Dramatická sopranistka Iveta Jiříková z Národního divadla odešla v roce 2009 a teď se do něj opět vrací v majestátní roli české kněžny. Požádali jsme ji o pár slov nejen na téma Libuše. 

Dobrý den paní Jiříková, Vy jste absolvovala pardubickou konzervatoř a pak Vysokou školu múzických umění u profesorky Magdaleny Blahušiakové. Proč  jste se rozhodla právě pro Bratislavu a ne pražskou HAMU či brněnskou JAMU?

Během studia na konzervatoři jsem se účastnila Mistrovských pěveckých kurzů v Karlových Varech, kde jsem se seznámila s paní Magdalenou Blahušiakovou. Na soutěži  účinkovalo též několik jejích žáků – ti mne umělecky natolik zaujali, že jsem se přihlásila v těchto kurzech do její třídy. Po týdnu intenzivní práce s paní Blahušiakovou mi bylo jasné, že její způsob výuky přesně odpovídá mé představě dalšího pěveckého vzdělávání a vydala jsem se za ní na VŠMU do Bratislavy. Dnes zpětně to hodnotím, že to byla nejlepší volba, jakou jsem mohla udělat! Paní Blahušiaková mi byla vždy velkým pěveckým i osobním vzorem a máme dodnes velmi krásný a blízký vztah. Navíc zpívala přesně to, co jsem toužila zpívat jednou i já – Toscu, Aidu, Santuzzu.

A jak vypadal Váš první vstup na divadelní prkna? 

Už během studia na VŠMU jsem dostala první roli v Slovenském Národním divadle  – Marku v Suchoňove Krútňave. Byla to mne ohromná příležitost  – hned v „národní“ opeře slovenského publika.  Suchoňovu hudbu jsem si již tehdy zamilovala.  Velkou zkušeností bylo stát a pohybovat se na jevišti s takovými osobnostmi jako byl pan Peter Dvorský, Ondrej Malachovský  nebo Klaudia Dernerová. Pak jsem vyhrála mezinárodní pěveckou soutěž M. Schneidera-Trnavského v Trnavě, obsadila 2. misto na soutěži v Karlových Varech a přišly první nabídky…

Bylo mezi nimi i pražské Národní divadlo?

V roce 2001, když jsem končila VŠMU, zrovna hledali v Národním divadle v Praze představitelku Míly v méně hrané opeře Leoše Janáčka Osud – předzpívala  jsem a bylo mi nabídnuto rovnou angažmá v ND!  Takže jsem hned po škole nastoupila do ND V Praze, kde jsem během první sezóny ztvárnila čtyři krásné role: Mařenku v Prodané nevěstě, Mílu v Osudu, Hraběnku ve Figarově svatbě a Micaelu v Bizetově Carmen. Během dalších sezón jsem k nim pak ještě připojila Paminu v Kouzelné flétně, Mozartovu Donnu Elvíru, Lenio v Řeckých pašijích, Karolku (Její pastorkyňa), Blaženku v Tajemství a Alici Fordovou ve Verdiho Falstaffovi.

Zastavme se teď u Míly v Osudu. To byla i role, kde jsem Vás jako divák poprvé viděl a do dneška si pamatuji tu krásnou inscenaci.

Opravdu role Míly v Janáčkově Osudu byla v mém tehdejším repertoáru výjimečná a výjimečná byla i příprava této role s režisérem Robertem Wilsonem a panem dirigentem Bělohlávkem. Jednalo se o velký mezinárodní projekt v kooperaci s Teatro Real v Madridu.  S režisérem Wilsonem jsme první dva týdny zkoušek  jen (veeeelmi poooooomalu) přecházeli jeviště ze strany na stranu, pak následovalo stavění do póz, ve kterých jsme se učili stát dlouho bez hnutí, bez jakéhokoliv pohybu. Podlaha jeviště byla poseta desítkami značek označujících, kde kdo má stát – to bylo důležité pro přesné svícení. Celé zkoušení bylo nesmírně vysilující, bolely nás ruce, nohy – ovšem nejhouževnatější z nás byla paní Soňa Červená (v magické němé roli Fatum), která již v dřívějších inscenacích prošla Wilsonovou dílnou a  dokázala stát bez hnutí dlouhé hodiny, dokonce na svícených zkouškách celý den stála – můj obdiv k její vytrvalosti neznal mezí. Mezi účinkujícími v inscenaci jsem byla nejmladší, s nejmenší jevištní zkušeností, téměř nikoho jsem neznala  – ale velmi hezky se ke mně zachovali moji ostřílenější kolegové Eva Urbanová a Štefan Margita, kteří mně pomohli všechny nástrahy úspěšně zdolat.

