Novou sezónu Opery Národního divadla Praha otevřeli ve Zlaté kapličce ve znamení příchodu nového hudebního ředitele Opery Národního divadla Roberta Jindry. Přední český dirigent se tak vrací do Národního divadla ve funkci, která je logickou a zaslouženou poctou jeho umění i zkušenostem, které za poslední roky nabyl na tuzemských, ale především zahraničních operních scénách.
Po dvou vstupních reprízách Dvořákovy Rusalky vyšperkované účastí exkluzivních hostů nový šéf přivedl na jeviště historické budovy titul, který se na v repertoáru ND Praha objevil naposledy v sezóně 2008/2009 – Janáčkovu Věc Makropulos. Geniální dílo autora původní předlohy Karla Čapka a libretisty a skladatele Leoše Janáčka bohužel na našich scénách není častým hostem; zejména vzhledem k vysokým nárokům orchestr a na obsazení titulní ženské postavy. Do ND se pak Věc Makropulos vrátila ještě jednou (v roce 2011), ale to už „jen“ jako Čapkovo drama v režii Roberta Wilsona a se Soňou Červenou v hlavní roli. Častěji má český divák příležitost se potkat s „Třistaletou“ na brněnských scénách, a to zejména díky pohostinským představeních zahraničních souborů v rámci mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno.
Robert Jindra zvolil pro svůj janáčkovský vstup formu koncertního provedení, s kterým již před deseti lety vzbudil pozornost v Národním divadle moravskoslezském. Z tehdejšího obsazení, které naštěstí zachytil i rozhlasový záznam a CD, do nového pražského provedení přešli Eva Urbanová jako Emilia Marty, Aleš Briscein jako Albert Gregor a Michaela Zajmi v menší roli Komorné.
Orchestr Národního divadla Praha během druhé reprízy koncertního provedení 14.9.2022 se tentokrát předvedl na pódiu – a ve skvělé kondici. Dirigent Robert Jindra mu dokázal přesvědčivým způsobem vtisknout svoji osobitou koncepci tohoto mistrovského díla. Bylo velmi potěšující zase v ND slyšet Janáčka v tempech, která dávala zpěvákům dostatečný prostor pro interpretaci textu, tak důležitou právě v této kompozici, která převážně probíhá ve stylu konverzačního „parlanda“. Obsah sděleného slova třeba i v rychlém tempu a úsečnosti jednoznačně vyžaduje pro diváka absolutní srozumitelnost a dokonalou souhru mezi dirigentem, orchestrem a zpěváky – což se Robertu Jindrovi podařilo vrchovatě.
V hlavní ženské roli dokázala svůj velký ostravský výkon zopakovat a co do proniknutí do nitra postavy ještě prohloubit Eva Urbanová. Do Emilie Marty vkládá neobyčejné fluidum své osobnosti; i když nahlíží do notového zápisu, je zjevné, že má roli pod kůží a rafinovaně nakládá s nuancemi interpretace. Její Elina není až tolik cynická a citově okoralá, jako to vídáme na operní scénách, ale to jí nic neubírá na pestré paletě nálad a emocí, které divákovi předkládá. Urbanové čistě hlasový projev už přirozeně nese známky jisté opotřebovanosti, perfektně jí vyhovuje konverzační ráz zpěvní linky, v občasné vysoké poloze partu a pak ve velkém finále musí jít až na hranici svých možností. Je to v každém případě ale výkon velké umělkyně.
Alberta Gregora vytvořil v plném lesku svých schopností vždy spolehlivý Aleš Briscein, Josef Martiník zaujal krásným témbrem svého basu a především přirozeností svého projevu. Adam Plachetka se ujal role Barona Prusa a propůjčil mu pěkně disponovaný pěvecký projev, možná mohl přidat v detailnějším prokreslení Prusova charakter. Michal Lehotský i v pro něj menší a netradiční roli solicitátora Vítka vytvořil úkol s plným vědomím jeho závažnosti, part jeho dcery Kristiny přesvědčivým a líbezným způsobem naplnila Jana Sibera. Překvapením večer byla účast tenoristy Jaroslava Březiny v rozsahově menší postavě Hauka – Šendorfa, jehož dva výstupy ozdobily představení. Bylo potěšující slyšet tak výjimečnou hereckou i vokální charakterizaci (navíc s použitím zajímavých glisand) v roli, která ve světě bohužel bývá (bohužel) svěřována charakterním tenorům až za zenitem jejich kariéry. Soubor sólistů zdárně doplnili ještě Yvona Škvárová jako Poklízečka, Michaela Zajmi jako Komorná a Ivan Kusnjer (strojník). Jan Moravec se svými vokálními prostředky pěkně zhostil tenorové úlohy Janka, ale co do výrazu a interpretace role postavě zůstal leccos dlužen.
Jen trochu zklamání z hvězdného večera v pražském Národním divadlo přinesl fakt, že se jednalo o pouhé koncertní provedení. Opera Věc Makropulos je má jedno z nejoriginálnějších a nejlépe napsaných libret v operní literatuře vůbec a jevištní akce by jistě ještě umocnila jinak velmi pěkný zážitek ze zářijového večera.
Národní divadlo Praha; Leoš Janáček – Věc Makropulos (koncertní provedení 11. a 14. září 2022), psáno z reprízy 14. září 2022
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.