Latinská telenovela slaví v Bayreuthu jednoznačný úspěch

I v letošním roce otevřel Bayreuth Baroque Opera Festival 2021 brány ctitelům barokní opery. Hlavním hostitelem festivalu zůstává unikátní barokní divadlo Das Markgräfliche Opernhaus Bayreuth (postavené v letech 1744 až 1748), které bylo v roce 2012 zařazeno do seznamu památek UNESCO a po rozsáhlé rekonstrukci je od roku 2018 znovu zpřístupněno veřejnosti. A zůstává nezměněno i organizační a umělecké vedení festivalu včele s Maxem Emanuelem Cencicem, jedním z nejvýznamnějších interpretů barokní hudby současnosti, který vedle zpěvu a režie rozšiřuje tímto akční rádius svých mnohostranných aktivit.

Festival zahájil prvního září letošního roku revivalem loňského scénického provedení opery Nicoly Porpory CARLO IL CALVO, což se ukázalo jako správný tah organizátorů, neboť v době svého vzniku měla možnost tuto produkci naživo vidět jen hrstka diváků (vzhledem k přísným hygienickým opatřením), ale především proto, že se jednalo o mimořádně zdařilou inscenaci. Hygienická opatření se na festivalové půdě přísně dodržují (a vše je s příslovečnou německou pečlivostí perfektně zorganizováno) a hlavně dnes v převažující míře očkovaní diváci si vychutnávají návrat k živě prováděné barokní hudbě.

Porporův CARLO IL CALVO – neboli KAREL HOLÝ (v němčině Karl der Kahle) se opírá o počátek životních osudů historické postavy Karla II, který pocházel z dynastie Karlovců. Narodil se jako nejmladší syn římského císaře Ludvíka I. Pobožného a jeho druhé manželky Judity Bavorské. Ludvík určil budoucí rozvržení své říše záhy po svém nástupu na trůn (r. 814) ještě před smrtí své první manželky a následným uzavřením druhého manželství – a to tak, že ji rozdělil mezi své tři sny z prvního manželství. Když se však jeho druhé manželce Juditě narodil syn Karel, matka pochopitelně začala usilovat o zajištění podílu na vládě i pro svého syna. Toho dosáhla, nicméně tento akt vyvolal velké rozepře v královské rodině. Tahanice o moc a majetek mezi potomky Ludvíka Pobožného vyvrcholily roku 840 bitvou u Fontenov, v níž tři císařovi synové bojovali o nadvládu v říši. Vyvrcholením jejich odboje se stala o rok později Verdunská smlouva, na jejímž základě byla Franská říše rozdělena na tři království: Východofranskou říši (zárodek pozdějšího Německa), Středofranskou říši a Západofranskou říši (zárodek pozdější Francie), kterou získal právě Karel II.

NICOLA PORPORA složil svoji operu na podkladu staršího benátského libreta z roku 1699 Francesca Salviniho Innocenza giustificata, které před ním již (pod různými názvy) zpracovali skladatelé Vinacessi, Keller, Alessandro Scarlatti, Orlandini, Predieri, Fioré, Hurlebusch, Telemann a Vivaldi.

Dramaturgickou zvláštností finální podoby zhudebněného libreta je, že ačkoliv opera se jmenuje Carlo il Calvo, Karel v ní vystupuje jako dítě a není mu svěřen žádný pěvecký part. Ze spletité rodinné historie text libreta zachycuje jen krátký časový úsek, a to bezprostředně po Ludvíkově smrti. Lottario (historicky Lothar, nejstarší Ludvíkův syn z prvního manželství) se snaží napadnout závěť zemřelého krále, na jejímž základě panovník učinil svého nejmladšího syna (Karla) svým novým nástupcem. Lottario se snaží zneplatnit toto rozhodnutí obžalobou Giuditty (Judity), že její syn pochází nikoliv z královského lože, nýbrž z cizoložného svazku s Berardem (historicky Bernardem Septimanským).

Salviniho libreto samo o sobě zachází s historickými fakty velmi volně a také obsahuje řadu dalších postav, které nemají svůj reálný podklad v historii. Největším kladem Porporova CARLO IL CALVO je proto jeho NEPOPIRATELNÝ HUDEBNÍ PŘÍNOS.  

