Smrtící mystérium orgasmu aneb Henzeho The Bassarids v Salcburku

Poslední operní premiérou letošního salcburského festivalu se stala monumentální inscenace opery Hanse Wernera Henzeho The Bassarids (Basaridky). Dílo zde uvedené ve světové premiéře roku 1966 a nyní opět znovu zazářilo v původní anglické jazykové verzi v nastudování týmu pod vedením dirigenta Kenta Nagana a režiséra Krzysztofa Warlikowskiho.

Bakchantky (řecky Bacchae, další český překlad titulu Bakchy) jsou jedním z posledních Euripidových dramat. Tragédie byla uvedena až posmrtně Euripidovým synem roku 405 př. n. l. Nesnadné dílo zobrazuje trvalý protiklad dvou stránek lidské duše – snahy o trvalý řád a svět instinktů nezávislých na našem rozumu. V podobenství se tak v ději konfrontují Penteus, mladý vládce Théb a bůh Dionýsos, který vystupuje v podobě mladého cizince. Konfrontace skončí tragicky Penteovou smrtí, když ho zabíjí vlastní matka v orgiastickém mystériu při dionýsovských slavnostech, nepřístupných mužům. Dionýsos tak zároveň pomstil svou matku, smrtelnici z Kadmova rodu (Penteus je Kadmův vnuk), a nastolil v Thébách svůj kult.

V rámci dochovaných titulů antické dramatické tvorby byly Bacchae sice vysoce oceňované (za nejlepší antické drama je považoval například i J. W. Goethe), ale jen velmi zřídka kdy inscenované. Teprve ve druhé polovině dvacátého století Euripidova hra vzbudila větší zájem u řady adaptátorů a od 60. let se těší velké oblibě i tvůrců avantgardního divadla. Záhy se ale látka v minulém století etablovala na operním jevišti. Nepřímo na to má vliv libretista Richarda Strausse Hugo von Hofmannstahl, který plánoval napsat tragédii Penteus (zřejmě inspirovanou nedochovanou stejnojmennou tragédií Aischyla). Ten Euripidovo drama doporučil rakouskému skladateli Egonu Welleszovi (1885–1974). Nebyla to ovšem jejich první spolupráce na antickém námětu, Hofmannstahl již byl libretistou Welleszova baletu Achilles auf Skyros a opery Alkestis. Literát ale roku 1929 náhle zemřel, zasažen mrtvicí po sebevraždě milovaného syna, a Wellesz si musel libreto vytvořit podle Euripidovy hry sám. Opera byla pak uvedena v roce 1931 ve Vídeňské státní opeře a přes premiérový úspěch zmizela takřka zcela z povědomí, také ale vinou vyřazení děl židovských skladatelů z repertoáru během období režimu národního socialismu. Přetrvávající neoklasicistní umělecká citlivost stála za zrodem i opery italského skladatele Giorgia Federica Ghediniho (1892–1965) Le Baccanti, komponované na libreto pozdějšího slavného scenáristy filmů Federica Felliniho, Tullia Pinelliho. Kompozice vznikala od roku 1944. Opera s prologem a třemi akty pak byla s úspěchem uvedena na počátku roku 1948 v Teatro alla Scala v Miláně. Ale ani toto dílo trvale nezakotvilo v domácím natož světovém repertoáru. Teprve Henzeho zhudebnění získalo celosvětovou pozornost, a bylo opakovaně uvedeno na evropském kontinentu i v zámoří. Konkurence mu v 90. letech 20. století vznikla ve švédské opeře Backanterna renomovaného švédského skladatele Daniela Börtze (nar. 1943). Pozornost ke světové premiéře roku 1991 přilákal i režisér celého projektu – světově uznávaný filmař Ingmar Bergman. Ten se s látkou Euripidova dramata v poslední dekádě 20. století setkal hned třikrát. Po premiéře Börtzovy opery ve Švédské národní opeře, připravil televizní verzi tohoto hudebně-dramatického díla (a obě jeho inscenace vyvolaly velmi protichůdné reakce u kritiky) a pak připravil i činoherní představení ve vlastní úpravě Euripidova textu. Tato čtyři zhudebnění Euripidova díla se příležitostně objevují na operních jevištích, ale existují i další hudební verze tohoto dramatu, které zůstávají jen slovníkovým heslem, jako byla aktualizace látky v opeře amerického skladatele Harry Partche Reveletion in the Courthouse Park (1960), Bakxai (1991-92) anglického komponisty Johna Bullera na původní starořecký text nebo zřejmě poslední operní verze skladatelky řeckého původu Georgie Spiropoulos Les Bacchantes (2010) s použitím elektronické hudby. Pak je tu ale ještě jedno zásadní operní dílo inspirované idejemi a situacemi Euripidových Bakchantek – Szymanowského opery Král Roger, základní dílo polské národní opery, byť opus značně kosmopolitní, který v libretu Jaroslawa Iwaskiewicze vychází z výchozího momentu Euripida: do města přichází mladý muž hlásající novou víru, o které se snaží přesvědčit nedůvěřivého krále. Jeden z nejlepších libretních textů všech dob byl ale ovlivněn i jinými nejen antickými předlohami, ale vícečetné paralely jsou jasně patrné.

