SPIEL (hra), FREIHEIT (svoboda), LIEBE (láska), MACHT (moc), TOR (brána), BEWEGUNG (pohyb) – to jsou dominantní témata předvečeru nového Prstenu Nibelungova Richarda Wagnera, který v těchto dnech v plné jevištní verzi poprvé představuje divákům Německá opera v Berlíně (Deutsche Oper Berlin). V budově na Bismarckstrasse hráli posledních třicet pět let legendární inscenaci Götze Friedricha.
Nyní uzrál čas ukázat nejen berlínskému divákovi novou moderní vizi obří Wagnerovy tetralogie, jejíž pravidelné inscenování neodmyslitelně patří ke každé velké (a nejen) německé scéně. Leč pandemie covidu-19 zasáhla a věci se udály trochu jinak. Původní premiéra Das Rheingold se nemohla uskutečnit podle plánu na sklonku divadelní sezony 2019/2020 a místo původní režijní (a již nazkoušené) koncepce Stefana Herheima ji nahradila zkrácená verze scénicky připravená Neillem Barry Mosse jako unikátní open air produkce uskutečněná právě před rokem. Následně divadlo DOB začalo logicky studovat druhý díl tetralogie Die Walküre, již v připravené Herheimově koncepci a premiérované v září 2020 (za velmi přísných hygienických opatření – ale přesto za účasti části diváků). Scénické řešení Valkýry nechalo pro užaslé diváky řadu otázek otevřených, neboť ti nikdy neviděli původní verzi předvečeru – k tomu došlo až nyní v červnu 2021.
Že je Stefan Herheim velkým mágem operního jeviště, který vychází důsledně z textu a ctí hudbu, o tom se můžeme přesvědčit hned, jak usedneme do hlediště. Na otevřeném a zcela prázdném jevišti se nachází pouze koncertní křídlo, ta nejobyčejnější věc v divadelní praxi, bez které by se nenazkoušela žádná opera.
Brzy nato se na jevišti objevuje skupina uprchlíků nesoucích kufry. Jeden z nich otevře klaviaturu a ťukne (neslyšitelně) na ES – a Orchestr Deutsche Oper Berlin pod vedením sira Donalda Runniclese začíná hrát. Skupina utečenců se začíná vlnit v rytmu rýnských vod, z jejich středu vystoupí tři pěvkyně, aby převzaly party tří dcer Rýna. Společné hraní (SPIEL) přeroste ve všeobecné radostné škádlení až náznak sexuálních hrátek utečenců, z nichž se později vyklubou mimo jiné i bohové Wotan, Froh a Donner, kteří se bezostyšně oddávají pohlavním slastem s dcerami Rýna. Laškovat a užít si sexu by chtěl i Nibelung Alberich, ale ten je pro svoji zrůdnost odmítnut. Když v 530. taktu zazní z partitury poprvé motiv Rheingoldu (Rýnského zlata), Alberich sáhne po lesknoucí se trubce (vytažené jakoby z orchestřiště) jako symbolu zlatu. Aby jej mohl získat, prokleje LÁSKU a získá MOC a tím končí epocha svobody (FREIHEIT). Alberich ukradne z Rýna zlato a ukove z něj prsten, jehož vlastnictvím se stává neomezeným pánem světa.
Koncertní křídlo zůstává na jevišti po celou dobu představení a stává se centrem veškerého dění. V okamžicích monologu se k němu občas na chvíli pěvecký protagonista posadí a několika „slepými“ úhozy osvěží hereckou akci, ideálně pomáhá naplnit mezihry, jinak je ovšem vydatně používán jako propadlo, z něj se vynořují nové postavy (např. Fricka). Křídlo se také stává ústředním bodem scénických efektů ponejvíce vytvářených jen z obrovských kusů různě zavěšených látek doplněných o projekci světla či videa. Koncertní křídlo se tak stává branou (TOR), ze které vycházejí prvotní hudba i jevištní dění. Naopak neustále přítomné kufry na jevišti představují symbol pohybu (BEWEGUNG), cesty, která započala, ale ještě není u konce, a současně něčeho velmi osobního, co si člověk při přesunu z místa na místo nese s sebou.
Stefan Herheim a Silke Bauer (oba scénografie) tvůrčím způsobem využívají i opticky opulentní hromadění kufrů pro plastické vyjádření velikosti obrů Fasolta a Fafnera, jindy jsou v kufrech jsou přinášeny všechny zlaté podklady, které Alberich ukoval z ukradeného zlata. Nutno podotknout, že způsob práce s těmito artefakty (křídlo a kufr) je výsostně kreativní, neomrzí a stále znovu překvapuje. Celkově scéna S. Herheima a S. Bauer udivuje vysokou nápaditostí a schopností náhlých změn. Méně povedené jsou video projekce Torge Møllera, které mise-en-scène, jinak dokonale vytvářející prostor pro divákovu fantazii, až příliš zhmotňují. Rovněž tak Alberichovy proměny v ohromného červa a ropuchu, které jsou výzvou pro scénografy, mohly dopadnout lépe.