To je i důvodem, proč se režisér Max Emanuel Cencic rozhodl „přesadit“ příběh z devátého století na Kubu do 20. let dvacátého století. Poutavě předkládá rodinnou ságu jako zábavnou latinskou telenovelu. Porporovy virtuózní árie vyšperkované pěveckými ozdobami v klasickém barokním formátu ABA se přímo nabízejí, aby byly scénicky převyprávěny v detailních záběrech jihoamerického seriálu, kde děj ubíhá jen velmi pomalu. Vedle zpívajících postav (a zmíněné dětské postavy Karla) Cencic zaplnil jeviště řadou životně působících (nezpívajících) postav domorodých služek, hospodyň a pečovatelek. Možná by se zdálo, že scénické řešení ve stylu emocemi a vášněmi nabité, nicméně rozvleklé telenovely, bude nudné, ale naopak, představení má šťávu, říz a nezanedbatelnou dávku humoru! Hraje se na funkční scéně Giorginy Germanou, velký úspěch mají efektní kostýmy Marie Zorby s jasným odkazem na módu 20. let minulého století velmi ladící divákovu oku. Přenesení děje do jiné doby a do jiných souvislostí jen tu a tam „skřípe“ při pečlivém sledování textu libreta, neboť na jevišti nevystupují žádní králové a jejich následníci trůnu, nýbrž zástupci rodinného jihoamerického klanu. Ovšem jejich šarvátky a boje o moc mají společného jmenovatele. M. E. Cencic také výborně vedl své pěvecké kolegy k přesvědčivé a místy i pohybově velmi náročné herecké akci.

O prvotřídní hudební nastudování a provedení Porporova Carlo il Calvo se zasloužil dirigent, hráč na cembalo a umělecký vedoucí seskupení Armonia Atenea George Petrou, který se na provádění staré hudby specializuje a patří dnes mezi absolutní světovou špičku v oboru barokní interpretace. Celkem pětihodinové představení (včetně dvou cca 20 minutových přestávek) bylo docela náročné pro diváky (kteří navíc museli mít na obličeji respirátor), ale bylo pravou hostinou pro divákovy smysly!

Mezi nejsilnější hudební momenty opery řadím dvě úžasné árie „di tempesta“ ze závěru II. Jednání, a to „Se tu la reggi al volo“ přednesené M. E. Cencicem jako Lottariem (do opery vložené z Porporovy jiné opery Ezio) a hned následující „Spesso di nubi cinto“  – neméně bravurně zazpívané F. Fagiolim. Naopak v třetím jednání uchvátil svojí výjimečnou krásou a dokonalou interpretací „nekonečný“ milostný duet Adalgisa (F. Fagioli) a Gildippe (Julie Lezhneva) „Dimmi, che m´ami , o cara“.

Co by byla barokní opera bez kvalitního orchestru a hlavně technicky virtuózně vyškolených hlasů? Tu otázku jsem si položil při poslechu hlavní trojice interpretů, jejichž umění zpěvu a jejich dokonalý smysl pro styl se především zasloužily o velkolepý úspěch celé inscenace. Max Emanuel Cencic (countertenor) si náramně užíval netradiční roli starého pána Lottaria a pěvecky oslňoval především v rychlých koloraturních pasážích, které se staly ideálními nositeli hněvu a msty ústřední mužské postavy opery. Roli jeho syna Adalgisa vytvořil další countertenorista Franco Fagioli, který se v současné době právě s kolegou Cencicem střídá na světových jevištích jako absolutní TOP zástupci svého hlasového oboru. Hlasový rozsah Argentince Fagioliho je ohromný, ovládá čistou koloraturu i umění jímavé kantilény. Kromě toho nikdy nezpívá jen noty, ale vždy svůj projev naplňuje emocí, citem. Poprvé jsem měl možnost vidět na jevišti (v hrané roli) jednu z královen současného belcanta Julii Lezhnevu. I pro hodnocení jejího mistrovství platí nejvyšší superlativy – jako absolutně dokonalý pěvecký projev, neuvěřitelná pružnost osobitě znějícího hlasu a i při jeho menším objevu – jeho nadprůměrná nosnost v divadelním sále. Lezhneva jako Gildippe (dcera Giuditty) stejnou měrou zaujala i herecky.  Hned za tyto tři čelné protagonisty bych zařadil výkon českého tenoristy Pavla Nekorance, který naplno využil neobvyklou hereckou příležitost ztvárnit postavu Aspranda, používajícího svého krásného těla k tomu, aby získával moc a ovládal své (mužské i ženské) okolí. Nesnadný představitelský úkol zvládnul svrchovaně přesvědčivě a také pěvecky zazářil naplno. V porovnání s tímto kvartetem sólistů kreace Bruna de Sá (Berardo), Eduige (Gildippininy sestry) v podání Nian Wang a Suzanne Jerosme (Giuditta) byly kvalitně a spolehlivě provedeny, ale přeci jenom znamenaly nižší pěveckou ligu.

Nicola Porpora – Carlo Il Calvo

Bayreuth Baroque Opera Festival 2021, Markgräfliches Opernhaus Bayreuth 3. září 2021; další představení: 5. září 2021