Giulio Cesare v Divadle na Vídeňce baví a láká vytříbeností hudebního jazyka

Divadlo na Vídeňce se dlouhodobě a systematicky věnuje projektům barokní opery, a to nejen v rámci svého staggionového modelu původními inscenacemi, ale také koncerty zcela neznámých až osvědčených titulů 17. a 18. století. Zcela mimořádné místo v repertoáru Theater an der Wien však zaujímá snad nejvýznamnější představitel barokní opery G. F. Händel. U příležitosti 15. výročí samostatnosti tohoto třetího operního domu ve Vídni (vedle Vídeňské státní opery a Volksoper) byla uspořádána menší vzpomínková výstava upozorňující na nejvýznamnější produkce posledních let.  Jeden samostatný panel byl věnován právě G. F. Händelovi a chronologicky zachycuje jeho 42 oper a 25 oratorií s případným odkazem na jejich provedení v Theater an der Wien (TAW) – a nutno s velkým obdivem prohlásit, že skutečně značná část těchto děl se právě na tomto jevišti v posledních letech objevila! K těm nejúspěšnějším se rozhodně řadí Semele v režii Roberta Carsena s Cecilií Bartoli v hlavní roli, Partenope se skvělou Christinou Schäffer, Rodelinda s Danielle de Niese a Malenou Ernman nebo Händelův velkolepý Messiah v unikátní scénické podobě režiséra Klause Gutha.

Nejnovější händelovským počinem divadla na Naschmarktu je dnes poměrně často prováděný Giulio Cesare in Egitto (Julius Cesar v Egyptě), který v sousedství skladatelovy Alciny, Ariodanteho a Rinalda patří mezi vůbec nejoblíbenější kusy hudební literatury z období baroka.

Operu, která pochází z prvního období velkých Händelových úspěchů během jeho pobytu v Londýně, hudebně nastudoval britský dirigent Ivor Bolton s orchestrem Concentus Musicus Wien. Ivor Bolton je zkušeným a renomovaným znalcem barokní interpretace – shodou okolností byl to právě Giulio Cesare in Egitto v roce 1994, kterým se poprvé představil publiku Mnichovské státní opery, když ho tam povolal tehdejší indentant Sir Peter Jonas, který v tomto operním domě založil velice oblíbenou tradici uvádění barokních oper.  Giulio Cesare je luxusním hudebním kouskem, který ve své původní délce přesahující délku pětin hodin obsahuje mimo jiné po osmi ! áriích pro dva titulní představitele, kterými v době světové premiéry v Londýně v roce 1724 nebyli nikdo jiný než slavný altový kastrát Francesco Bernardi, známý pod uměleckým jménem Senesino (Cesare) a Francesca Cuzzoni (Kleopatra). Pochopitelným aktuálním zásahem do partitury došlo ke zkrácení opery na cca tři hodiny čistého času, přičemž byly vynechány některé recitativy a došlo i k redukci árií. V případě zmíněných hlavních postav byly každé škrtnuty árie dvě.

