Nová vídeňská Kostelnička zvítězila na plné čáře

Vídeňská státní opera 15. října 2022 – na programu je další představení v rámci tzv. Wiederaufnahme (obnovené premiéry) starší inscenace Její pastorkyně Leoše Janáčka, v cizině tradičně uváděné pod názvem JENŮFA. Pro většinu návštěvníků je magnetem tohoto představení zjevně litevská sopranistka Asmik Grigorian v hlavní úloze, velmi oblíbená u našich rakouských sousedů od doby, kdy jak raketa zazářila na salcburském operním festivalu – nejdříve jako Marie v Bergově Wozzeckovi, hned  poté jako Salome, Chrysothemis a nejnověji (2022) ve třech ženských postavách Pucciniho Triptychu.

Nová vídeňská Jenůfa však přináší i další velkou pěveckou osobnost a objevný debut na této prestižní světové scéně. Roli Kostelničky původně měla zpívat Violeta Urmana, ale poté co odřekla své vystupování, vedení WSO oslovilo českou pěvkyni Elišku Weissovou, která přijela, předzpívala – a roli získala.  Premiéra nové série se konala v neděli 9. října a z druhé reprízy v sobotu 15.10.2022 pořídila Vídeňská státní opera video stream, který bude k dispozici předplatitelům této služby.

Inscenace Davida Poutneyho z roku 2002 původně ještě uvedená v němčině (později přestudovaná do češtiny) byla koprodukována s Národním divadlem v Brně ( česká premiéra 21.1 .2004), kde se ovšem „zdržela“ jen na necelé tři měsíce – zahajovací večer vysílala Česká televize přímým přenosem z Janáčkova divadla, tehdy v roli Kostelničky s Anjou Siljou a Helenou Kaupovou jako Jenůfou. Poutney spolu se svým scénickým výtvarníkem Robertem Israelem přenáší děj do jakéhosi industriálního mlýna, což dost oslabuje hlavní myšlenku Preissové předlohy, neboť v tomto novém „pokročilejším“ prostředí už není takovou lidskou tragédií mít nemanželské dítě. To, co ale rozhodně vadí, je nadbytek bezobsažných pohybových akcí v mlýně (přenášení pytlů z místa na místo), které plní ilustrativní funkci bezduché vycpávky, aniž by  to přinášelo nové informace formující charakter jednotlivých postav. V tomto smyslu je však potěšitelný další vývoj inscenace ve zbývajících dvou jednáních, který se už soustřeďuje výhradně na vztahy hlavních protagonistů s omezeným počtem rekvizit na scéně, resp. na téměř prázdném jevišti ve třetím jednání opery.

Největší podíl na celkově výborném provedení Její pastorkyně měl skvělý český dirigent Tomáš Hanus, který dovedl zkušené a precizně hrající Wiener Philharmoniker k uchvacujícímu výsledku. Hanus vsadil na poměrně volná tempa, která dávala účinkujícím tvůrčí prostor pro vyslovení a sdělení obsahu zpívaného textu; dirigent přesto udržel během celého večera intenzivní napětí, které byl schopen vygradovat ještě přesně odměřenými pauzami. Pěvci pak i sami měli možnost pracovat kongeniálně s pauzami, např. Jenůfa v druhém jednání před „Kde to jsem…“ nebo Kostelnička „To můj skutek, můj trest boží“ ve třetím jednání apod. Dramaticky nijak mimořádně vyhrocený způsob dirigování Jenůfy se ukázal jako optimální v kombinaci s velkými plastickými výkony zpěváků v hlavních rolích.

Asmik Grigorian se po pražské (koncertní) Rusalce objevila poměrně záhy v další roli českého repertoáru. Jenůfě propůjčuje ušlechtilý elegantní zjev, herecky však působí trochu monotónně, neboť si svůj bol přináší na jeviště už od první chvíle; její interpretaci zdobí okouzlujícím způsobem znějící vysoké tóny, ale ve snaze vytvářet vždy působivou melodickou linii zůstává leccos dlužna výslovnosti a práci s textem: nedokáže se do textu „zakousnout“, vytěžit z něj maximum, a tak výrazově zůstává poněkud matná. Navíc určitý pocit chladu z jejího provedení lze přičíst jistě i nedostatku vřelosti.

Eliška Weissová jako Kostelnička znovu uchvátila i ty (české a slovenské) diváky, kteří tuto její mistrovskou kreaci zažili na tuzemských scénách. Ukázalo se, že se špičkovým dirigentem a orchestrem dokáže svoji interpretaci ještě dále prohloubit a posunout. Její Kostelnička přichází do děje poměrně tvrdě a ostře, jak „vytesaná ze žuly“, aby v druhém jednání spalujícím způsobem rozkryla bohaté nitro své mnohovrstevnaté postavy. Její výkon je naprosto soustředěný, je znát, že Kostelnička je role, kterou má pěvecky a herecky „pod kůží“ a dokáže v ní předvádět další finesy, které poselství jedné z nejnáročnějších rolí dramatického oboru ještě umocňují. Tessitura náročné partie současné poloze jejího hlasu (dramatického sopránu, který se vyvinul z dřívějšího mezzosopránu) neobyčejně vyhovuje. Vrcholem její kreace bylo třetí jednání; i přestože její Kostelnička působí v závěru opery poměrně staticky, silou své interpretace přitahuje vnímání obecenstva, které její výkon při závěrečné děkovačce po zásluze bouřlivě oslavuje. Do TOP trojice nejlepších představitelů určitě je nutné ještě zařadit mladého Brita Davida Butt Philipa, který po úspěšném Borisi v Kátě Kabanové na letošním salcburském festivalu tentokrát (opět) přesvědčil krásně vystavěným charakterem Laca. Jeho mužně znějící tenor má velký dramatický potenciál, ale zároveň zaujme vřelou lyrickou polohou svého hlasu, stejně tak jako velmi dobrou češtinou, kterou bohatě využívá pro výrazové odstínění role.

V ostatních rolích předvedla Vídeňská státní opera velmi slušný standard, i když role rychtáře, rychtářky, Karolky, Bareny, pastuchyně či Jana bychom v pražském nebo brněnském Národním divadle obsadili bezesporu kvalitněji. To platí i pro člena souboru WSO Michaela Laurenze, který možná dobře zvládá charakterní role, ale Števa byl nad jeho současné pěvecké i fyzické možnosti.

Podzimní Jenůfa ve Vídni tak přinesla především velký hudební zážitek, za kterým stojí především velké výkony T. Hanuse, A. Grigorian a E. Weissové, které bychom všichni přáli, aby nezůstalo jen u tohoto jediného hostování na velké evropské scéně.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Jenůfa), Vídeňská státní opera – premiéra 24.02.2002, obnovené nastudování říjen 2022