Mistrovští Mistři pěvci norimberští v Semperoper

V Čechách nemá Richard Wagner zrovna na růžích ustláno, jeho díla se pro svoji mimořádnou interpretační (ale i posluchačskou náročnost) hrají u nás málo. Ale přesto se jen na pražských jevištích za posledních čtyřicet let hrály z „bayreuthského“ Wagnera všechny tituly, a to včetně  z Düsseldorfu/Diesburgu „vypůjčeného“ Prstenu Nibelungova do Národního divadla Praze v roce 2004, Parsifala, opakovaně  uvedeného Tannhäusera, Tristana či Lohengrina. V právě probíhající sezóně 2019/2020 si  dvě české oblastní scény dokonce troufnou na nesnadného Tristana a Isoldu (Ústí nad Labem) a Lohengrina (DJKT Plzeň).  Největší časová propast nás ovšem dělí od uvedení Mistrů pěvců norimberských, které se v Praze hrály naposledy v roce 1982 (jednalo se o obnovu původního nastudování Kašlíkovy a Svobodovy inscenace z roku 1978). Snad se v tomto směru dočkáme brzy splacení letitého dluhu v nově otevřené Státní opeře, kde původně slibovali nové Mistry k slavnostnímu otevření budovy po tříleté rekonstrukci, ale z provozních důvodů se premiéra odložila až na sezónu 2020/2021.

A tak kdo nechce čekat – musí na Mistry pěvce norimberské za hranice, ale nemusí jet zase až tak daleko. Minulou neděli se konala v drážďanské Semperově opeře vysoce úspěšná premiéra nového nastudování – hudebním ředitelem a v současné době asi jedním z nejpovolanějších mistrů wagnerovské taktovky Christianem Thielemannem.

Drážďanští Meistersinger vznikly v kooprodukci se Salcburským velikonočním festivalem, kde měla inscenace režiséra Jens-Daniela Herzoga premiéru na jaře loňského roku. Bývalý činoherec Herzog vytvořil Mistry již podruhé, poprvé to bylo v Mannheimu v roce 2007. Jeho nová koncepce je chytrá, inteligentní, čitelná a přívětivá jak k divákům, kteří sázejí na tradiční pojetí a tradiční hodnoty, tak i k těm, kteří nechtějí divadlo brát jako muzeum a očekávají výklad díla přesahující do současnosti.

JAK TOHO DOSÁHL?  Starý příběh norimberské měšťanské společnosti, která stanovuje jasná společenská pravidla (nejen pravidla pěveckého klání mistrů pěvců), nechává režisér v částečných kulisách a kostýmech odpovídajících té nejlepší velšské operní tradici z Dürerových dob – ovšem přemisťuje je – na divadelní scénu (jako divadlo na divadle).  Po otevření opony divák vidí kopii jevištního portálu Semperoper na vlastní scéně včetně analogické reprodukce opony; ta se vzápětí také rozhrne a na stylizovaném jevišti úvodní sbor v historicky stylizovaných kostýmech zpívá úvodní chorál v kulisách gotické katedrály. Tohle je úvodní scéna, kterou připravil nejen švec a mistr pěvec Hans Sachs, ale také – divadelní ředitel a režisér Sachs. Mnohavýznamnová a vysoce funkční scéna Mathise Neidhardta, postavená na točně, nabízí rychle se měnící interiéry klasického jeviště, maskérny, pracovny divadelního ředitele, Sachsovy ševcovské dílny, zkušebního sálu či závěrečné slavnosti na rozsáhlém prostranství tzv. Festwiese.

DIVADLO je v Herzogově koncepci mnohovrstevnatým obrazem života společnosti včetně plné bohatosti lidských radostí, bolestí, sporů a nesvárů. V Mistrech pěvcích se zásadně politicky vymezují dva krajní póly  – pořádek a bezvládí (myšleno jako společenský stav prostý jakýchkoliv pravidel). Pro inscenátory je DIVADLO jakousi utopií, chráněným společenským místem, kde se i vážné problémy mohou otevřít, vyhrát bez toho, aby si zastánci protikladných názorů vzájemně natloukli. Takovou platformu nabízí režisér vnímavému divákovi, aniž by Wagnerovo libreto jakýmkoliv způsobem překrucoval. Vedle nezbytné konfrontace názorů jednotlivých postav (Hans Sachs, mistři pěvci, městský písař Beckmesser, Stolzing) respektuje romantiku díla a duchaplně rozvíjí i poetiku příběhu. Hans Sachs nabízí své DIVADLO jako platformu pro společenskou diskusi; jako moudrý a svým okolím vážený občan se nechce uzavírat do světa starých pořádků, chce z nich čerpat jen to, co má přesah do dnešní doby. Usměrňuje mladého Stolzinga, ale zároveň se od něj učí novému pohledu. Sixtus Beckmesser je dokonalou studií člověka, kterému chybí um a životní pragmatismus a jeho totální závislost na lásce k jedné osobě a lpění na dávno vyčpělých hodnotách jej dovede k  totální ztrátě reputace. Mladý Stolzing se tolik podobá dnešním vrstevníkům – talentovaný, vzdorovitě sebestředný a s absencí reflexe vůči svému okolí. Je ochoten se poklonit umění mistrů pěvců, ale o jejich ocenění nestojí, s Evičkou chce jít svojí vlastní cestou.