Vysokou devízou inscenace je přepečlivá práce s herci-zpěváky. Přizvaní Constanze Weidknecht und Philine Tietezl (tzv. Spielleiteři) spolu s režisérem udělali nevídaný kus práce. Některé postavy ze Zlata Rýna vstupují na jeviště dříve než by se očekávalo podle libreta a jejich přítomnost na jevišti má vždy jasnou motivaci. Každá figura má svůj unikátní charakter, svůj detail, včetně např. vedlejších partií bohů Froheho či Donnera. Zajímavý nový obsah nalezli tvůrci i v postavě bohyně věčného mládí Freie, která ve většině inscenací má vyloženě pasivní úlohu doprovázenou hudebními výkřiky „Hilfe!“. Herheimova Freia vystupuje v ději naopak poměrně aktivně. Velkým překvapením je její navázání milostného vztahu s obrem Fasoltem jako projev stockholmského syndromu. Bolestné oplakání mrtvého (poté co jej zabil vlastní bratr Fafner) vytváří tak předobraz k velkým budoucím milostným tématům tetralogie, jako je Sieglinde-Siegmund nebo Brünnhilde-Siegfried. Pozornost k sobě Freia strhává i netradičním rouchem, na kterém jsou její ňadra parafrázována dvěma zlatými jablky.
Celkově velmi nápadité a přesně individualizované kostýmy (záměrně bez časového určení) Uty Heiseke pomáhají dovršit charakterizaci postav a vzorové vedení všech představitelů i herecky velmi tvárného Sboru Německé státní opery.
Hudební ředitel Deutsche Oper Berlin sir Donald Runnicles má Wagnera dokonale zažitého z předchozího berlínského Ringu i mnoha dalších produkcí německého génia hudby. Patří mezi GMD (General Musikdirektor), kteří zdaleka neplní jen funkci reprezentační (jako například v drážďanské Semperoper), ale často diriguje na své mateřské scéně i jinde, a to poměrně široký repertoár. Celkově působil orchestr pod jeho vedením zvukově méně opulentně, ale vysoce soustředěně, živě, dynamicky a s jasným hudebním názorem. Pro účinkující platí, že by se možná daly jednotlivé role obsadit i většími pěveckými esy, ale speciálně u Wagnera je nutno se na celé představení dívat jako na „Gesamtkunstwerk“, a v tomto ohledu bylo představení Zlata Rýna opravdu jedinečné.
Irene Roberts, v pozadí Sbor DOB © Bernd Uhlig
V Berlíně mají opravdu mladého Wotana, a to mimořádně talentovaného basbarytonistu Dereka Weltona, který se v souboru DOB poctivě postupně vypracoval od menších úloh až po velké party. Zaujme krásným zvučným témbrem, vysokou znělostí ve všech polohách a výbornou výslovností. Jeho interpretace zatím nemá hloubku legendárních představitelů této postavy, ale má k ní velmi slušně nakročeno. Weltonův (a Herheimův) Wotan není žádný super hrdina, je to sympaticky a přirozeně lidsky působící mladý, nerozvážný a chybující bůh. Krásný mezzosoprán předvedla Annika Schlicht v roli Wotanovy manželky Fricky. Většina mezzosopranistek nemá Fricku v Rheingoldu příliš v oblibě s ohledem na omezené možnosti vývoje této postavy – ovšem v Herheimově režii by určitě změnily názor! Nezvykle mladý je i rovněž Thomas Blondelle jako Loge s jasnými mefistofelovskými rysy, udivující přesně vypočítaným výrazem, mrštností jazyka i těla a hereckou obratností. Markus Brück je skvostným protihráčem Logeho a Wotana, dokonale vytvářející iluzi odpudivého nenáviděného a mstícího se skřeta. Svoji roli spolehlivě naplňuje přesvědčivě i pěvecky, což platí i pro výborně (na malé ploše) vystavěnou figuru Mimeho v podání Ya-Chung-Huanga. Tobias Kehrer a Andrew Harries se dobře zhostili rolí obou obrů, o výjimečnosti „nově objeveného“ charakteru Freii již byla zmínka, nyní jen připomínám její výtečnou a půvabnou interpretku: Jacquelyn Stucker. Krásným velkým majestátním zvukem naplnila svoji Erdu Judit Kutasi, která by mohla na interpretaci svého partu ještě zapracovat. Její pramáti nevystupuje na jeviště jako mýtická bohyně ze země, nýbrž přichází v obyčejném kostýmku z nápovědní budky (a s klavírním výtahem v ruce), aby správně nasměrovala další děj dramatu. Okruh hlavních sólistů večera pak uzavírá homogenní a dobře sezpívané trio Valeriie Savinskei, Irene Roberts a Karis Tucker jako dcer Rýna.
I přes nepříznivost epidemické situace (návštěvníci opery se museli před návštěvou budovu prokazovat dokladem o bezinfekčnosti, osobními doklady a mohli obsadit jen cca 40 % míst v hledišti) jsme měli možnost okusit ojedinělý umělecký zážitek, který je velkým příslibem mimořádnosti konceptu nového berlínského Ringu. Připomínám, že Valkýra již premiéru měla, Siegfried a Soumrak bohů by měly být poprvé provedeny do konce letošního roku.
Richard Wagner: Das Rheingold (Zlato Rýna) Deutsche Oper Berlin 19.6.2021, délka představení 2 hodiny, 30 minut – bez přestávky
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.