Liberec do nové sezóny s novou akustikou a s francouzským romantismem

Liberecké divadlo F. X. Šaldy zahájilo divadelní sezónu 2020/2021 o pár týdnů dříve, aby divákům vynahradilo to, o co přišli uzavřením divadla na téměř čtyři dlouhé měsíce. Management divadla obratně využil situaci a pustil se do zásadní rekonstrukce akustiky divadla. O pozitivním výsledku tohoto snažení se diváci mohli hned přesvědčit na premiéře Lovců perel Georgese Bizeta; zadní řady a balkón získaly delší dozvuk a i v předních řadách byla znatelná opulentnost zvukového proudu.

Bizetovy Lovci Perel a kouzlo orientu

Na počátku 19. století se začalo v Evropě významně rozšiřovat povědomí o cizích kulturách nejen tištěnou formou, ale také mnohými praktickými ukázkami afrických i orientálních kultur. Tak se např. starý kontinent seznamoval s egyptskou kulturou po vpádu Napoleona do Egypta, později se na světových výstavách objevovaly soubory indické hudby a tance, japonské soubory tradičních divadelních forem i orientální loutková divadla z více zemí Asie. I divadlo a opera samozřejmě reagovaly na tyto podněty a především pak v druhé polovině devatenáctého století došlo k tematickému zaměření francouzských a italských oper směrem k východním látkám. Těmi nejúspěšnějšími se staly Le Roi de Lahore (Král z Lahore, 1877) Julese Masseneta a Lakmé (1883) Léa Delibese. Ne náhodou obě díla měla svoji premiéru v Paříži, která byla tehdejším kulturním centrem Evropy a zde byly poprvé uvedeny i Bizetovy Lovci perel (Les pêcheurs de perles) 30. září roku 1863.  Lovci perel jsou Bizetovým šestým jevištním dílem a nutno poznamenat, že vedle o dvanáct let mladší Carmen (1875) jsou jediným skladatelovým dílem, které se pravidelněji uvádí na světových scénách. Občas se lze setkat ještě s La jolie fille de Perth (1867, Paříž) či s komickou operou Djamileh (1872, Paříž), ostatní kompozice se téměř neprovádějí. Nicméně cizí či exotické náměty jsou pro celou Bizetovu jevištní tvorbu zcela příznačné – děje jeho oper se odehrávají např. ve Skotsku, v carském Rusku, v italské Padově, ve Španělsku, v Egyptě – nebo jako v případě Lovců perel – na Cejloně.

Libreto druhé nejuváděnější Bizetovy opery je společným dílem renomovaných francouzských libretistů Michela Carrého a Eugéna Cormona – příběh byl původně zasazen do Mexika, ale nakonec volba padla na divácky přitažlivější a orientálněji působící Cejlon. Jestliže Bizetova hudba se vyznačuje působivou melodickou komplexností a typickou romantickou zpěvností, libreto obsahující sotva uvěřitelnou zápletku budí rozpaky diváků a dělá starosti režisérům. Řada z nich pak přenáší příběh do jiné doby, např. do doby vzniku opery, do současnosti nebo klidně do jiného zeměpisného prostředí. Druhým extrémem je předvést divákovi oživlé muzeum s kulisami snažícími se věrně zachytit původní exotické prostředí a s kostýmy napodobujícími původní oděvy a šperky – i taková alternativa však není zcela mimo diskuzi, pokud máte na jevišti špičkové a charismatické pěvecké osobnosti, které i přes tuto clonu minulosti dokáží přenést dílo směrem k současnému divákovi.