Scénické a ideové řešení „divadla na divadle“ našlo na půdě Semperoper optimální půdu, stejná výprava (zejména portál Sempeoper) postavená na jevišti Velkého festivalového divadla v Salcburku v dubnu 2019 budila přirozené rozpaky.

Vedle výrazné inscenační a ideové složky drážďanských Mistrů představení dominuje bezkonkurenční hudební nastudování.  Staatskapelle Dresden (jejíž velká část členů je během letních měsíců pravidelně angažována do festivalového orchestru Bayreuthských hudebních slavností) má wagnerovskou intepretaci pod kůží a může si hrát s nuancemi a finesami interpretace. Christian Thielemann předvádí přímo kolosální výkon, dokonalost souhry, plasticita a bohatost výrazu jím řízeného orchestru je přímo impozantní.

Než začnu s hodnocením jednotlivých sólistů, musím poznamenat, že v opeře vystupuje celkem 17 postav – je to ansámblové dílo, kde se vedle velkého počtu účinkujících výrazně uplatní i sbor. Souhra všech těchto složek, provedení i té nejmenší role byly naprosto příkladné, neexistovalo slabé místo v hereckém obsazení nebo v hudebním nastudování určitého partu. Bylo fascinující, s jako pečlivostí byly „vypiplány“ dílčí scény a epizody. My, co máme bohaté zkušenosti s přípravou (a výsledky) některých tuzemských operních produkcí, můžeme drážďanským divákům jen závidět.

MISTR č.1:  Georg Zeppenfeld, světově uznávaný německý basista, člen souboru drážďanské opery, jehož výkony krále Markeho, krále Jindřicha či Hundinga pravidelně korunují letní wagnerovský festival v Bayreuthu, vystoupil loni v Salcburku po letech příprav poprvé do jedné z nejnáročnějších rolí (a také asi nejrozsáhlejší role!) světového operního repertoáru. Letos svoji interpretaci na domácí půdě ještě prohloubil a ukázal excelentní komplexní pěvecko-představitelskou kreaci, které prostě nelze nic vytknout – jen se poklonit mistrovství jeho Hanse Sachse a jeho vlastní osobě. 

Vitalij Kowaljow v roli Veita Pognera zaujal krásnou barvou hlasu a příkladným frázováním, převážně mozartovský pěvec Sebastian Kohlhepp bravurně zvládnul obtížný velký výstup v prvním jednání, kdy jeho David vysvětluje Klausovi Florianovi Vogtovi (v roli Stolzinga) pravidla mistrovského zpěvu. Samotný Vogt zpívá náročný titulní tenorový part již několik let na nejvýznamnějších světových scénách. Nepatřím k těm, jimž se jeho chlapecky znějící témbr hlasu líbí, svým velmi lyrickým hlasem se spíše hodí na mozartovské postavy, ale jeho hlas se dobře nese ve velkých operních domech i přes mohutné orchestry, a po wagnerovských tenorech je stále velká poptávka, a tak Vogt zpívá Lohengrina, Siegmunda i Tannhäusera, aniž k tomu má ty pravé předpoklady. Role mladého rytíře Stolzinga mu z těchto rolí vyhovuje asi hlasově nejlépe, i když začíná mít problémy s držením dlouhých vysokých tónů. Další dokonalý portrét představuje Sixtus Beckmesser Adriana Eröda. Jeho ztvárnění hlavní záporné postavy příběhu má neskutečně mnoho barev a poloh od komické až po vysloveně tragickou. Eröd uvážlivě volí prostředky pro každou situaci, je neopakovatelný, vždy unikátní a bravurně se pohybuje mezi fazetami svého písaře, aniž by se uchyloval k zjednodušené karikatuře či šarži – vedle perfektně zvládnutého pěveckého projevu snese jeho výkon i nejvyšší měřítka čistě činoherního projevu.

Camilla Nylund (Evička) pěvecky zvládá svoje roli perfektně, i přes svůj působivý projev a elegantní zjev však už nepůsobí zrovna dívčím dojmem, ale patří do okruhu pěvců, s kterými Christian Thielemann rád a často spolupracuje. Mezzosopranistka Christa Mayer spolehlivě naplnila roli Magdaleny především svým krásným sytým hlasem.

Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští, Semperoper Dresden, psáno z premiéry 26. ledna 2020, délka představení 6 hodin (2 pauzy)