Rossiniho poslední italskou operu Il Viaggio a Reims o sia L´albergo del Giglio d´Oro (Cesta do Remeše aneb hostinec U zlaté lilie; 1825) završila Deutsche Oper Berlin svoji letošní sezónu 2017/2018; premiéra byla 15.6.2018.

 Trailer k inscenaci DOB, zdroj: YouTube.com

Rossini napsal toto dílo po svých úspěšných komediálních titulech (mj. Italka v Alžíru, Turek v Itálii, Lazebník sevilský či Popelka) a po řadě oper s vážným námětem (Armida, Otello, Mojžíš v Egyptě a Paní od Jezera). Kompozici „Cesty“ skládal pro pařížské divadlo Theatre – Italien (ale ještě na italský text Giuseppe Luigi Balocchiho). Jeho první opera na francouzský text pak následovala v r. 1826, byl to Le Siege de Corithe (Obležení Korintu). Skladatelovo pařížské období uzavřel v r. 1828 Hrabě Ory a vůbec poslední Rossiniho opera Vilém Tell. Všechny jeho opery na francouzský text byly pak později adaptovány do italského prostředí a dnes se vedle sebe provozují obě rovnocenné jazykové verze (i když v poslední době je zavedena na velkých mezinárodních scénách moderní tradice uvádět původní francouzské verze (nejen) Rossiniho oper.

Rossiniho Cesta do Remeše je z řady nemnohých „korunovačních oper“ tj. děl, které byly účelově zkomponovány u příležitosti korunovace panovníka – jakou byly např. Clemenza di Tito (premiérovaná v Praze v r. 1791) či Brittenova Gloriana ( Londýn 1953). Il viaggio bylo složeno u příležitosti korunovace francouzského krále Karla X.

V Praze jsme měli možnost tuto operní férii v roce 1999, kdy v rámci Pražského jara předvedla Opera Götteborg v režii Davida Radoka dvě vynikající představení, značnou část stejné hudby je možno slyšet v současné brněnské inscenaci Hraběte Oryho. Jak u Rossiniho nebylo žádnou zvláštností – R. použil většinu hudebních čísel z il Viaggo a Reims ve svém pozdějším opusu Le Comte Ory (na jiný text, pro zcela jiné postavy jiných hlasových oborů) a byl proto i pragmatický důvod : původem korunovační opera neměla šanci se stát běžným repertoárovým kusem.

Děj opery se odehrává r. 1825 v malém francouzském lázeňském městě v Plombières les Bains, asi 400 km od Remeše. VIP z celé Evropy se tu setkávají v hotelu u Zlaté Lilie, aby společně cestovali do Remeše na korunovaci krále Karla X. Pro nedostatek koní však nemohou cestovat dále, musí zůstat v hotelu, kde mezitím začnou různá milostná dobrodružství, zápletky a i souboje. Na konci opery se rozhodnou uspořádat oslavu na rozloučenou a k poctě krále Karla V.

©Thomas Aurin

Cestování je pro většinu lidí velmi příjemná věc, spojená s poznáváním nových kultur, lidí a zážitků – a to měl na mysli asi i Rossini se svým libretistou. Vytvořili ansámblovou hudební revue, prýštící hudebními nápady a brilantními virtuózními áriemi (každá z hlavních postav má jednu); děj je podřízen situační komice, cílem bylo  hudební a scénické vyšperkování každé nové situace.

Režisér inscenace v DOB Jan Bosse se snažil (dle mého názoru proti smyslu libreta a hudby) podtrhnout negativní rysy cestování a jednání postav zbytečně psychologizoval. Hlavní aktéři opery se místo v hotelu ocitají v sanatoriu, zrcadlovém vězení, které pro ně představuje nekonečný pobyt na „cestě“, kterou nejsou schopni dokončit – jako inspiraci pro tuto koncepci uvádí Boss román Thomase Manna Kouzelný vrch. Madama Cortese, majitelka hotelu, je vrchní zdravotní sestrou v sanatoriu, hotelový personál (Maddalena, Antonio, Don Prudenzio, Zefirino a Gelsomino) se stává nemocničním personálem, který podává hostům – pacientům infúze, křísí je z jejich mdlob či na lůžkové oddělení psychiatrie přiváží věšák s kostýmy, aby si pacienti mohli pořádně „zařádit“. Vedle pacientů se v inscenaci objevuje postava Corinny, básnířky a improvizátorky z Říma, cestující za účelem šíření krásy; sám Rossini použil v jejích výstupech odlišný hudební jazyk, spíše čisté árie bez vnějších efektů, a tak inscenační tým vidí v Corrinně ne zcela reálnou postavu, spíše „Speranzu“ tj. naději pro hosty- pacienty, že jednoho dne sanatorium opustí a vydají se vlastní cestou. Bosse se snaží současně pro každý výstup najít žertovný  inscenační klíč, ne vždy se mu to daří, často se opakuje (árie pronášené ve stoje na nemocniční posteli) a ani nabízející se vtipný nápad výměny trenýrek národních barev protagonistů za trenýrky se symboly EU není schopen pružně zaktualizovat (britský Lord má také trenky EU).

©Thomas Aurin

A jak si hudebně poradili v Berlíně s rossiniovským hudebním šperkem? Mladý italský dirigent Giacomo Sagrapanti dodal hudebnímu nastudování nezbytný italský esprit, švih, eleganci i humor. Nadšení a smysl pro styl byl znát ze hry všech hráčů v orchestřišti, odkud se linula jedna melodie za druhou jako tryskající proud správně vychlazeného šampaňského.

V roli majitelky hotelu zazářila Hulkar Sabirova z Uzbekistánu, často vystupující v DOB. Její pevný barevný hlas je schopen dosáhnout nejvyšších tónů  přitom nezní studeně akademicky; bláznivá Francouzka hraběnka Folleville v podání Siobhan Stagg měla asi největší pěvecký úspěch večera, virtuózně napsaný part zvládla výborně, navíc je to působivá herečka a krásná žena. Annika Schlicht (polská markýza Melibea) vládne krásným kontraltem, ale její frázování je vzdáleno italskému belcantu – možná si lépe poradí s velkou kalhotkovou rolí Adriana v reprízách Wagnerova Rienziho, kterého bude zpívat v příští sezóně v Berlíně. Zmíněný part básnířky Corinny považuji za trochu nudně napsaný – a tomto ohledu jsem nezměnil názor ani po vystoupení technicky výtečně zpívající Eleny Tsallagové v této roli.

©Thomas Aurin

Z rossiniovských tenorů na jevišti upoutal zejména Američan David Portillo jako žárlivý ruský generál hrabě Libenskoff a svými výstupy publikum hudebně i herecky výborně bavili Ital David Luciano jako Don Profondo či gruzínec mohutné postavy, ale pěkného sytého basbarytonu Mikheil Kiria (Lord Sidney).