Nová inscenace v Divadle F. X. Šaldy

Režisérka Ladislava Košíková zvolila v Liberci inscenační podobu, která diváka sice nepobouří, ale také nenadchne. Logicky staví jednotlivé obrazy po smyslu textu, ale představení postrádá ústřední téma – a těch se nabízí hned několik: žena mezi dvěma muži, pevné přátelství dvou mužů, které ničí rivalita v lásce apod. Režie vystačí sice s náznakem scény (je dílem Svatopluka Sládečka), ale náznaky plachet, nejrůznější stupínky, schody či do průsvitné bílé látky zahalený „posed“, na kterém kněžka Leïla vykonává svůj modlitební obřad za úspěšný lov, málo funkčním způsobem zaplňují jevištní prostor. Volba rekvizit občas budí smích – Staršina komunity (Velekněz) Nourabad se dvě hodiny ohání záclonovou tyčí, lastury na začátku a na konci představení v rukou sboristů kýčovitě divákům připomínají titul opery a bezradnost trčí i ze scénického provedení jednoho z nejznámějších a nejkrásnějších pěveckých čísel večera, Nadirově romanci „Je crois entendre encore“. Čistě ilustrativní složkou inscenace (místy až rušivou) je choreografie členů baletu (Hana Achilles), která, byť je  technicky dobře zvládnutá, představuje jen prázdnou vycpávku bez obsahu. Kostýmy Markéty Sládečkové respektují hierarchii ve společenství, logicky se svojí zdobností koncentrují na hlavní ženskou postavu, ale o charakteru postav mnoho neřeknou.

Jestliže scénická podoba představení je svým výsledným tvarem zklamáním, o to větší uspokojení přináší poctivé hudební nastudování Martina Doubravského.  Od dirigentského pultu je jasně znát pevný hudební názor, který Doubravský přenáší na orchestr a zpěváky. Hudební produkce má poezii, náboj a energii, která je oceňována více než drobné hráčské chyby.

Trochu pochybností budí obsazení přední členky souboru sopranistky Lívie Obručník Vénosové do titulní ženské role Leïly. Vénosová je ostřílenou profesionálkou, která si umí poradit s nejrozličnějšími úlohami, ale přece jenom Leïla, psaná pro vysoký lyrický soprán, není to pravé ořechové pro pěvkyni, která již je etablovaná v mladodramatickém oboru, např. jako Leonora v Síle osudu, Aida, Cherubiniho Médea či Smetanova Krasava. Její kvalitní střední poloha je pozoruhodná, ale chybí jí lehkost a uvolněnost, s kterou by se měla celá partie zpívat, a také správné vedení hlavových tónů, které u ní znějí příliš tvrdě. Představitelsky Vénosová naplňuje roli dokonale – propůjčuje jí svůj mimořádný půvab, ladnost pohybů a hereckou intuici.

Esem představení je Zurga mladého slovenského barytonisty Pavola Kubáně, který po svém velkém vstupu do divadla F. X. Šaldy v dvojvečeru Francesca di Rimini a  Lakomý rytíř Sergeje Rachmaninova znovu zazářil v plné zralosti svého mistrovství. Přestože se do fáze zkoušek zapojil až později, dokázal předvést svrchovaný celistvý pěvecko-herecký výkon, který by byl ozdobou i významných evropských scén. Jeho působivé vedení hlasu a především spalující intenzita jeho projevu v každé minutě, kterou strávil na pódiu, byly opravdu velkým zážitkem premiérového večera.

Obdivuhodným vývojem prochází člen libereckého souboru Sergey Kostov (Nadir), který roste s každým novým úkolem. Nadir sice není úplně jeho „physique du rôle“, ale propůjčuje jí dobře znějící, uvolněný hlas; přirozeně tvoří melodii a má výraz. Čtveřici hlavních představitelů uzavírá mladý basista Jan Hnyk (Nourabad) s jedním z nejkrásnějších témbrů, které lze v současné době v Česku slyšet. Upoutal příkladným frázováním; škoda, že dílo ani režie mu neposkytly více příležitosti předvést více z jeho hereckého umění.

Nezastupitelnou a velmi významnou roli v Lovcích perel má sbor, který musí zvládnout nesnadný a poměrně rozsáhlý part.  Pod vedením sbormistryně Anny Novotné Peškové operní sbor zněl čistě, razantně, s pevným homogenním zvukem navíc umocněným přesvědčivou hereckou akcí jeho členů.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec, Georges Bizet – Lovci Perel, premiéra 21.8.2020, délka představení 2 hodiny 30 minut, jedna pauza

Spolupráce na příspěvku: David Chaloupka