Monteverdiho Poppea se již po roce vrátila na salcburský festival. Po loňské poloscénické produkci Johna Eliota Gardinera s českou sopranistkou Hanou Blažíkovou v roli Poppey nové, plně scénické provedení připravili dirigent William Christie a všestranný divadelník Jan Lauwers.

Monteverdiho L´Incoronazione di Poppea (Korunovace Poppey) patří k nejstarším dochovaným a také zároveň nejhranějším titulům pozdně renesančního a raně barokního repertoáru. Dílo vyniká podivuhodnou dramaturgií, střídající různé polohy a také libreto vykazuje vysoký stupeň zábavné nemorálnosti. Hlavní hrdinové jsou vybaveni celou řadou negativních vlastností a postojů, mezi nimiž vedle četných sexuálních abnormalit Nerona, nechybí ani žárlivost, intrikánství, navádění k vraždě, vyděračství nebo prodejnost jak těla, tak ducha. Jedinou výjimkou je pak filozof Seneca, který v rámci antimorálky kusu musí být odstraněn. K nové salcburské inscenaci byl povolán belgický divadelník Jan Lauwers (nar. 1957), který se pohybuje především se svým souborem Needcompany (který založil společně s Grace Ellen Barkey) na pomezí pohybového, tanečního a činoherního divadla s výrazným přesahem k výtvarnému umění. A není divu, J. Lauwers vystudoval malířství na Královské akademii umění v Gentu, a teprve pak se začal věnovat různým divadelním formám. Jeho současná režie (a William Christie si jejich spolupráci velmi pochvaloval) se výrazně orientovala na totální tanečně-pohybové divadlo. Je nejen autorem kompletního režisérského konceptu, ale i choreografie (ve spolupráci s Paulem Blackmanem z Jukstapoz) a scénografie. Na výsledku je znát, že jeho autorský názor je velmi celistvý a jasně formulovaný. Jednotná a velmi stylově působící scénografie přináší gigantickou koláž převážně z malířských aktů období renesance a raného baroka. Nakloněnou kolážovanou scénu doplňuje několik surreálných mobilních dekorací metalického povrchu a obrovský pohyblivý lustr sestavený z rozličných svítidel různých epoch. Vizuální podobu inscenace především vytváří neustálý pohyb sedmnácti tanečníků (BODHI PROJECT and SEAD / Salzburg Experimental Academy of Dance) a sólistky z Lauwersovy Needcompany (Sarah Lutz). Přes velmi profesionální výkon se ale neustálý pohyb a hemžení na scéně stává vlastně jednotvárným a postupně odvádí od vlastního děje opery. Navíc uprostřed scény je umístěno malé kulaté jeviště, na kterém permanentně rotují po způsobu točivých např. dervišských tanců k navození transu postupně všichni členové taneční company. To, co se zdá prvních dvacet minut zajímavé a zvýrazňující dynamiku děje a celého představení, po dalších dvaceti minutách vede zlomyslného recenzenta k otázce, zda se někomu z tanečníků v úmorném vedru zatočí hlava – a přece jenom neupadne (… a neupadl!). Vlastní choreografie většinou není přímo ilustrativní k opernímu ději, ale vytváří abstraktní podoby dějových situací, které tak doplňuje. Ale právě stále přítomná pohybová akce zatlačuje zpěváky, kteří většinou rozvíjejí svou hereckou akci v popředí scény. Propojenost herecké akce sólistů a tance není kontinuální, nejčastěji se do pohybových aktivit zapojuje pouze postava Nerona. Divák se po určité době přes všechnu aktivitu na scéně nemůže ubránit určitému dojmu monotónnosti.