Henzeho opera vznikla na přímou objednávku salcburského operního festivalu. A světová premiéra v létě 1966 v Grosses Festspielhausu byla prvořadou událostí operního světa té doby. Opera vnikala v úzké spolupráci s Deutsche Oper Berlin (naprostá většina vybraných sólistů byla tehdy v jejím angažmá), a po festivalovém uvedení následovala berlínská premiéra již na konci září téhož roku v rámci Berliner Festwochen. Vysoce byly hodnoceny nejen výkony zpěváků (Loren Driscoll jako Dionysos, Kostas Paskalis jako Pentheus, Peter Lagger jako Kadmos, a skvělá Kerstin Meyer jako Ague, stejně jako Ingeborg Hallstein jako Autonoe), ale i výprava a kostýmy Filippa Sanjusta, který využil širokou škálu výtvarných odkazů od antiky, přes baroko až k tehdy aktuální módě tehdejších popových hvězd jako byli Beatles. S nadčasovostí tématu pracoval i režisér Rudolf Sellner.  Dílo vzniklo v harmonické spolupráci libretistů (uměleckých i životních partnerů) Wystana Hugha Audena a Chestera Kallmana (mimo jiné autorů textů ke Stravinského Životu prostopášníka a spolupracovníků Benjamina Brittena). Tehdy čtyřicetiletý skladatel si pohrál s formou opery serie, do které vyložil symbolické intermezzo Das Urteil der Kalliope a tři části kompozice jsou formálně inspirovány zavedenými historickými hudebními útvary. Původní libreto vzniklo v angličtině, ale pro potřeby německých scén vznikl překlad Helmuta Reinolda a Marie Bosse-Sporleder. Na přání skladatele mělo být dílo hráno bez přestávky, a kompozičním výsledkem pak byl operní megavečer o délce dvou a půl hodiny (záznam světové premiéry dostupný na labelu Orfeo trvá 151 minut). Obsazení původní antické hry bylo rozšířeno o několik postav. Zejména byly připsány postavy Autonoe (sestry královny Agaue) a staré otrokyně chůvy Beroe, zřejmě aby byl vyrovnána převaha mužských rolí. V souladu s předlohou značný důraz a nároky jsou kladeny na sbor. Zajímavostí je možnost zařazení deklamovaného prologu (ad libitum) se zásadním monologem boha Dionýsa, což samozřejmě zásadně formuje divákovu představu o této dvojznačné postavě. Záměrně libretisté ponechali dvojakost a určitou nejasnost výkladu, která je vlastní i Euripidovi. To je ale způsobeno i tím, že drama Bacchae se nedochovalo v textové úplnosti, chybí totiž důležitá část monologu Agaue před samým závěrem tragédie, která mohla (ale také nemusela) formulovat Euripidovy stěžejní myšlenky.

Přebal CD nahrávky světové premiéry díla v r. 1966 v Salzburgu

Henzeho opera předkládá zásadní spor apollínského a dionýsovského, rozum kontra instinkty, řád oproti chaosu, vědomí versus nevědomí. Libreto nastoluje i otázky střídání matriarchátu patriarchálním uspořádáním, limity autokracie ve státě i zásadní volbu každého z nás, jak dalece budeme přikyvovat řádu, aniž bychom respektovali svoje instinkty, které nám velí často pravý opak. Žádná z postav si ovšem nezískává divákovy sympatie, Dionýsos je potměšilý a krutý manipulátor, zneužívající svých božských schopností pro pomstu. Penteus pak agresivní uzurpátor, stavějící se do role thébského reformátora, ale neuznávajícího jakýkoliv jiný názor. Agaue se pak jeví poněkud pošetilá v následování dionýsovského kultu, v bezmezném nadšení pro novou víru, bez uvědomění si rizik. Ostatní postavy spíše vyjadřují určitou názorovou platformu, která je konfrontována s následky činů tří hlavních postav. Výrazně se v libretu také ozývá kontrast mužského a ženského principu a trvalé nepochopení obou pohlaví navzájem. To vše jsou témata nadčasově platná a vytvářející základ pro mnohovrstevnou inscenaci.