Iveta Jiříková a Štefan Margita v inscenaci ND Praha Osud (zdroj: ND Praha)

I mimo Národní divadlo Praha jste v té době přijala krátkodobá angažmá …

Ano, hostovala jsem třeba v Giessenu jako Purcellova Dido, jako Micaela jsem vystoupila opakovaně v německém Essenu, Wexfordu a v Bratislavě, pro divadlo v Bielefeldu jsem nastudovala sopránový part Agnes v Čajkovského Panně orleánské, ve Wexfordu to byla také Foerstrova Eva a Cizí Kněžna. Znovu jsem se vracela do Bratislavy (Liu, Vendulka), Mimi v Bohémě jsem zpívala v Liberci, v Košicích, v Liberci jsem se dostala i k Čajkovského jednoaktové opeře Jolanta v roli Jolanty.

Ale ve Slovenském Národním divadle jste zpívala vedle Prahy také pravidelně?

Já jsem byla v SND po svém absolutoriu u paní Blahušiakové pořád stálým hostem. Jak jsem se už zmínila, zpívala jsem tam např. Micaelu, Vendulku a Liu. Při Smetanově Hubičce jsem měla poprvé možnost spolupracovat  s panem dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem a v Turandot zas s úžasným Ondrejem Lenárdem (dirigentem)  a režisérem Josefem Bednárikem.  A do této inscenace jsem se  v minulé sezóně – po letech – vrátila jako titulní Turandot a byl to pro mne fantastický zážitek.

Pojďme zpátky ještě do Národního divadla v Praze: Alice Ford v inscenaci Falstaffa slovenského režiséra Martina Huby z roku 2008 byla Vaším prvním setkáním s Verdim? 

Ano, Alice byla má první větší verdiovská role – byla jsem do ní obsazena až na poslední chvíli, už se začínalo aranžovat a já se teprve  začínala učit tento part, což bylo opravdu šílené!  Ta role je dost těžká (i  když to zrovna  není typická verdiovská role) – nemá árie, ale je tam velké množství ansámblového zpívání, v neposlední řadě obtížná závěrečná fuga. Pan Huba jako činoherní režisér byl velice náročný, vyžadoval od nás komiku a herectví na úrovni činoherců. Abych to vše zvládla, tak jsem chodila po jevišti s pomocnými papírky a taháky. Nakonec vše dobře dopadlo a já tu inscenaci a roli měla velice ráda.

Vám pak v roce 2009 skončila sólistická smlouva na naší první scéně a začaly mateřské povinnosti?

Přesně tak, já jsem nastoupila na mateřskou dovolenou a přestěhovala se do Brna. Porodila jsem dvě děti a postupně jsem začala studovat nové role pro Janáčkovo divadlo v Brně, které už odrážely můj další hlasový vývoj směrem k dramatičtějším partiím: tak jsem se najednou ocitla na jevišti jako Cizí kněžna, nově jako Matka (!) v Janáčkově Osudu a pak přišla má první velká dramatická role – Senta v Bludném Holanďanovi. Role, která přišla v tu pravou chvíli a ideálně odpovídala mým pěveckým dovednostem, zkušenostem a mému hlasu. Tahle wagnerovská postava pochází z mladšího období Wagnerovy tvorby a mísí se v ní ještě italské belcanto s nastupujícím novým německým stylem. Ohromně mně vyhovovalo zpívat ty velké plochy, dlouhé držené tóny –  a myslím, že můj úspěch v té roli mi potvrdil správnost mého přirozeného směřování k dramatickému oboru.

A po Sentě přišla vysněná role dramatických sopranistek Tosca?