Zajímavým tématem může být rovněž otázka hlasového obsazení jednotlivých postav v dnešní době: titulní roli kastrátového Giulia Cesara zpívali ještě v době počátku renesance barokní hudby (na počátku 70. let minulého století) většinou barytoni a basisté, později je vystřídaly mezzosopranistky, které v některých současných produkcích přetrvávají až dosud, pokud nejsou alternovány countertenoristy (resp. konkrétně altisty). To je i případ countertenora Bejuna Mehty, který ztvárňuje hlavní postavu v Divadle na Vídeňce. V případě všestranně náročné partie Kleopatry se současné hlasové obsazení kryje s původním (koloraturní soprán), to samé platí u Cornelie – tou první byla mezzosopranistka Anatasia Robinson.  Kastrátovou roli Tolomea (Ptolemaia, bratra Kleopatry) zpívají dnes převážně countertenoristé (jako Christophe Dumaux ve Vídni).  Důležitou úlohu Sesta (Sextus – syn Pompea a Cornelie) ztělesnila v londýnské premiéře mezzosopranistka, pěvkyní stejného oboru byla obsazena tato role například i v Drážďanech před dvěma lety (konkrétně Češkou Š. Pučálkovou). Volba I. Boltona ovšem tentokrát padla na mladého sopranistu (countertenora) Jakeho Arditti, který na sebe strhnul velkou pozornost již předchozích händelovských produkcích TAW Saul a Agrippina, a ten se synovské role s velkou vehemencí ujal. Concentus Musicus Wien se systematicky věnuje provádění oper především z období klasicismu a baroka, a tak zvuk a zasvěcený styl hry orchestru znovu potvrdil kredit, který si hráči zaslouženě získali již pod taktovkou svého zakladatele Nicolase Harnoncourta. Navíc byl to právě tento orchestr ( a pod vedením N. Harnoncourta), který v Theater an der Wien vůbec poprvé provedl – 19. května 1985 v rámci Wiener Festwochen – Giulia Cesara in Egitto v historicky poučené interpretaci.

Jestliže po hudební stránce byla nová vídeňská produkce přijata bez výhrad, rozporuplného hodnocení se dočkala její scénická složka, za kterou stojí tým renomovaného anglického režiséra Keitha Warnera, který se představil i v Praze se svojí koprodukční inscenací Straussovy Elektry v budově Státní opery v roce 2016. V programové brožuře k inscenaci Warner uvádí podrobné motivy a inspirační zdroje, které ho vedly ke konečné podobě vídeňského Giulia Cesara, ale jen málo z těchto pramenů skutečně osloví vídeňského (chcete-li středoevropského) diváka. To, co určitě spojuje historickou praxi a dnešní provedení, je ZÁBAVNOST A HRAVOST jako jeden ze základních pilířů inscenace. Vídeňský Cesare je zasazen do prostředí starého kina zařízeného ve stylu starořeckého chrámu (takové kino údajně navštěvoval K. Warner v době svého mládí v Londýně) a všechny dějové zvraty se odehrávají jako „divadlo na divadle“. Tvůrci silně akcentují komickou stránku libreta Nicoly Francesca Hayma. To vzniklo na základě staršího libreta Giacoma Francesca Bussani určeného pro skladatele Antonia Sartoria. Zajímavostí ovšem je, že Haymovo přepracované libreto výrazně redukovalo původní veseloherní prvky Bussaniho, nicméně nová inscenační tradice 20. a 21. století zase tyto prvky do inscenace často vrací. Předlohu, ve které se královna Egypta převlékne za služku, aby na sebe strhla pozornost největšího vládce Říma, snad nelze ani brát vážně. Stále nadčasové téma MOCI a SEXU prosazuje Warner do inscenace nikoliv prvoplánově, ale prostřednictvím rozehraných komických situací. Inscenovat barokní operu je dosti zapeklitý oříšek i pro zkušené tvůrce, neboť děj ubíhá převážně při reprodukci recitativů a zastavuje se při dlouhých áriích typu „A-B-A“, které jsou spíše příležitostí pro sdělení momentálních nálad a emocí postav prostřednictvím správného voleného výrazu a předvedení virtuózních pěveckých ozdob. Pro každou takovou árii je nutno najít klíč nebo chcete-li divadelní klip. Warnerovi se to podařilo jen zčásti, árie občas doprovázejí jevištní akce, které mají se zpívaným textem pramálo společného a jen ilustrují chování lidí v augustiánské době Londýna 18. století, tj. v období vzniku Händelova díla. Diváky pozitivně přijaté vtipně řešené počáteční filmové dotáčky „Warner Studia“ vystřídá deziluze z nedostatečného rozvíjení tohoto nápadu a jejich tupého opakování. Celý princip „kina“ se docela brzo okouká a přestane plnit svůj účel. Poskakující tanečník s nalepenými vousy (jako vážně míněný) velký vojevůdce Pompeus (jedná se o němou roli) patří k těm slabším momentům inscenace, naopak dobře rozehrané jsou výstupy Kleopatry, a to i díky osobnosti její představitelky Louise Alder.

