Bludný Holanďan na výtečnou

Norský inscenační tým, v hlavní ženské roli norská sopranistka – a navíc v opeře s jasným norským námětem Richarda Wagnera Bludný Holanďan (Der Fliegende Holländer). I tak by se dala ve zkratce charakterizovat nejnovější premiéra pražského Národního divadla. A premiéra, která (konečně) přinesla velkou dávku uspokojení divákům i odborné veřejnosti.

Na rozdíl od „zralého“ Wagnera (tetralogie Prsten Nibelungův, Parsifal, Tristan a Isolda ad.), jehož provozování pro většinu českých (i pražských) jevišť představuje pro obrovské interpretační a provozovací nároky jen stěží zdolatelnou metu, se romantický Bludný Holanďan hraje vcelku pravidelně na našich scénách. V Praze byl naposledy uveden v roce 2008, tehdy ještě v samostatné Státní opeře, v letech 2006 a 2007 a 2013 se objevil na repertoáru libereckého Divadla F.X. Šaldy a Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, v Brně naposledy v roce 2013 a v plzeňském Velkém divadle v roce 2004. Důvodem nejčastějšího uvádění právě tohoto titulu z celé Wagnerovy tvorby lze určitě spatřovat i v jeho přístupnosti českému divákovi, jeho kratší délce a i relativně nižšími nároky na sólistické obsazení. Snad právě s výjimkou Bludného Holanďana všechny Wagnerovy opery vyžadují do hlavní mužské role tzv. německé hrdinné tenory (tzv. Heldentenor), kterých je po celém světě citelný nedostatek. I v romantickém Bludném Holanďanovi jsou tenoři, hned dva, ale výrazně lyričtějšího charakteru než v ostatních Wagnerových opusech.

Hudebně novou inscenaci nastudoval hudební ředitel Státní opery Praha Karl-Heinz Steffens, který po počátečních problémech dechů během předehry dovedl Orchestr Státní opery k soustředěné hře a působivé dramatické a melodické interpretaci partitury. Ve srovnání se zahraničními orchestry určitě by se dala kvalita výsledného zvuku vylepšovat a zdokonalovat, na druhou stranu Orchestr SOP nemá Wagnera tak hluboce zažitého pod kůží jako např. německá a rakouská orchestrální tělesa, která jej po dlouhá léta interpretují v plném šíři (od Rienziho až po Parsifala), a to i na docela malých scénách. Ve skutku překvapivě výtečné kondici se představil i dobře zpívající Sbor Státní opery, pro něhož účast na tomto titulu představuje obrovitý úkol, s kterým se skvěle vypořádal. Sbor jistě při studiu Bludného Holanďana zúročil zkušenost z nedávné přípravy na Mistrech pěvcích norimberských a Tristanovi, které bohužel z důvodu opakovaných lockdownů (COVID-19) v ND Praze nakonec nikdy nezazněly. Velmi potěšitelná byla vzájemná souhra sboru s dirigentem a režisérem, neboť  i v krajně obtížných místech partitury se podařilo se zajistit dokonalou zvukovou synchronizaci zvuku orchestru a sboru při současné herecké akci jeho členů a členek.