Ano, bylo to v inscenaci Jiřího Heřmana. Pro mne studium této role je příjemně spojeno s počátkem intenzivní spolupráce s letitým přítelem Vladimírem Chmelem, jehož si nesmírně vážím jako vzácného člověka a umělce. Myslím, že on je pro mne ten správný pedagog, s kterým od brněnské Toscy společně pracuji technicky (hlasově) i interpretačně na každé nové roli. Hned tou další byla Gioconda Amilcare Ponchielliho. Brněnskou inscenaci hudebně s námi připravil pan Jaroslav Kyzlink, u kterého jsem velmi oceňovala smysl pro italské frázování a legato. Nemohu nevzpomenout taky na krásnou spolupráci s režisérem Tomášem Pilařem, který mně a mé alternantce paní Boross dal svobodný prostor najít si k této komplikované postavě vlastní vztah.

civilní fotografie s Vladimirem Chmelem

Jak náročná je role benátské pouliční zpěvačky Giocondy po pěvecké stránce?

Je hodně obtížná – už jen svým rozsahem je to jedna z nejdelší rolích složených pro italský dramatický soprán. Navíc nejvíc zpívání (a to ještě i s vylehčenou koloraturou !) má Gioconda až ve čtvrtém jednání. To je zapotřebí si ekonomicky rozložit síly na celý večer. I poloha té role není úplně příjemná pro soprán – je skoro celá napsaná ve střední poloze (jako pro mezzosoprán). Ne nadarmo ji velké zpěvačky minulosti zpívaly až v závěru své kariéry – ta role nemá vysokou tessituru, ale vyžaduje výdrž, pěveckou zkušenost s tím, jak rozložit si síly a i nezbytnou lidskou zkušenost a zralost.

Vedle Giocondy je bezesporu další klíčovou rolí ve Vašem repertoáru Turandot od roku 2016…

Tady vlastně iniciativa k nastudování role vzešla přímo ode mne: jednoho dne jsem si „jen tak“ zkoušela u klavíru vstupní árii Turandot „In questa reggia“  a překvapivě mně šla „dobře do pusy“, necítila jsem vůbec žádnou tenzi, a tak jsem se s Vladem pustila do práce. Už od začátku jsme se dohodli, že moje Turandot nebude v žádném případě forte od začátku do konce, ale naopak jsme (společně) dospěli k poznání, že čím dramatičtější role, tím lyričtěji se musí zpívat! Tuhle partii jsem pak zpívala poprvé v r. 2016 v Brně, záhy taky ve Státní opeře Praha, v Bratislavě a naposledy před pár měsíci v přírodním amfiteátru Lochotín v Plzni. Příští léto se těším na novou produkci v Českém Krumlově.

v titulní roli Turandot (zdroj : soukromý archiv umělkyně)

Před pár dny ovšem jste dostala zcela ojedinělou příležitost ztělesnit na naší první scéně Libuši. Je to pro Vás role výjimečná?

Nabídku na nastudování Libuše v ND v Praze jsem dostala od hudebního ředitele Opery Národního divadla J. Kyzlinka asi před rokem, byla jsem tím nesmírně poctěna, ale pochopitelně se mně taky hned roztřásla kolena z toho pocitu obrovské odpovědnosti. V Národním divadle, kde tuhle roli zpívalo tolik velkých jmen – a  navíc můj vlastní návrat do Národního divadla po devíti letech.

Jako každá pěvecká osobnost si musíte k roli Libuše najít svůj vlastní vztah, ale přesto – je Vám nějaká interpretka zvláště blízká svým přístupem?

Já jsem si poslechla všechny dostupné nahrávky Libuše, každá je jiná, něčím originální a osobitá, ale já jsem se nejvíce vracela k Libuši s paní Ludmilou Červinkovou (z roku 1955) – ta mne doslova uchvátila svoji perfektní technikou, měkkostí a krásnou barvou hlasu.

Jak vy sama přistupuje k ztvárnění této role a jak je pro vás celý part obtížný?

Celá role je napsána hodně ve střední poloze (je nejvýše do h2) a při prvním pohledu do partitury není tak náročná nebo dlouhá, protože Libuše nemá žádný výstup v druhém jednání. Ale při podrobném studiu jsem se musela vyrovnat s tím, že postava má mnoho poloh – od velmi lyrické (na počátku třetího jednání), přes majestátní (v prvním aktu) až po vysoce dramatickou polohu na konci. Na rozdíl od jiných smetanovských rolí není tak vylehčená, má hodně dlouhých držených tónů, tam mohu využít svoji zkušenost z Wagnera. Ale asi největší výzvou je pro mne najít ideální rovnováhu mezi srozumitelností slova a legátem. Tohle skloubit dohromady stálo hodně úsilí, protože důraz při interpretaci zpívaného textu je nutno často dát jinam, než je tomu v mluvené řeči.