Velkému zájmu médií i operních fanoušků se těšilo vystoupení bulharské sopranistky Sonyi Yonchevy v roli Poppey. Ač ji dnes známe především v jiném a velmi různorodém repertoáru (Mimi, Luisa Miller, Tosca, Norma, Imogene v Belliniho Pirátovi, koncertně Mascagniho Iris). U této pilné pěvkyně se rychle zapomnělo, že je absolventkou akademického programu Le Jardin des Voix právě u Williama Christieho. Vedle dalších postav barokního repertoáru právě Monteverdiho Poppeu ztělesnila v operním domě v Lille roku 2012. Její salcburské vystoupení určitě nezklamalo, její okrouhlý, hebký a dobře ovládaný soprán se výborně hodil k charakteru erotické intrikánky. Herecky zvládla roli přesvědčivě s líně smyslným kouzlem Zolovy Nany. Otázkou je, zda takovýto typ hlasu, dnes uplatňující se především v belcantovém a veristickém repertoáru, zapadne do souboru zpěváků specialistů na starou hudbu. V převažujícím potlesku při děkování této pěvkyně bylo možné zaslechnout i několik zabučení a pískání. Těchto negativních ohlasů musela vyslechnout při recenzované repríze mnohem více americká mezzosopranistka Kate Lindsey, která sice našla pro Nerona (postavu, která je dnes převážně obsazována kontratenory) adekvátní androgynní hlasový témbr a výraz, ale potýkala se jak s problémy s hlasovým objemem a zejména se do delších frází dostával méně kontrolovaný zvuk a jakési „houkání“, které výrazně kazilo zvukový dojem z jejího výkonu. Nadchla ale výbornou maskou hippieho neurčitého pohlaví a celkovou představitelskou energií v roli. Velký ohlas mělo vystoupení francouzské mezzosopranistky Stéphanie d´Oustrac v roli nešťastné císařovy manželky Ottavie. Krásný hlasový fond pěvkyně tentokráte posloužil postavě spíše pomstychtivé než larmoyantní. Bohužel zvláštní aranžmá deklamace slavné árie loučení s Římem vyznělo podivně a nevýrazně. William Christie si do všech rolí vybral samozřejmě velmi spolehlivé pěvce, povětšinou specializované interprety na starou hudbu, a také vyzkoušené v jeho posledních produkcích. Zaujal italský barytonista Renato Dolcino, s podstatně světlejším hlasovým materiálem než bývá v tomto partu obvyklé – v roli Senecy (role bývá svěřena profodním basistům) a kultivovaný projev kontratenoristy Carla Vistoliho v lyričtěji pojatém Ottonovi. Portugalská sopranistka Ana Quintans se stala energickou Drusillou. Největšího ohlasu u diváků dosáhli ale oba představitelé chův;  dva zpěváci, kteří tyto role ztvárnili již v mnoha produkcích – Marcel Beekman (Nutrice) z Nizozemí a Francouz Dominique Visse (Arnalta). Ve svých komických výstupech okamžitě rozesmáli publikum. Celkové obsazení bylo velmi vyrovnané bez slabšího článku. Zda byla indispozice Kate Lindsey dočasná nebo trvalejšího charakteru, ukážou až další reprízy.

Stéphanie d’Oustrac © Salzburger Festspiele / Maarten Vanden Abeele

Nastudování (bez významnějších škrtů) legendy interpretace staré hudby Williama Christieho s jeho souborem Les Arts Florissants lze označit za bezchybné, byť v několika aranžmá diskutabilní ve věci vkusu a výsledného efektu (právě zmiňovaná árie Ottavie nebo obsazení role Senecy), celkově velmi uhlazené, ale v podstatě z dnešního přístupu k provozovaní Monteverdiho hudby již zvukově konzervativní. Zdálo se, že hudebnímu provedení chybí poněkud energie a větší kontrasty. Navíc se dostavil divácký paradox přílišného pohybu na scéně.  Veškeré hemžení, pohyb a tanec na scéně pak vedly k dojmu monotónnosti inscenace, ve které je sice mnoho akce, ale tato akce není strukturována tak, aby dojmy zahlcený divák mohl odlišit co je zásadní a co jen dekorativní detail.

Kompletní obrazový záznam inscenace je aktuálně na YouTube.com.

 

Monteverdi, Claudio: L´incoronazione di Poppea (Korunovace Poppey).

Salzburger Festspiele 2018, Haus für Mozart, 18. VIII. 2018, 18.30. Délka představení 3 hodiny (1 pauza po I. aktu).

Kate LIndsey a Sonya Yoncheva © Salzburger Festspiele / Maarten Vanden Abeele

Sonya Yoncheva ,Kate Lindsey, Sam Huczkowski © Salzburger Festspiele / Maarten Vanden Abeele

Sarah Lutz, Alessandro Fisher, Sam Huczkowski, Kate Lindsey © Salzburger Festspiele / Maarten Vanden Abeele

Děkovačka © Salzburger Festspiele / Marco Borrelli