Zkoumat se dá naprosto všechno, lidské zvídavosti nic neunikne, měří a váží i nezměřitelné a nezvažitelné, kvalifikuje, klasifikuje, determinuje. Tak vzniká věda, ale také pseudověda i pavěda. Na jevišti vidíme laboratoř, dva vědci Titanie s Oberonem, kteří jsou ještě ke všemu manželé, soupeří o prestiž. Tématem jejich bádání je věrnost muže a ženy – nikoli jejich vlastní (o tu vůbec nejde), nýbrž obecně. Mají k tomu pokusné vzorky, probandy, a výsledek jejich experimentů mají stanovit elektrody, měřiče a všelijaké další „budíky“.
Takže otevřená scéna jako pohled na vědecké pracoviště. Minuty před začátkem představení tu pobíhají asistenti, zapisují výsledky, mačkají tlačítka, kontrolují přístroje. Žádná „zahrada vil v říší Oberonově v bohaté nádheře květin a spící Oberon“, jak stojí v libretu, naopak: Oberon se do úvodního sboru rozmáchlými gesty pantomimicky hádá s Titanií. S úvodním sborem, který nabádá k tichu, aby si smutný král mohl odpočinout, to sice nesouhlasí, ale přece jen vyvolá zvědavost, jak se zamotaný polopohádkový příběh bude rozvíjet dál.
Oberon je poslední opera Carla Marii von Webera. Skladatel se ještě dočkal její premiéry, která se konala 12. dubna 1826 v Londýně, ale za necelé dva měsíce nato, 5. června, v britském hlavním městě umírá. Libretista James Robinson Planché vyšel z předlohy Christopha Martina Wielanda z roku 1780, který pro svou romantickou báseň použil Píseň o Huonovi de Bordeaux z okruhu Karla Velikého (1513), Chaucerovy Canterburské povídky i Shakespeara, takže v Oberonovi je trochu ze Snu noci svatojánské a z Bouře, ale také je tu nibelungovský skřet a tristanovská atmosféra a připomenou se „květinové dívky“ – od Webera k Wagnerovi není daleko –, je zde cosi z Kouzelné flétny, exotika Orientu, něco z německého singspielu a něco z masque a anglického melodramatu a mnoho dalšího (srovnáním všech motivů, vznikem libreta a jeho anglické a německé verze a dalšími přepracováními se zabývala například disertační práce Solveig Schreiter, obhájená roku 2013 na Vysoké hudební škole C. M. Webera v Drážďanech). Koneckonců, rozhádanými manžely, kteří si vybírají mezi lidmi „pokusný materiál“, aby toho druhého přetrumfli, byli už Juno a Jupiter. Téměř současně s dokončováním Weberovy opery vznikal německý překlad, jehož autorem byl Karl Theodor Gottfried Winkler, v literárním světě známý pod jménem Theodor Hell.
Weber s libretem zápasil, nejen proto, že bylo v angličtině (kterou se kvůli tomu dostatečně rychle naučil), nýbrž pro značný podíl mluveného slova, s nímž se už v Euryantě, jak se domníval, definitivně rozloučil. Věděl, že existují různá zpracování oberonovské látky, prokazatelně znal Oberona Pavla Vranického, jiného Oberona dokonce viděl za svého pobytu v Londýně ještě před premiérou své opery – „romantic fairy“ Oberon or The Charmed Horn George Macfarrena, rovněž podle Wielanda („hudbu vynikajících skladatelů vybral a upravil T. Cooke“). Weber vycházel při zhudebnění důsledně ze situací děje a z textu a při vší rozmanitosti se mu podařilo dát partituře punc mistra. Avšak tak jako je libreto konglomerát různých zdrojů a žánrů, je několik vrstev i ve Weberově hudbě, lámou se dokonce i v rámci jedné a téže postavy. Hüon von Bordeaux (uvádím jména podle libreta) má polohu lyrickou, hrdinnou i virtuozní, v árii „Von Jugend auf in dem Kampfgefild’“ je vystřídá všechny. Árie Fatimy „Arabien, mein Heimatland“ má téměř „operetní“ rysy, také Rezia musí prezentovat několik výrazových rovin a její scéna „Ozean, du Ungeheuer!“ není nadarmo zkušebním kamenem dramatických zpěvaček.