V které té poloze, v kterém obrazu Libuše se cítíte nejlépe?

Určitě v závěrečném proroctví, kde mohu plně rozvinout svůj dramatický potenciál a své pevné jisté výšky. Pochopitelně jsou to i nervy, protože každý divák zná proroctví nazpaměť a čeká na dokonale krásně a dramaticky provedené tóny v „Můj drahý český národ neskoná“ – a to je velmi těžké hlavně se uhlídat, nedat se strhnout příliš emocionálně a hlasově a celé to zazpívat uvolněně  s čistou hlavou. Zrovna v aktuální inscenaci Národního divadla v Praze to s tou celkovou uvolněností není úplně jednoduché  protože celé proroctví zpívám ve „vzduchoprázdnu“  – totiž stojím na vyjetém schůdku 1,5 metru nad zemí, pode mnou je obrovská tmavá jáma a mám přitom pocity závratě.

Jaká panovala atmosféra při zkoušení?

Byla velmi vstřícná, otevřená, měla jsem skvělé kolegy – především jsem ráda, že jsem se mohla potkávat při zkouškách se svojí alternantkou Danou Burešovou, kterou dobře znám se svého prvního angažmá v ND. Danu jsem vždy obdivovala pro její upřímnost, moudrost a přirozenost – a tak jsme si během zkoušky i vzájemně vypomáhaly, radily se v otázce role, ale i třeba kostýmů.

Iveta Jiříková v titulní roli Libuše (zdroj :ND Praha © Hana Smejkalová)

Na závěr našeho rozhovoru se nedovolím se nezeptat na Vaše další umělecké směřování, jaké role byste si rád v budoucnu zazpívala.

Cítím, že v téhle chvíli je pro můj hlas optimální italský repertoár, speciálně Verdi – v květnu letošního roku jsem v Lublani poprvé zpívala Lady Macbeth, v plánu mám nastudovat si Aidu, Leonoru (v Síle osudu) a Abigail v Nabuccu. Po té úžasné zkušenosti, kterou jsem udělala se Sentou, mne láká zkusit dalšího Wagnera, jednou možná přijde i Isolda, Brunhilda – kdo ví. V českém repertoáru bych ráda zpívala Smetanovu Miladu v Daliboru, teď si třeba připravuji Janáčkovu Šárku pro Janáčkovský festival v Brně…. no a jednou určitě Kostelnička, tu bych si nechtěla nechat ujít.

Paní Jiříková, já Vám velice děkuji za čas, který jste nám věnovala – a přeji Vám mnoho velkých uměleckých úspěchů.  Naši čtenáři určitě rádi navštíví Vaše představení, zvláště v Brně a Praze !

 

A na závěr ještě jsme požádali o osobní „zpověď“ pana Tomáše Pilaře, režiséra a šéfa operního souboru Divadla Josefa Kajetána v Plzni:

„S Ivetkou jsem jako režisér spolupracoval na dvou velkých inscenacích a kromě toho, že má nesporné hlasové kvality průrazného, ale kultivovaného vysoce dramatického sopránu, má v sobě vedle té síly také nesmírnou něhu a pokoru. Když s ní pracujete, je to skoro jako režírovat éterickou vílu, která se se začátkem hudby promění v neohroženou hrdinku. A nejlepší na tom je, že mimo jeviště je to dobrotivá a pokorná žena se srdcem na dlani. A mimochodem, když čeká na svůj výstup v náročné titulní roli, je to obvykle ona, která uklidňuje své vystresované kolegy okolo.“

 

Iveta Jiříková v titulní roli Libuše, v popředí se Svatoplukem Semem (zdroj: ND Praha © Hana Smejkalová)

jako Turandot v inscenaci Národního divadla Brno

v titulní roli Ponchielliho opery La Gioconda (zdroj: ND Brno)

S paní Ivetou Jiříkovou rozmlouval: Václav Bečvář