„Nejlepší ze všech světů“. Bernsteinův Candide ve vídeňské Kammeroper

Leonard Bernstein toužil celý život napsat americkou operu. Její formu si představoval jako konglomerát evropské operní tradice, revue, operety a vaudevillu, a také v hudbě od všeho něco – tak jako byla směsí lecčeho celá americká kultura. Opera podle Voltairova románu Candide vznikala v první podobě mezi roky 1954–1956. Voltaire, enfent terrible 18. století, osvícenský hlasatel svobody rozumu, filozof, dramatik  a vyhnanec, vydal románroku 1759. Postihnout jeho ironický vtip, překlenout fantazii a narážky na skutečné události doby (jako bylo zemětřesení v Lisabonu roku 1755) byl velký úkol. Voltairovu provokačnímu smýšlení nerozuměli ani jeho podobně svobodomyslní současníci, Wolfgang Amadeus Mozart napsal po filozofově smrti otci: „Teď Vám sdělím zprávu, kterou možná už víte: Voltaire, ten nevěřící a vykutálený darebák, zemřel tak říkajíc jako pes, jako nějaké zvíře. Zasloužil si to!“

Libretistkou Candida se stala Lillian Hellman, se kterou už Bernstein spolupracoval na adaptci divadelní hry Jeana Anouilha The Lark (Skřivánek), k níž napsal scénickou hudbu, a do týmu byl přijat Richard Willbur, jenž vytvořil zpěvní texty. Adaptovat Voltairův provokační román do dramatické podoby a převést Voltairovu nadsázku s příměsí cynismu, s nímž líčí „nejlepší ze všech světů“ a své hrdiny vláčí nejabsurdnějšími situacemi, představovalo odvážný krok, a v době McCarthyho režimu také nebezpečný – toho si tvůrci byli vědomi a právě proto se rozhodli právě pro Voltairovu satiru. Konečný tvar vypadal hodně jinak než si představovala Hellmanová, místo divadelní hry s hudbou vznikla „comic operette“, jak dílo Bernstein označil. Premiéra se uskutečnila 1. prosince 1956 v New Yorku, se škrty a cenzurními zásahy. Candide dosáhl 73 repríz, na americké divadelní poměry neúspěch. Podobně se Candidovi vedlo v Londýně, v jeho zvláštním  hybridním tvaru publikum tápalo. Až roku 1974 vznikla „muzikálová“ verze v libretistické úpravě Hugha Wheelera a s písňovými texty Johna Latouche a Stephena Sondheima, která se úspěšně hrála na Broadwayi. Úpravami (také instrumentace ap.) prošel Candide i v dalších letech a pro uvedení na dalších scénách. Roku 1976 byl uveden v adaptaci Marcela Prawyho v německém překladu poprvé scénicky ve Vídni a tuto verzi nyní –  ovšem v angličtině – uvedla Kammeroper Wien.

Žijeme ve světě médií, proto se ho režisér Christoph Zauner rozhodl uplatnit, „digitální revoluci, která urychluje naši komunikaci, ale také úplně proměnila náš život, ačkoli si to mnozí neuvědomují,“ řekl v rozhovoru otištěném v programu k představení. Celou inscenaci provázejí záběry z kamery, která putuje s Candidem a ostatními postavami světem. Sám Candide se jednu chvíli promění v reportéra z místa událostí, účastníci dění se stylizují do póz pro selfíčka atd. Ostří Voltairovy společenské kritiky a cynismu se tak místy zužuje na zběsilý hon za nejefektnějšími záběry a z jejího smyslu mnohé uniká také roztříšněním do několika ploch, které musí divák sledovat – kromě samotného jeviště a herců jsou to dvě obrazovky na postranních portálech a špatně čitelné a občas vypadávající titulky nad jevištěm, a v rychlém tempu nebylo možné všechno postřehnout. Z představení se tak stala spíš revue jednotlivých výstupů a převleků, které však trvalá přítomnost médií nepropojila. Závěrečné vysvlečení protagonistů do bílého prádla, které mělo zřejmě znamenat odhození všech zbytečných obalů a symbolizovat životní očistu, bylo podle mého názoru zbytečné. Jednak je to už hodně omšelý prvek, a co si budeme povídat, ani chlap se sebekrásnější postavou nevypadá ve spodkách zrovna sexy. Ovšem herecké a pěvecké výkony – všechny byly rovnocenné a není třeba nikoho upřednostňovat – a Vídeňský komorní orchestr s dirigentem Benjaminem Baylem si nadšený potlesk rozhodně zasloužili. Mám však za to, že rozhodně nezůstane tak trvale v paměti jako inscenace souboru Neue Oper Wien, uvedená roku 2001 v sále Odeon v hudebním nastudování Waltera Kobéry (režie Leonard Prinsloo) – nebo inscenace Státní opery Praha z roku 2006 (režie Michal a Šimon Cabanové. hudební nastudování Guillaume Tourniaire).

Douška: Po celé představení se vnucovala myšlenka, co by se stalo, kdyby všechny kamery a monitory, které byly v inscenaci použity, měly poruchu. Až na ty špatně osvětlené a zadrhávající titulky ale technika fungovala. Zato když jsem se dnes ráno chystala odeslat recenzi, nefungovala wifi a celé dopoledne jsem neměla přístup k internetu. Tolik k naší závislosti na digitálním světě. J

Leonard Berstein : Candide, Theater an der Wien in der Kammeroper 7.5.2019