Opera ožila – Plzeň a pražská Libeň

Vlna coronavirové pandemie pozvolna ustupuje a náš život se dostává do starých kolejí. Operní divadelní sezóna 2019/2020 pro drtivou většinou českých a světových scén už nenávratně skončila. Můžeme jen doufat, že se v září vrátí do operních stánků soubory i jejich diváci.

Zpestřením málo kulturního příchodu léta jsou komorní koncerty, které přivádějí na improvizované pódium operní umělce za doprovodu klavíru, kterým přihlíží omezený počet diváků, přísně respektující nastavená hygienická opatření.

STEINWAY GALA

V plzeňském DJKT se 3. června uskutečnilo večerní operní „matiné“ nazvané STEINWAY GALA, které pak následují v dalších dnech a týdnech trochu odlišně koncipované komorní setkání činoherního, baletního a muzikálového souboru západočeské scény.

Během asi 70 minutového programu se na jevišti Nového divadla vystřídali tři kmenoví členové operního souboru DJKT za spolehlivého doprovodu Maxima Averkieva. Zatímco tenorista Amir Khan publiku nabídl především árie a výstupy postav, které na plzeňském jevišti zatím nezpívá (Calaf z Pucciniho Turandot, Jeník z Prodané nevěsty, José z Carmen či Čajkovského Lenský), dámy zůstaly u svého osvědčeného repertoáru. Ivaně Veberové se krásně vydařil úvodní výstup Toscy  „Vissi d´arte“, zaujala jako Abigail v tercetu z Verdiho Nabucca, nezbytnou lyrikou naplnila Rusalčinu árii o měsíčku, ale  na závěrečné Libušino proroctví (navíc ve značně zredukované podobě – počínaje až strofou „Co dál? To mlha oku zahaluje“ už sopranistce chyběla nezbytná razantnost a hlavně sytá stabilní výška.  Jana Foff Tetaurová pro začátek zvolila méně efektní árii Feneny z Nabucca a pěkně jí vyšly tvrdé ataky Dvořákovy Ježibaby. Její scéna z 2. dějství Carmen působila dost provinčně. Amira Khana lze pochválit za jeho sympatickou snahu předvést svůj hlas v široké škále od dramatické až do lyrické polohy (v tomto pořadí byl program uspořádán), jeho současné hlasové možnosti však zatím nenaplňují vysoké nároky na interpretaci dramatických postav.   

Repertoáru pěveckých protagonistů byla přizpůsobena i trochu podivná italsko-francouzsko-rusko-česká dramaturgie večera včetně zařazených sólových čísel Maxima Averkieva.

STEINWAY GALLA, DJKT Plzeň, Nové divadlo 3.6.2020

LIBEŇSKÝ ZÁMEK V ZAJETÍ DRAMATICKÉHO SOPRÁNU

Obřadní síň Libeňského zámečku se stala 9. června 2020 svědkem přehlídky ukázek především velkých dramatických sopránových postav české i světové operní literatury. Původně mezzosopranistka Eliška Weissová se svojí vítěznou Turandot v pražském Národním divadle, o které jsme psali zde, již plně etablovala v dramatickém sopránovém oboru. Nejenže její hlas zní v nové poloze vyrovnaně, je dobře posazený, střední poloha zesílila a její výšky jsou elektrizující a bezpečně znějící – ale je tu stejně markantně znát i posun v interpretaci postav. Chytrá dramaturgie koncertu otevřela program po úvodních tónech Janáčkovy moravské lidové poezie Libušinou modlitbou z prvního aktu Smetanovy zpěvohry, aby jej na konci večera uzavřela závěrečným proroctvím v mírně zkrácené verzi (počínaje čtvrtým obrazem). Efektní árii princezny de Bouillon „Acerba voluttá“ z Cileovy opery Adriana Lecouvreur vstoupil recitál do své „italské“ části, aby byla ještě doplněna árií Santuzzy „Voi lo sapete, o mamma“ a především pak velkým výstupem princezny Turandot „In questa Reggia“.  Weissová se ukázala být strhující jako chladná čínská princezna s jasnými dominantně znějícími špičkovými tóny a zaujala zároveň například i neobyčejnou jímavostí při interpretaci Santuzzy. Mezzosopránová poloha Adrianiny rivalky se již ukázala být ne právě ideální pro současnou pěveckou dispozici pěvkyně.

Německá opera je v současném jevištním repertoáru Weissové zastoupena především Wagnerovým Lohengrinem. Krátký ale nesmírně dramatický výstup Ortrudy „Entweihte Götter“ z 2. jednání zazněl během večer dokonce dvakrát (ještě jako přídavek). Škoda, že v nabitém programu již nezbyl prostor pro ukázku z Wagnerova Tristana, ve kterém paní Weissová nedávno nastudovala krajně obtížný part hlavní hrdinky, ve kterém se českému publiku představí na podzim letošního roku.

Diváci však nebyli ochuzeni o mimořádný, až uzemňující zážitek při interpretaci árie z Janáčkovy Kostelničky „Co chvíla“, jejíž zpodobnění připomnělo ojedinělé a nedostižné pojetí této velké postavy nedávnou zemřelou Naděždou Kniplovou. Rovněž tak vladařská a majestátní Smetanova Libuše byla postavou, ve které Eliška Weissová předvedla optimální expresivitu výrazu podpořenou mimořádnými hlasovými prostředky.

Weissovou doprovodila u klavíru Ladislava Vondráčková, která zaujala publikum především svými sólovými výstupy (Liszt, Dvořák, Martinů). Jako hudební partnerka pěvkyně se ukázala jako spolehlivá, ale ne vždy dokonale citlivá a sladěná hráčka.

Libeňský zámek – obřadní síň, 9.6.2020 Eliška Weissová zpěv, Ladislava Vondráčková – klavír