Polský režisér mezinárodního věhlasu Krysztof Warlikowski po nedávném vlažném přijetí jeho konceptu Schreckerovy opery Poznamenaní v Mnichovské státní opeře opět prokázal na salcburském festivalu, proč je počítán k absolutní špičce světové operní režie, byť jeho práce mají občas kvalitativní výkyvy. Tradičně mu vyhovují látky s archetypálními zápletkami a temně psycho(pato)logické náměty, což Henzeho Basaridky nabízejí vrchovatě. Warlikowského letošní festivalové režie bezezbytku naplňuje požadavky na moderní hudebně-dramatické představení po stránce divadelní i vizuální, navíc podepřené snovým hudebním Kenta Nagana. Jedním ze základních rysů Warlikovského režijních výkladů a postupů jsou i v této inscenaci odkazy na jiná umělecká díla různých oborů než je opera. Pro tentokrát se zásadním inspiračním zdrojem staly filmy Piera Paola Pasoliniho, zejména jeho Teoréma (1968) a Saló aneb 120 Sodomy (1975).  Oba dva jsou známy i v českých artových kinech, první z nich pak odpovídá určitou částí dějové linky Henzeho opeře (do zámožné italské rodiny přichází neznámý, velmi přitažlivý mladík, který zcela rozvrátí nejen zavedený řád rodiny, ale i sexuální a osobnostní identitu všech členů rodiny). Druhý z nich, filmařův poslední snímek rámcově inspirovaný dílem de Sadeho, je dosti nepříjemnou podívanou s řadou sexuálních perverzit, které až obsesivně Pasolini ve filmu shromáždil. Film ve své době vyvolal značný skandál, což mu zajistilo kultovní postavení, ale jen minimum diváků se k němu znovu vrací. Film Saló … se pak stal hlavním inspiračním pramenem pro operní intermezzo, včetně obrazových, kostýmních a situačních výpůjček. Pro tvůrce tak vzdělaného, jako je K. Warlikowski je samozřejmě okruh kulturních odkazů mnohem širší, tradiční orientace na výtvarná díla mnoha věků tak zahrnuje podobu pompejské Vily orgií přes malby amerického klasika Edwarda Hoopera, estetiku filmařů Alfreda Hitchcocka a Davida Lynche i popkulturní film Devět a půl týdne. Ale v žádném případě nejde o nějaké samoúčelné zápůjčky, režijní výsledek je vysoce originální a nadmíru efektní, bez jakékoliv podbízivosti. Přenáší antický děj do 2. poloviny 20. století (kostýmní odkazy na 50. léta 20. století) do totalitního státu, kterému tvrdou rukou vládne Penteus. Na mnoha místech citlivě, ale účinné rozvíjí paralely dvou mužů, obsesivně milujících matky (Penteus, Dionýsos). Oidipovský komplex se osttaně objevuje v řadě Warlikovského inscenací. Vrcholem večera je nejen zmiňované intermezzo, které na simultánní scéně sledují v „přímém“ přenosu i Penteus a Dionýsos, ale zejména návštěva Penteovy neopatrné návštěvy ženského mystéria v dámském převleku (dejme za pravdu Jamesu Bondovi: … zvědavost může zabíjet …). Fascinující výkon (čtyřiačtyřicetileté !) tanečnice  Rosalby Guerrero Torres, která sama choreografovala svůj klíčový výstup, je pohybové mystériem orgasmu, které zastaví většině diváků dech a způsobí erekci napříč sexuální orientací mužských diváků. Tanečnice tak trochu nahradila pohybové vystoupení, které se nekonalo v letošní inscenaci Straussovy Salome, a navíc potvrdila příklon k „choreografickým“ operním režiím jako byla letošní Monteverdiho Korunovace Poppey. Tradiční oporou Warlikovského výkladu byla vysoce promyšlená scénografie dělená do čtyřech sektorů, kterou vytvořila jeho manželka Małgorzata Szczęśniak. Ta maximálně využila nesnadný prostor Felsenreitschule a troufám si napsat, že kongeniálním způsobem, který jsme zde viděli naposledy snad roku 2012 v Herrmanisově režii Zimmermannovy opery Vojáci. Stejně tak její mix kostýmů, slavnostních uniforem a rób i luxusního dámského spodního prádla byl v dokonalém souladu s vizuálním stylem inscenace. Ocenit je třeba i tajemné svícení Felice Rossy a videoprojekce Denise Guéguina. Pro zajímavost je třeba dodat, že při navštívené první repríze, při bouřlivém a dlouhém potlesku zaznělo i několik bučení při příchodu režiséra na děkovačku. Konzervativní publikum bude existovat vždy a všude.