Oberonovy proměny
Adekvátně k požadavkům a očekávání anglického objednavatele musel Weberův Oberon obsahovat působivé efekty a jevištní kouzla, takže o problémy při představeních nebývalo nouze. Když byl poprvé uveden 4. října 1828 v Praze, kritika nejprve poznamenala, že už při letmém prohlédnutí libreta je jasné, „jak obtížné bylo pro zvěčnělého skladatele, vlít do dutého, mrazivého textu životní teplo, ducha a srdce,“ a také, že pro divadlo „s omezenými prostředky není nijak snadné přivést Oberona na jeviště“. Pražské divadlo se toho odvážilo, už pro vztah k zesnulému skladateli, jenž v něm několik let působil. Prominentní kritik pražské premiéry Anton Müller uvádí Prahu jako první město v rakouských zemích, které tuto Weberovu operu uvedlo. Je otázka, zda se jen mýlil, nebo mu naopak bylo známo, že Oberon byl sice už 20. března 1827 proveden ve Vídni v Theater in der Josefstadt, ovšem v podobě, z níž z Webera zbylo málo. Hrál se tam v úpravě režiséra Franze Gläsera, jenž hudbu „podle klavírního výtahu podle svého nejlepšího přesvědčení zinstrumentoval, mnohé vynechal, leccos přidal svého“, jak psala vídeňská kritika. K „eticko-umělecké otázce“, zda se něco takového vůbec smí, se recenzent nehodlal vyjadřovat, ale soudil, že se práce Gläserovi zdařila. Theater in der Josefstadt uvádělo tehdy převážně italské a francouzské opery, některé ve vídeňských premiérách, kritika však píše, že Oberon tak, jak jej Weber vytvořil, „s celou Weberovou hudbou, by nebyl pro tuto scénu vhodný“, a proto musel Franz Gläser (pocházel mimochodem z Horního Jiřetína) vytvořit nové libreto, vnést do něj komické postavy a scény, a k tomu účelu také zkomponovat nová hudební čísla. S Weberovým Oberonem měla jeho verze jen málo společného.
Pražské uvedení bylo originálu, pokud se dá soudit, rozhodně blíž. Nejvíc se tehdy líbily Hüonova árie „Von Jugend an im Kampfgefild‘“, árie Rezie a duet s Fatimou, árie Fatimy „Arabien, mein Heimatland“ a duet Fatimy a Scherasmina – na působivosti těchto čísel se dodnes nic nezměnilo. Anton Müller vyslovil spokojenost s hudební stránkou prvního pražského nastudování, ovšem vytkl řadu chyb v deklamaci, a to nejen v mluveném projevu, ale také ve zpívaném textu, shledával nedostatky v hereckém projevu, neboť „opera není vokální koncert, nýbrž hudební drama“ a v nedomyšlenosti režie. Premiéru (raději) označil jako generální zkoušku a své výhrady zopakoval a ještě důkladněji rozebral po třetím představení. Z jeho slov je také patrné, že Stavovské divadlo mělo problémy s výpravou, Müller kritizuje osvětlení a řadu dalších detailů, „při třetím představení Oberona muselo publikum víc než pět minut čekat na létající stroj, který měl Oberona přinést, a v závěru jsem se musel s hrůzou dívat na rozhoupané necky, v nichž se paní Pannová (která převzala partii Oberona za paní Podhorskou) vznášela v dýmu bengálského ohně.“ Role Oberona je psána pro tenor, ale v řadě divadel – a tedy i při prvním provedení v Praze – se přidělovala sopránu, to je další zajímavost z dějin této opery. Pražská premiéra v češtině v Národním divadle 6. září 1889 (v překladu Václava Judy Novotného) už měla Oberona obsazeného tenorem (Karel Veselý) – Prozatímní divadlo tuto Weberovu operu neuvedlo.