Norský činoherní a operní režisér Ole Anders Tandberg pravidelně tvoří v Norsku, Švédsku, ale i na předních evropských scénách (Deutsche Oper Berlin, Zürich apod.); v Praze režíroval poprvé a spolu s Martinem Černým rovněž navrhl scénu. Obratně se chopil technických možností jeviště zrekonstruované Státní opery a do centra dění umístil multifunkční točnu, jejíž otáčivý pohyb při současném náklonu úspěšně evokuje dojem rozbouřeného moře stejně tak jako pocit  nerovnováhy vztahů a vratkosti citů zúčastněných aktérů. Titulní postavu opery vnímá spíše než jako hrdého mořeplavce jako nešťastného vládce (hlubin) moře. Výtvarnice kostýmů Maria Geber jemu a jeho námořníkům dává unikátní podobu polo-člověka a polo-mořské bytosti, která může divákovi asociovat v kontextu příběhu postavu Erbenova Vodníka či mořského krále Malé mořské víly Hanse Christiana Andersena. Tandberg vychází z libreta, aniž by na jeviště přinášel rekvizity, které by jen ilustrovaly děj. Šikovně se vyhýbá tradičním kolovrátkům ve scéně druhého obrazu, lůžka námořníků vkusně „vymění“ za postele dívek v penzionátu. Umí rovněž dobře rozehrát interakce mezi postavami. Pozoruhodný celkový vizuální obraz inscenace umocňuje výjimečný světelný design (Ole Anders Tandberg a Åsa Frankenberg). Ne vše v představení přísně respektuje Wagnerův text, ale v principu to produkci nepoškozuje. Stejně tak si lze i představit i výrazněji inovativní režii, která pronikne ještě hlouběji do charakterů a nalezne nové motivy chování postav, nicméně norský inscenační tým přichází s racionální koncepcí, která najde svého diváka.

V titulní roli Holanďana jsme zvyklí slýchat většinou basbarytony, baryton Joachima Goltze je spíše světlejší, nedisponuje mimořádnou barvou či objemem, ale přesto dokázal v titulní postavě zaujmout až strhnout. Svému zpěvu umí dát odpovídající výraz, ctí důkladnou německou dikci a když zpívá vzadu v jevišti, nepřidá na hlase, ale přidá na výrazu a expresivitě projevu, aby byl i přesto dobře slyšet. Představitelsky naplnil režisérovu představu životního ztroskotance na výbornou.  V hlavní ženské roli Senty mu vynikajícím způsobem sekundovala Elisabeth Teige, která svým projevem splní ty nejnáročnější představy wagnerovského zpěvu.  Výborně ovládá jazyk, skutečně interpretuje text a pěvecky náročný part, před kterým couvají i velké wagnerovské hlasy (jedná se o výše položenou partii na přechodu italské a německé opery), zvládá s přehledem. Má krásnou barvu hlasu, znělou střední polohu, slyšitelné hloubky a ve výškách její soprán plane dramatismem. Prostě E. Teige vidět a slyšet na jevišti je opravdu zážitek. V létě letošního roku pěvkyně poprvé vystoupí i na Bayreuthském festivalu, zřejmě jako Gutrune v Soumraku bohů. V obtížné roli Dalanda se pěkně uvedl Zdeněk Plech, jeho měkký bas se výborně nesl a po stránce výrazu a německé dikce předčil očekávání. Snad jen jeho přehrávání rušilo jinak suverénní pěvecko-hereckou kreaci. Aleš Briscein obohatil svoji dosavadní galerii velkých postav německého repertoáru (Lohengrin, Paul v Korngoldově Mrtvém městě) o další výjimečnou postavu Erika. Jedná se o ne úplně vděčný part, který zůstává trochu ve stínu titulního Holanďana a Senty, ale o to je obtížnější.  Briscein pěvecky zvládnul velkou kavatinu ve třetím jednání přímo ukázkově a vedle svého zářivého tenorového hlasu, s krásně opřenými výškami neméně zaujal pregnantní německou dikcí. Jana Sýkorová zaujala jako přísná Frau Mary, její jistý pevný mezzosoprán vyhovoval roli optimálně. Z kvalitě obsazených sólistů se snad jej trochu vymykal Matthew Swensen (Mladý kormidelník), u něhož výsledný dojem kazil jeho poněkud zastřený lyrický tenor, byť čistě technicky zpíval velmi dobře.

Po několika nezdařených premiérových večerech v Národním divadle Praha je tu konečně titul, který má ambice zaujmout po hudební i scénické stránce!

Richard Wagner – Bludný Holanďan, premiéra 20.ledna 2022 v budově Státní opery,

Národní divadlo Praha

(hraje se bez přestávek)