z mezihry Verdikt Calliope © Salzburger Festspiele / Bernd Uhlig

Dalším vrcholem inscenace se staly pěvecké výkony vyhraněných hereckých osobností. Kanadský barytonista Russell Braun předvedl suverénní hereckou kreaci autokratického vládce Pentea podporovaného armádou ve fyzicky robustní kreaci bez jakékoliv směšnosti v ženském převleku. Stejně tak byl přesvědčivý jeho vokální výkon obohacený o množství výrazů. Hvězdou budoucnosti je bezesporu mladý tenorista Sean Pannikkar, Američan s rodinnými kořeny na Srí Lance. Záhadného Dionýsa vybavil nejen nádherným vokálním materiálem, lyrickým témbrem mimořádné hebkosti, ale i psychologickou neuchopitelností této dvojznačné postavy plné předstíraní, která teprve v závěru procitá ve skutečné emoci kontaktu s ostatky milované matky Semele. Stejně skvěle se dámských rolí ujaly německá mezzosopranistka Tanja Ariana Baumgartner (Agave/Venus v intermezzu) a její krajanka, sopranistka Vera-Lotte Böcker (její sestra Autonoe/Proserpine v intermezzu). Obdivovaný tmavý témbr u postavy mladistvé matky Agave se skvěle doplňoval s kovovějším sopránem s ostřejšími výškami její jevištní sestry. V dokonale zvládnutých hereckých kreacích se nezalekly ani naturalismů, nahoty nebo scény vrcholící incestním lesbickým výjevem v intermezzu. Sir Willard White již pátou dekádu dokazuje své vynikající vokální a herecké schopnosti tentokráte v „dědečkovské“ roli zakladatele Théb – krále Kadmose. A rakouský tenorista Nikolai Schukoff, který byl obdivovaným Dionýsem v inscenaci v minulé dekádě (Mnichov 2008), tentokráte ztělesnil menší, ale velmi výraznou roli slepého věštce Teiresia (a Calliope v intermezzu). Skvěle do týmu zapadli i maďarský basbarytonista Károly Szemerédy (Kapitán/Adonis v intermezzu) a mlčící svědkyně Semeliny smrti, chůva Beroe v podání Anny Marie Dur.

Sean Panikkar © Salzburger Festspiele / Bernd Uhlig

Kent Nagano za pultem Wiener Philharmoniker nelehkou partituru zpřístupnil širokému obecenstvu. Zdůraznil symfonické rysy díla, zbavil zvuk disonancí (které slyšíme na obou dostupných nahrávkách) a propůjčil nastudovaní velkorysost obrovské symfonie s mohutnými emocionálními oblouky v rámci jak orchestrálních, tak vokálních čísel. Dokázal v tomto bezchybném nastudování, že tato Henzeho opera je skutečnou moderní klasikou. Na stejné výši se s náročnými party sboru vyrovnal Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor s vysokými požadavky na hereckou akci na jevišti.

Zbývá jen zvolat Nebojte se moderní opery! a pokradmu dodat Tedy pokud jsou její inscenace v takovéto superkvalitě….

Hans Werner Henze: The Bassarids. Salzburger Festspiele 2018.

Felsenreitschule, 19. srpna 2018 (1.repríza, 15.00). Délka představení cca 3 hodiny (1 pauza po intermezzu).

Sean Panikkar, Russel Braun © Salzburger Festspiele / Bernd Uhlig

Závěrečný potlesk © Salzburger Festspiele / Bernd Uhlig

Závěrečný potlesk – ze soukromého archivu autora příspěvku