Mezi lidmi a loutkami
Různým přepracováváním byl Oberon podrobován po celou dobu své existence, upravil ho Gustav Mahler (jeho verze byla uvedena až po skladatelově smrti) a řada dalších po něm. Inscenace v Theater an der Wien (premiéra 13. května 2019), která uzavírá na této scéně Weberův cyklus, má osobitý výklad, avšak až na drobné změny a vsuvky v dialozích, působících jako extempore, se originálu drží (hrál se německý překlad Theodora Hella). Zásadní změnou je, že místo jednoho Pucka jsou tu Puckové tři, a to, co s nimi režisér Nikolaus Habjan provádí, určuje charakter celé inscenace, která vznikla v koprodukci s Bavorskou státní operou v Mnichově, kde měla premiéru roku 2017. Byla to Habjanova první operní režie vůbec a lze si jen si přát, aby měl dost nápadů i ty další, které by měly přijít. Vídeňská inscenace má až na čtyři role jiné obsazení než mnichovská, a místo Ivora Boltona zde operu nastudoval pětadvacetiletý Thomas Guggeis, který – jak to tak bývá – vděčí za svůj rychlý start záskoku za Christopha Dohnányiho v Berlíně ve Straussově Salome. Z původního obsazení zůstala Anette Dasch v roli Rezie, a především jsou stejní tři Puckové – Manuela Linshalm, Daniel-Frantisek Kamen (na jehož website je uvedeno, že mluví kromě jiného plynně česky a ovládá hesenský dialekt s českým akcentem) a Sebastian Mock. To jsou hybatelé děje, plnící Oberonovy rozkazy – jejich vládce se objevuje jako obří duch se svítící lebkou a takovou autoritu přece nelze ignorovat. Ale občas mají Puckové také vlastní iniciativu a někdy vlastně nevědí, koho ze „šéfů“ mají poslouchat. Pro diváka jsou tu na odlehčení, starají se o úsměvné chvilky, plní podobnou funkci jakon mají například Ping, Pang a Pong v Pucciniho Turandot. Všichni tři představitelé Pucků jsou skvělí herci – a mistrně ovládají loutky v lidské velikosti, s nimiž se „zdvojují“. Vznikla tak vtipná perzifláž, která Weberovu dílu není cizí a tři a čtvrt hodiny dlouhé představení uteklo jako voda.
Anette Dasch má určitě roli Rezie hodně zažitou, přesto mám pocit, že jí lépe sedí její lyrická než dramatická poloha. Pěvecky mě víc přesvědčila Natalia Kawalek v roli Fatimy, a také obě další představitelky ženských rolí – i když pěvecky jen málo obsáhlých – Juliette Mars jako Titanie, a členka „Mladého ansámblu“ divadla Jenna Siladie v roli Mořské víly. Z mužských pak Mauro Peter jako Oberon a po všech stránkách, herecky i pěvecky, Daniel Schmutzhard jako Scherasmin. Hüona zpíval Vincent Wolfsteiner, který debutoval v sezoně 2012/13 jako Kalaf, v repertoáru má Chéniera, Wozzecka, Siegfrieda, Lohengrina, Erika a dokonce Straussova Bacchuse, ale včerejší výkon trochu vyvolával obavu, zda kariéru nežene až příliš rychlým tempem. Jistě, árie „Von Jugend auf in dem Kampfgefild’“ je „vražedná“, to ale neomlouvá rozmazanou ornamentiku a nejistou intonaci, která se projevovala i v dalších číslech. Naivního tenorového „hrdinu“, jenž statečně bojuje s papundeklovým lvem ovšem zahrál velmi věrohodně. S mluvním projevem se všichni účinkující vypořádali se zdarem, a to není u specializovaných operních zpěváků vždycky samozřejmost. Scénická kouzla vycházela bezvadně (scéna Jakob Brossmann), Schönbergův sbor a Vídeňský komorní orchestr pod taktovkou Thomase Guggeise byli na jedničku s několika hvězdičkami, a tři Puckové přispívali také k plynulým proměnám scény. Jen na samém začátku nějaký jiný „skřítek“ pozdržel titulky, ale brzy ho zodpovědný technik kamsi zapudil.
Carl Maria von Weber : Oberon
Theater an der Wien, premiéra 13.5.2019, psáno z reprízy 19.5.2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.