních. Pokud by si někdo z účinkujících měl odnést pomyslný vavřín za nejlepší pěvecký výkon premiérového večera, byl by to nepochybně Daniel Čapkovič jako Mojmír a Monika Fabianová v roli Blagoty, Mileniny matky. Čapkovičův hutný baryton vynikal pevností a průrazností a rovněž jistotou v nelehkých vysokých částech partu. Jeho přirozené herectví podtrhovalo Mojmírův charakter: na jedné straně oddaně křesťanského a laskavého vládcova syna (v závěru 2. jednání vysvobozuje se svou družinou k upálení určenou Milenu ze spárů pohanských kněžek Moreny), a současně vznětlivého a do boje připraveného bratra, protipól Svätopluka ml. Dosti vysoce položený part této vesměs negativní postavy s otcovražednými úmysly oduševněně a exaltovaně zazpíval již zmíněný Ondrej Šaling.
Druhým stěžejním tenoristou večera byl v roli igrice Záboje Tomáš Juhás. Od počáteční nejistoty způsobené zřejmě i premiérovou nervozitou a tím, že je to právě on, kdo celé dílo svým zpěvem otevírá („Veligrad, Veligrad, sídlo kniežat slávnych…“) a také uzavírá zmíněným mluveným epilogem, se Juhás „prozpíval“ k znamenitému výkonu tohoto vesměs lyrického partu, rovněž bohatého na proměnu vnitřní psychologie. Jeho počáteční zamilování se do Ľutomíry se v dějové dynamice a pod tíhou jejího zákeřného chování mění v nenávist ústící v její vraždu a následnou lítost ze zrady před stolcem Svätopluka st. (prozradil totiž hned v úvodu kněžně důležité informace o přípravách vladařova vojenského výpadu proti Frankům).
Trpící a milující Milenou, dcerou Blagoty, byla Eva Hornyáková, která se svým příjemně znějícím sopránem zaskvěla zejm. ve své dojemné a srdceryvné písni-vyznání ze 3. jednání („Som dievča skromné…“). Rozsáhlou a z hlediska děje důležitou roli Dragomíra, „nádvorního špána“ (jakéhosi „ředitele vojenské kanceláře“ Svätopluka st.) kreoval barytonista Pavol Remenár důstojně a rozhodně. Panonskou kněžnu Ľutomíru obdařila vždy spolehlivá sopranistka Jolana Fogašová vpravdě odpudivou zákeřností, která divákům obeznámeným i s jinými postavami této umělkyně mohla evokovat např. její Lady Macbeth z Verdiho Macbetha. Škoda jen, že přechody z níže položeného parlanda do zpěvu byly zejména v 1. jednání poněkud „skokové“.
Z menších postav můžeme zmínit dobře předneseného Svätoplukova syna Predslava (Peter Račko) a působivým, byť krátkým výstupem po pěvecké i herecké stránce se jako vojín Turoň předvedl také Martin Morháč, frekventant Operního studia SND. Poněkud užší tenor v menším objemu prokázal v rovněž kratším výstupu Peter Malý v roli Nitrabora, předního člena Mojmírovy družiny. S patřičnou razancí pronesl ve 2. jednání v několika výstupech svůj part Bogata, pohanského velmože, Filip Tůma. Dobře se ujali svých menších postav rovněž Michal Onufer jako žrec, Róbert Remeselník jako vražec, František Ďuriač jako staršina, Pavol Mucha jakožto strážce obětiště a v extatické scéně chystaného Milenina upálení také obě dvě první kněžky Moreny (Adriana Banásová a Alena Kropáčková).
Na závěr dodejme, že k důstojnému provedení této „slavnostní opery“ přispívá také dobře připravený papírový program, za jehož největší pozitivum lze považovat kompletní libreto opery (tak důležité pro hlubší ponoření se do děje), jakož i zasazení tohoto díla do kontextu mezinárodní operní tvorby své doby. To umožňuje (i díky množství dnes dostupných nahrávek) srovnat Suchoňův hudební jazyk i dramatický tvar tohoto díla s jinými opusy světového operního repertoáru kolem poloviny 20. století, jenž se dnes pohříchu objevuje na jevištích (nejenom těch slovenských a českých) tak raritně. Snad i nové provedení Svätopluka v SND pomůže šířit povědomí o tomto díle doma i za hranicemi, k čemuž by mohla napomoct i avizovaná studiová nahrávka, o níž v programu píše dirigent Martin Leginus.
Eugen Suchoň: Svätopluk, SND Bratislava 24. února 2023 – psáno z premiéry
Autor je politolog a operní fanoušek
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.