Ze sólistů je to na prvním místě právě britská sopranistka Louise Alder, která si odnáší z představení nejcennější vavříny. Alder sbírá jedno prestižní ocenění za druhým a nyní se poprvé představila v Divadle na Vídeňce. Technicky výborně zvládnutý soprán se svou podmanivou barvou a lehkou nasládlostí tónu (nikoliv však jeho přeslazeností) výborně hodí pro sopránové händelovské hrdinky. Alder je navíc atraktivní žena, která se přirozeně pohybuje na scéně a své Kleopatře umí propůjčit rafinované ženské zbraně. Hned další pěvecko-představitelské prvenství bych přisoudil již zmíněnému Jakemu Aridittimu, který předvedl do všech detailů promyšlenou kreaci Sexta – zaujal nosností svého hlasu i soustředěnou hereckou akcí. Jeho partnerkou (v tomto případě matkou) v roli Cornelie byla britská mezzosopranistka Patricia Bardon, často vystupující v barokních operách v Theater an der Wien (naposledy zde byla viděna jako titulní Agrippina). Bardon se svojí interpretací Cornelie, kterou již řadu let provádí po celém světě, se stala legendou – a stále má co nabídnout. Škoda jen, že režijní úprava jí nevěnovala v této produkci tolik pozornosti, kolik by si její umění zasluhovalo. Rovněž tak francouzský countertenor Christophe Dumaux ztvárnil Tolomea už v řadě produkcí – dříve vynikal (vedle krásného hlasu) působivým zjevem a mrštností, nyní spíše negativně  zapůsobil svým novým image, které ještě podtrhl kostýmní výtvarník Ashley Martin-Davis. Pěvecky se se svým partem vyrovnal úctyhodně, ale chyběl mu dřívější lesk. Giulia Cesara vytvořil rovněž pěvec mezinárodního kalibru, countertenorista Bejun Mehta, který tuto roli do svého repertoáru zařadil teprve nedávno. Mehtovi výborně sedí především pomalejší árie, úchvatně se mu povedla hornová árie „Va tacito e nascosto“ nebo kupříkladu velké acompagnato „Alma del gran Pompeo“ obdařil mimořádně hlubokým výrazem. Po herecké stránce sice nedosahuje představitelské svrchovanosti své kolegyně Alder, nicméně jeho postava je v každém okamžiku přesvědčivá. Simon Baily se dobře zhostil role Achilla, mladému Konstantinovi Derrimu (již 4. countertenor v inscenaci) pro dokonalé vytvoření role Nirena chyběla větší znělost hlasu.

Letošní Giulio Cesare in Egitto byl velkým dobrodružstvím pro část diváků a nesporně velkým nervákem pro vedení divadla. V průběhu přípravných zkoušek byl v Rakousku vyhlášen celostátní lock down, během kterého divadla nehrála, provoz byl obnoven až těsně před premiérou 13. prosince 2021, nicméně během hraní bloku představení se zpřísnila pravidla pro návštěvníky divadla, kterým od 27. 12. nestačilo se prokázat jen dokladem o očkování či prodělání nemoci (v německy mluvících zemích známé jako pravidlo 2G), nýbrž navíc PCR testem ne starším 48 hodin).  O to potěšitelné bylo, že divadlo bylo téměř vyprodáno a diváci s napětím (v respirátorech) sledovali průběh velmi dobrého představení.

G. F. Händel – Giulio Cesare in Egitto, Theater an der Wien

Premiéra 17. prosince 2021, psáno z předposlední reprízy dne 29. 12. 2021